Pavel Papazov

„Jsem jednou šel do baráku a tam byl chlap, kterýho jsem znal, to já vím, kde bydlel dokonce, a ten mi říkal: ‚Kde tady bydlí ten Papazov?‘ Já říkám: ‚Tady v prvním patře. Já jsem Papazov.‘ Mi dal pěstí, no, chápete to? A já ho znal od vidění.“ – „A zdůvodnil to?“ – „Ne. Normálně mi jednu nakouřil, pak mě sám nakop, já jsem se skutálel takhle po schodech jako do mezaninu a šel pryč. Já jsem to ani doma neřekl.“ – „A to bylo víc takových věcí?“ – „Tak to víte, nebylo to hned v tom září, srpnu, ale třeba tak za rok. ‚Ty jsi vlastně odkaď, jak jsi tady dlouho?‘ A to mám dodnes.“

„Mě vzbudila babička – to jsem byl v tom Lišově sám, rodiče byli v Praze – tak mě vzbudila se slovy, že začala válka, což asi každýho v tý době takhle budili. Já jsem jako válka samozřejmě to taky nechápal, tak jsem šel k oknu a viděl jsem, jak po tý hlavní, protože my jsme byli na hlavní v tom Lišově, byla to třída 5. května – to se ale jmenovaly všechny ulice tenkrát hlavní – tak tam jely skutečně ty tanky, nejen ty tanky, ty obrněný auta, náklaďáky, všechno možný. Dodnes se divím, že babička k tomu svolila, já bych to třeba svýmu děcku nebo vnukovi určitě nedovolil. Nasedl jsem na kolo a jel jsem podél těch tanků po chodníku, ne po silnici, jsem jel právě k tomu Vávrovi, jak tam měl tu výtonu na baráku, no, a tam jsem opřel kolo, šel jsem pro něj. Mezitím ještě přijel Strnad, to je ten sedlák, jak jsem si nemohl vzpomenout, tak Strnad, kamarádi, kluci nebo kamarádi. Zírali jsme prostě, kde vidíte, že jo, se valí tanky, hodinu třeba. To je prostě tam v půli Lišova, kousek od toho Vávrova domu je ten kostel, ale takhle je ta ulice a takhle je to téčko, oni jeli seshora dolů na Třeboň a tam v tom téčku jsou dvě lavičky a tam byl takovej sloup a tam bylo zrcadlo pro to téčko, když někdo vyjížděl, aby viděl – jako je dodnes to zrcadlo na křižovatce – a my jsme si sedli na ty lavičky pod to zrcadlo, sledovali jsme to, ten proud, pokud si dobře pamatuju, jakoby skončil, a do toho začaly přijíždět další tanky, který vlastně před náma takhle se otáčely, já nevím, deset metrů před náma. Jak to otočil a tam byly na rohu domy a oni na to kašlali, takže občas to někdo vzal tak, že to vytočil a kus toho domu strhnul takhle ten roh. A my jsme měli tady opřený ty kola, takhle jsme seděli a koukali jsme.“