The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martina Paříková (* 1965)

• narozena 28. července 1965 v Praze

• bouřlivé rodinné poměry, rodiče se rozvedli, od 17 let žila u otce

• vystudovala střední ekonomickou školu a nástavbu zaměřenou na informatiku

• krátce pracovala pro Československé aerolinie

• jako zaměstnankyně Ústředního výboru Československého svazu žen se stala obětí sexuálního nátlaku ze strany svého nadřízeného

• sexuální obtěžování bylo jedním z důvodů její emigrace

• v březnu 1989 odešla s manželem do Rakouska

• pobyt v uprchlickém táboře v Traiskirchenu

• v prosinci 1989 odlet do Kanady

• v Kanadě pracovala jako fakturantka

• 1995 návrat do ČR

• pracovala pro firmu svého otce Montážní sdružení Dragon

• 2002–2006 pracovala ve firmě Zentiva

• od roku 2006 pracovala pro agenturu CzechTrade

V roce 1989 s manželem emigrovala do Kanady. Listopad 1989 je zastihl ještě v uprchlickém penzionu v Rakousku, přesto se rozhodli v započaté cestě pokračovat. V roce 1995 se vrátili do Čech, zkušenost ze zahraničí však považuje za jeden z určujících momentů svého života. 

Martina Paříková se narodila 28. července 1965 v Praze s rodným příjmením Dragonová. Její matka Eva Karlíková, rozená Iblackerová, pracovala jako inspektorka denního vysílání Československé televize. Jejím úkolem bylo dělat přípravy textů pro hlasatelky. Otec Milan Dragon byl stavbyvedoucí, který zajišťoval dodávky materiálů od polských partnerů. Jejich rodiny nebyly nijak perzekvovány ani za druhé světové války, ani po roce 1948. 

V nejútlejším dětství Martina strávila s rodiči nějaký čas na Moravě, velmi záhy se však vrátili do Prahy a žili v Krči. Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si pamětnice nepamatuje, nevzpomínali na ni ani její rodiče: „Doma jsme o tom vůbec nemluvili, to šlo úplně mimo nás. Nevnímala jsem, že by rodiče řešili politiku.“ 

Jako dítě, které vyrůstalo v sedmdesátých letech, oceňovala především volnost v pohybu a minimální dozor rodičů: „Nikdo nás nehlídal, ze školy jsme přišli domů a hned jsme šli ven, byli jsme okolo baráku. I u babičky na prázdninách jsme lítali po skalách, hráli si s luky a šípy, stříleli jsme po sobě nebo jsme si hráli u řeky. Myslím, že to bylo spokojené dětství.“ Žádná negativa normalizačního režimu si v té době neuvědomovala. 

Bouřlivé rodinné vztahy

Na konci základní školy se chtěla vyučit aranžérkou, na přání matky se ale přihlásila na střední ekonomickou školu. Zhruba v té době se její rodiče rozvedli, otec odešel a matka si našla nového partnera. Jak bylo v té době běžné, Martinu i její starší sestru Ilonu soud svěřil do péče matky. Vzhledem k matčině sklonu řešit konfliktní situace křikem a také k hrubému chování otčíma však obě dcery postupně odešly k otci. Martina se k němu přestěhovala v 17 letech. 

„Táta měl malý byt, neměla jsem u něj kde spát, takže jsem spávala třeba ve vaně nebo v kuchyni pod stolem,“ říká Martina Paříková. Její starší sestra později obsadila nepoužívaný sklepní prostor v Braníku, kde si zařídila byt, takže Martina u otce získala její pokoj. 

„Mladá společnost se tehdy rozdělovala na somráky a veksláky,“ vzpomíná Martina Paříková. Podle jejích slov se tyto skupiny lišily zejména tím, že veksláci měli více peněz, přístup k tuzexovým bonům a věcem ze Západu. „V 15 letech člověk neměl peníze ani nikoho, kdo by ho nějakým způsobem dotoval, takže jsme víc inklinovali k těm somrákům. Později, na střední škole, jsem začala chodit na diskotéky, do Alfy a na Valdek, kam chodili právě veksláci.“ Přispěla k tomu i otcova liberální výchova bez snahy kontrolovat, jak dcera tráví volný čas. 

