Pavel Papazov

* 1958

  • „A pak jsem promptně nastoupil na vojnu, a to jsem se dostal do Písku, kde jsem, kde jsem nejdřív byl. ČVO, číslo vojenské odbornosti, 101. To byl střelec, to byl bigoš, víte, co to je? – „Taky jsem to absolvoval.“ – „To nejhorší, co mohlo být.“ – „Samozřejmě.“ – „Nějak asi matka zaorodovala u otce, otec někde oprášil nějaký kontakty. Takže jsem postoupil do kanceláře na funkci absolventa, kdy jsou ty školy, který nějak to měli zpoždění, takže jsem chvíli byl u finančního náčelníka, kde jsem počítal peníze, a já nevím, vyřizoval prostě papíry, obědy, reluty tzv., to byly výplaty jako vojáků, když cestovali. Pak se objevil ten absolvent, který tam patřil, tak mě přesunuli k náčelníkovi evidenčnímu, kde zase byly vojenský knížky a prostě dovolený a takovýhle věci, kde jsem už pronikl do jádra systému. Protože ten důstojník, to byl nějakej zakuklenec protikomunistickej, on byl teda praporčík, on měl důstojnickou hodnost, a to byl hrozně slušnej chlap. Oni tam všichni byli, pomezí někde Slovenska, Maďarska, takový třeba Dezider Finta třeba, jo, to není normální jméno, to byl náčelník, štáb. Což já zrovna teda můžu říkat o to méně, ale mně to přišlo takový komický, protože oni prakticky neuměli česky ani psát pořádně jako – a tam jsem si vyrobil druhou vycházkovou knížku, k tomu jsem měl přístup, včetně razítek všeho a různý průkazky, který mě opravňovaly, abych se mohl pohybovat všude, kde jsem potřeboval. Takže jsem prchal do Prahy a tady se mi, dvakrát mě tady poslali na náměstí Republiky, jak je generální štáb. Tak tam dole bylo tenkrát výpočetní centrum vojenské, to je dole pod tím obrovský, je to tam. A tam jsem byl a tam se vozily podklady pro zúčtování výplat důstojníků, což bylo přísně tajný. Seděl zapečetěnou tašku a vždycky jsem k tomu dostal takový oranžový průkaz a já jsem ty oranžový průkazy jsem tam našel, jak jsou tam takový jako zásobník u všech různých formulářů, tak jsem si jich tam takhle štos vzal. A pak jsem si je vyrobil, takže jsem měl vlastně po kapsách průkazy, který mě opravňovaly ke vstupu do generálního štábu a všechno možný. A dopadlo to tak, že mě někdo asi udal, lapila mě Vojenská kontrarozvědka s tím vším, co jsem měl.“

  • „Jsem jednou šel do baráku a tam byl chlap, kterýho jsem znal, to já vím, kde bydlel dokonce, a ten mi říkal: ‚Kde tady bydlí ten Papazov?‘ Já říkám: ‚Tady v prvním patře. Já jsem Papazov.‘ Mi dal pěstí, no, chápete to? A já ho znal od vidění.“ – „A zdůvodnil to?“ – „Ne. Normálně mi jednu nakouřil, pak mě sám nakop, já jsem se skutálel takhle po schodech jako do mezaninu a šel pryč. Já jsem to ani doma neřekl.“ – „A to bylo víc takových věcí?“ – „Tak to víte, nebylo to hned v tom září, srpnu, ale třeba tak za rok. ‚Ty jsi vlastně odkaď, jak jsi tady dlouho?‘ A to mám dodnes.“

  • „Mě vzbudila babička – to jsem byl v tom Lišově sám, rodiče byli v Praze – tak mě vzbudila se slovy, že začala válka, což asi každýho v tý době takhle budili. Já jsem jako válka samozřejmě to taky nechápal, tak jsem šel k oknu a viděl jsem, jak po tý hlavní, protože my jsme byli na hlavní v tom Lišově, byla to třída 5. května – to se ale jmenovaly všechny ulice tenkrát hlavní – tak tam jely skutečně ty tanky, nejen ty tanky, ty obrněný auta, náklaďáky, všechno možný. Dodnes se divím, že babička k tomu svolila, já bych to třeba svýmu děcku nebo vnukovi určitě nedovolil. Nasedl jsem na kolo a jel jsem podél těch tanků po chodníku, ne po silnici, jsem jel právě k tomu Vávrovi, jak tam měl tu výtonu na baráku, no, a tam jsem opřel kolo, šel jsem pro něj. Mezitím ještě přijel Strnad, to je ten sedlák, jak jsem si nemohl vzpomenout, tak Strnad, kamarádi, kluci nebo kamarádi. Zírali jsme prostě, kde vidíte, že jo, se valí tanky, hodinu třeba. To je prostě tam v půli Lišova, kousek od toho Vávrova domu je ten kostel, ale takhle je ta ulice a takhle je to téčko, oni jeli seshora dolů na Třeboň a tam v tom téčku jsou dvě lavičky a tam byl takovej sloup a tam bylo zrcadlo pro to téčko, když někdo vyjížděl, aby viděl – jako je dodnes to zrcadlo na křižovatce – a my jsme si sedli na ty lavičky pod to zrcadlo, sledovali jsme to, ten proud, pokud si dobře pamatuju, jakoby skončil, a do toho začaly přijíždět další tanky, který vlastně před náma takhle se otáčely, já nevím, deset metrů před náma. Jak to otočil a tam byly na rohu domy a oni na to kašlali, takže občas to někdo vzal tak, že to vytočil a kus toho domu strhnul takhle ten roh. A my jsme měli tady opřený ty kola, takhle jsme seděli a koukali jsme.“

  • Full recordings
  • 1

    Mělník , 10.05.2022

    (audio)
    duration: 04:29
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 07.07.2022

    (audio)
    duration: 01:57:44
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 20.07.2022

    (audio)
    duration: 01:55:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Mrzí mě, že vás společnost zařazuje podle jména

Pavel Papazov, 2022
Pavel Papazov, 2022
photo: Post Bellum

Pavel Papazov se narodil 25. ledna 1958 v Českých Budějovicích Zdeňce a Nikolovi Papazovým. Matka byla Češka, otec Bulhar, který v Praze vystudoval vysokou školu a později působil v diplomatických kruzích. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil u babičky z matčiny strany v Lišově nedaleko Českých Budějovic. S kamarády sledoval projíždějící tanky. Po invazi zažil xenofobní útok. Roku 1973 nastoupil na Střední školu služeb, obchodu a stravování v Moravské ulici na Vinohradech. Základní vojenskou službu odsloužil v Písku, kvůli falšování propustek ho vyšetřovala Vojenská kontrarozvědka. Po návratu z vojny pracoval pro Český svaz výrobních služeb, působil v obchodním oddělení. Později pracoval v podniku Prodex a nočním baru Barbara na Václavském náměstí. V osmdesátých letech po něm Státní bezpečnost (StB) chtěla, aby donášel na své hosty, což odmítl. V létě 1989 podepsal petici Několik vět. V devadesátých letech provozoval diskotéky, ale nakonec se rozhodl podnikat v gastronomii. Založil si restauraci v pražském Karlíně, jejímuž provozu se věnoval i v roce 2023.