Po maturitě na ekonomické škole chtěla studovat na ČVUT, ale kvůli špatným výsledkům z fyziky se na školu nedostala. Na střední ekonomické škole nastoupila na nástavbu zaměřenou na výpočetní techniku. V té době na ni matka přestala platit výživné a Martina se s ní soudila: „Tím se vztahy ještě víc ochladily. Ale musela potom na mě platit, než jsem dostudovala.“ 

Proti sexuálnímu obtěžování neexistovala obrana

Po absolvování nástavby nastoupila nejprve do firmy Elektromontáže, kde pracovala na tehdejších počítačích, kde se informace zpracovávaly pomocí děrných štítků a magnetických pásků. V zaměstnání se poprvé setkala se signatáři Charty 77, vzpomíná však také na to, že v práci se už od rána popíjel alkohol nebo v pracovní době vyráželi do přírody. 

Pokřivené poměry normalizačního režimu si poprvé začala uvědomovat, když byla krátce zaměstnána u Československých aerolinií (ČSA). Toužila dělat letušku, bylo jí ale naznačeno, že nemá šanci, protože její rodiče nejsou v KSČ a ona sama není politicky angažovaná. 

Po odchodu z ČSA nastoupila do Ústředního výboru Československého svazu žen (ČSSŽ), kde měla na starosti autodopravu jednotlivých funkcionářek na besedy do regionů. Jejím šéfem byl vedoucí vnitřní správy, o 15 let starší Antonín Zítka. 

„Ze začátku jsme byli velcí kamarádi, potom to ale přešlo do sexuálního obtěžování,“ říká Martina Paříková. Zprvu jeho chování vnímala jako dvoření. Během jedné služební cesty, kdy oba přespávali v brněnském hotelu, však její šéf vylomil dveře jejího hotelového pokoje a znásilnil ji. „Vyhrožoval mi, že když to někde řeknu a nebudu v tom pokračovat, neseženu místo ani jako uklízečka v nejhorším pajzlu,“ konstatuje pamětnice. Sexuální nátlak trval zhruba rok: „Někdy přijel za mnou domů, předstíral, že potřebuje něco pracovního a zatáhl mě do auta. Vždy to bylo pod pohrůžkou, že když si to nenechám líbit, už si ani neškrtnu.“ 

Martina si uvědomovala, že jako funkcionář ČSSŽ má její vedoucí značné politické konexe, takže vůbec neuvažovala o možnosti jakkoli se bránit. Podobně jako mnoho jiných obětí sexuálního zneužívání cítila zahanbení a pocity viny. Dokonce i svému příteli a později manželovi Václavu Paříkovi se svěřila pouze v náznacích. 

Když v roce 1988 otěhotněla, vylíčila celou situaci lékařce a požádala ji, aby jí napsala potvrzení o rizikovém těhotenství a tím jí umožnila zůstat doma. Šéf ale ani poté s obtěžováním nepřestal: „Psal mi dopisy, nutil mě v tom pokračovat a vyhrožoval, že zničí mě i moji rodinu.“ 

Pod tlakem okolností začala Martina Paříková přemýšlet o emigraci. Její manžel byl sirotek, a tak mu v odchodu do zahraničí nebránily žádné rodinné vazby. 

S lyžařským zájezdem na Západ

S manželem se rozhodli dostat na Západ jako účastníci lyžařského zájezdu do Rakouska. K tomu však nejdříve musela získat razítko zaměstnavatele na žádost o výjezdní doložku. Martina Paříková věděla, že oficiální cestou by razítko nedostala, a tak se odhodlala riskovat: „Přišla jsem za kolegy do práce, a když všichni odešli na oběd, vytáhla jsem z šéfova stolu kulaté razítko ÚV ČSSŽ, které tehdy mělo docela velkou moc. A tu žádost jsem si sama orazítkovala.“ V následujících dvou týdnech se strachovala, jestli se na její podvod nepřijde, ale vše proběhlo hladce a oba manželé výjezdní doložku získali. 

Před odjezdem se jim podařilo vyměnit úspory za malé množství dolarů a německých marek, které ukryli v trubkové konstrukci svých batohů. Tam schovali také svá maturitní vysvědčení a manželův vysokoškolský diplom. O tom, že se chystají do emigrace, věděla pouze Martinina matka a jedna kamarádka. Otci se nesvěřila, jen se s ním před odjezdem na rozloučenou objala. Sestře nechala tajně ve sklepě své lyže značky Elan, protože věděla, že v Rakousku je nebude potřebovat. 

3. března 1989 tak odcestovali do Rakouska. Martina v té době byla v sedmém měsíci těhotenství, což se jí dařilo skrývat pod zimním oblečením. V zájezdu s nimi cestovali členové JZD Slušovice. Na rozdíl od dřívějších let si mohli u sebe ponechat cestovní pasy. Delegátka zájezdu se cestujících zeptala, jestli někdo má v úmyslu „navštívit ve Vídni nějakou tetičku nebo strýčka“ a zmínila, že z předchozího turnusu zůstali všichni na Západě, vrátila se pouze ona sama s řidičem.

Čekání na Kanadu

Po příjezdu do Rakouska Paříkovi zamířili do utečeneckého tábora u Traiskirchenu. Na prostranství před táborem čekala skupina lidí na vpuštění. „Čechy teď nebereme, Čechy budeme brát až za dva dny,“ řekli jim strážci u vchodu s tím, že aktuálně čelí náporu uprchlíků z Rumunska, kteří utíkali před terorem tehdejšího prezidenta Nicolae Ceaușesca. Václav Pařík však poukázal na těhotenství své ženy a byli přijati přednostně. 

„Dostali jsme ešus, toaletní papír a mýdlo a v doprovodu vojáků jsme šli takovým drátěným koridorem do cely,“ vzpomíná Martina Paříková. Prvních sedm dní byli ubytováni v místnosti pro rodiny s dětmi, kterou sdílelo asi 40 uprchlíků. Během této doby nesměli opouštět budovu, zatímco imigrační úředníci ověřovali, zda nejsou mezinárodně hledaní zločinci v evidenci Interpolu. 

Po těchto sedmi dnech je čekal politický pohovor ohledně motivů jejich emigrace. „Toho se všichni báli. Na člověku, který vedl pohovor, záleželo, jestli nás nepošlou zpátky do Československa,“ uvádí Martina Paříková. Během čekání před výslechovou místností slyšeli, jak imigrační úředník křičí na sedmnáctileté chlapce, kteří byli u pohovoru před nimi: „Já vás posadím na vlak a pojedete zpátky domů,“ vyhrožoval jim. 

Zároveň museli nahlásit, do jaké země chtějí pokračovat. „Emigranti z Československa už byli vnímáni jako ekonomičtí, nikoli političtí emigranti. Takže jsme museli zažádat o třetí zemi,“ říká Martina Paříková. Protože na vstup do USA se čekalo velmi dlouho, rozhodli se pro Kanadu. 

Po absolvování pohovoru byli převezeni do utečeneckého penzionu v obci Bad Tatzmannsdorf blízko maďarských hranic. Zde čekali několik měsíců na pohovor na kanadské ambasádě. 

Podmínky ubytování byly dosti nekomfortní. V pokoji, který jim přidělili, byla na zdech plíseň, k jídlu jim přiváželi zbytky z okolních restaurací. „Jako první se pro jídlo vždycky hnali Rumuni. Takový boj o jídlo jsem si nikdy neuměla představit,“ konstatuje Martina Paříková. 

Když se dostavily porodní bolesti, majitel penzionu je nenechal zatelefonovat pro sanitku, a tak Václav Pařík musel jít přes les do telefonní budky. Za těchto okolností se Paříkovým narodil jejich starší syn Patrik. 

Uprchlíci z penzionu sice oficiálně nesměli pracovat, ale všichni pracovali načerno pro místní podnikatele. „Lidi si stoupli do řady, přišel ten Rakušák, řekl, co by potřeboval, a potom si nás vybíral,“ vzpomíná. Ona sama začala pracovat hned po šestinedělí: uklízela v restauracích, žehlila nebo nosila maso do mrazáků. Její manžel pracoval na obkladech budov nebo vypomáhal při senoseči. 

Ani listopad 1989 je nepřesvědčil k návratu 

V penzionu u Bad Tatzmannsdorfu je také zastihla zpráva o listopadových událostech roku 1989 a pádu komunismu v Československu. Martinini rodiče a sestra je přijeli navštívit a přemlouvali je k návratu, ale Paříkovým se odlet do Kanady v té době zdál už na dosah ruky a nechtěli se naplánované cesty vzdát: „Byli jsme už zaměření na to, že půjdeme ve svém životě dál a nebudeme se vracet.“ Zpočátku se navíc obávali, že změna režimu je pouze dočasná a brzy zas dojde k uzavření hranic. Nejméně polovina uprchlíků se ovšem podle jejích slov vrátila do Československa. 

Konečně nadešel den, kdy Paříkovi dostali pokyn k přesunu zpátky do Traiskirchenu, který předcházel odletu do Kanady. Tentokrát byli ubytováni v jiné místnosti, sdíleli ji s lidmi, kteří stejně jako oni zanedlouho odjížděli. „Všichni tihle lidé si během pobytu v Rakousku díky práci načerno našetřili nějaké peníze. A tak v noci nikdo nespal, protože se všichni báli, že je v noci někdo okrade,“ říká. I ona sama se v noci střídala s manželem v hlídání jejich skromných úspor. 

Po příletu do Kanady se usadili v Ontariu nedaleko Toronta. Kanadská vláda jim v rámci programu pro imigranty platila ubytování, jazykové kurzy i hlídání dítěte. Už během studia v kurzech si našli první výdělečnou práci jako správci bytového komplexu, kde bydleli. Martina později pracovala jako fakturantka, Václav našel práci ve firmě, kde mohl uplatnit své technické vzdělání. 

V Kanadě narazili na některé kulturní odlišnosti ve srovnání s bývalým domovem. „Děti v Kanadě nesmí být až do 12 let venku ani doma samy bez dozoru,“ říká Martina Paříková. Ve srovnání s volností, kterou ona sama v dětství zažívala, jí to připadalo přehnané. Postupně si však zvykla a později po návratu do Čech si naopak těžko zvykala na to, že desetileté děti nikdo nehlídá. 

Optimismus, volnost a odpovědnost

V roce 1993 Martina Paříková poprvé přijela na návštěvu do Česka. Otec ji přesvědčoval, ať se s celou rodinou vrátí domů a pracují pro jeho firmu. S manželem začali uvažovat o návratu. Rozhodli se ale, že počkají, než Václav Pařík a jejich syn Patrik získají kanadské občanství. Martina Paříková si ponechala české občanství, mladší syn, narozený již v Kanadě, dostal tamější občanství automaticky. K definitivnímu návratu došlo roku 1995. 

„Každému bych přála, aby odešel ze země a mohl se vrátit. To je zkušenost, kterou jinak nezískáte. Myslím, že mě to osobně posílilo,“ říká Martina Paříková. 

Po návratu je otec zaměstnal ve své firmě, která se mimo jiné zabývala provozováním nákladních lodí a stavbou protipovodňových hrází. Po povodních v roce 2002 firma nicméně zkrachovala: „Tátovy lodě se utrhly a jedna z nich se vzpříčila pod mostem u Mělníka. Museli ji odstřelit, protože narušila statiku mostu.“ Lodě nebyly pojištěné a otec přišel o všechno. 

Paříkovi v této situaci přemýšleli o návratu do Kanady, ale nakonec se rozhodli zůstat v Čechách. Martina Paříková pracovala nejprve pro farmaceutickou firmu Zentiva, později začala působit v CzechTrade, agentuře na podporu českého exportu do zahraničí. Doplnila si vysokoškolské vzdělání a vystudovala bakalářský stupeň na University of New York in Prague a magisterský diplom získala na Anglo-americké vysoké škole v Praze. 

Jako zaměstnankyně CzechTrade pracovala rok v Rumunsku a potom pět let v Bulharsku jako ředitelka zahraniční kanceláře.

Při pracovních pobytech na Balkáně získala další zkušenosti, díky nimž velmi pozitivně hodnotí například české zdravotnictví. 

Po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině roku 2022 nabídla ve svém domě na několik měsíců ubytování ukrajinské kolegyni s celou rodinou. 

„Optimismus, podpora v rodině, volnost a odpovědnost,“ vypočítává Martina Paříková své životní hodnoty a vzápětí dodává: „A držet si nadhled. Protože když moc jdete do detailů, umoří vás to.“