The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Parkán (* 1946)

• 1946 – narozen v Praze

• v šedesátých letech práce ve Vinohradském divadle

• 1977 – podpis Charty 77

• 1977 – stěhování do domu v Řepčicích na Litoměřicku

• 1983 – násilně s rodinou vystěhován a dům zbourán

• 1990 – práce na ministerstvu vnitra

Viktor Parkán se narodil dne 17. května 1946 v Praze. Dětství v Praze ale neprožil. Kvůli zaměstnání jeho otce se musela rodina neustále stěhovat, a tak se na začátku 50. let přestěhovali do Teplic a následně do Liberce. Po dvou letech v Liberci se vrátili opět do Prahy, kde Viktor dostudoval střední školu a odmaturoval. „Po maturitě jsem chtěl jít studovat na stavební fakultu, přestože jsem zkoušky složil dobře, tak jsem nebyl přijat, protože jsem neměl ze školy doporučení.“

Nastoupil tedy do Vinohradského divadla, kde dvanáct let pracoval jako mistr provaziště. V roce 1966 nastoupil na dva roky na vojnu a tam ho také zastihla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho velmi zasáhla. „My jsme se samozřejmě těma otázkami, zda emigrovat, nebo ne, také zabývali. Mně se emigrovat nechtělo, ale nikdy jsem se s tou okupací a s tím nastalým stavem nesmířil.“

Normalizace a čistky, které na začátku 70. let nastaly, velmi změnily i situaci v divadle, kde Viktor Parkán pracoval. Náhle viděl, jak lidé, kteří byli režimem postiženi na začátku 50. let, teď do stejné strany nadšeně vstupují. „Měl jsem možnost sledovat situaci v divadle před rokem 1968 a pak v letech po okupaci a to byla naprostá katastrofa. To, jak ti lidi obraceli kabáty na sobě, to opravdu nebyl hezký pohled.“ Poměry v divadle začaly být pro Viktora Parkána nesnesitelné, a tak práci opustil.

Řekl úplně přesně, co se v téhle zemi stalo

V tomto období, kdy byl Viktor Parkán rozčilen změnou ve společnosti, která za normalizace nastala, se mu do rukou dostal dopis, který poslal Václav Havel tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi. „To si myslím, že byl docela zásadní text, který mě ovlivnil. Autor tam jazykem, kterému každý rozuměl, řekl dost přesně všechno, co se v této zemi stalo.“ Viktorova nastávající manželka Petra podepsala hned v roce 1977 text Charty 77. Jelikož vyrůstala na venkově, tak se jí život ve městě moc nezamlouval a to byl jeden z důvodů, proč se s Viktorem Parkánem rozhodli přestěhovat se na vesnici, kde si s přáteli pořídili bývalý zájezdní hostinec. „Okolnosti nás vedly k tomu, že jsme se rozhodli opustit Prahu. Sehnali jsme dům v Řepčicích u Litoměřic.“

Po přestěhování do Řepčic se Viktor Parkán rozhodl podepsat Chartu 77. „Když jsem si přečetl dokument Charty, tak jsem si říkal, že nemám jinou šanci než to podepsat, protože to bylo přesně to, co si myslím. A když si to myslím, tak bych se k tomu měl taky vyjádřit.“ Podpis Charty měl pochopitelně své důsledky. V Praze se dala protirežimní činnost alespoň někdy utajit, ale na malé vesnici, jako jsou Řepčice, se utajit nedalo nic.

„Když jsme se tam přestěhovali, tak najednou se tam objevilo osobní auto, z toho vystoupili dva civilisti. Já jsem byl zrovna nahoře. Najednou vidím z okna, jak cpou moji ženu do toho auta a odjíždějí. To byla StB. Nikdo se nikomu nepředstavil, nikdo nikomu nic neřekl.“ Viktor Parkán okamžitě vyrazil do Litoměřic a snažil se zjistit, kam odvezli jeho ženu. Nakonec se mu podařilo vyhledat, kde sídlí místní policie, a tam očekával i sídlo StB. „Když jsem přišel k tomu domu, tak Petra právě vycházela ven a s ní jeden ten estébák a říkal: ‘Co tady děláte? My bychom vám ji vrátili.’ Chovali se naprosto bezohledně.“

Do bývalého hostince se Parkánovi přestěhovali s dalšími chartisty Kubíčkovými a časem s nimi začal bydlet ještě písničkář Charlie Soukup s manželkou. Nedlouho po přestěhování začalo dlouhotrvající vyvlastňovací řízení na jejich společný dům. Důvodem byla naprosto vykonstruovaná záminka dům zbourat kvůli křižovatce. Na křižovatce se přitom křížily dvě nepoužívané cesty.

Jezdili tam lidi, kteří měli opravdu co říct

Parkánovi se rozhodně nesnažili před režimem jakkoliv skrývat. Jejich dům se velmi rychle stal útočištěm studentů ze severních Čech. „Měli jsme dost dobrý kontakty na Prahu a jezdili tam lidi, kteří měli těm mladým lidem co říct. Ať už šlo o pátera Zvěřinu, Danu Němcovou, nebo Vaška Malého.“ Každý víkend probíhaly v Řepčicích neformální diskuse na různá témata. „Ti lidé měli taky zájem podporovat lidi mimo Prahu svojí přítomností. Ty diskuse byly hrozně zajímavé.“ V podstatě nepřetržitě byl jejich dům sledován Státní bezpečností.

„Pořídili jsme si třeba selátko, a když jsme dělali zabijačku, tak o tom se samozřejmě StB dozvěděla a mně se tam málem nepodařilo přivézt řezníka. Nakonec to proběhlo, ale z hostů, kteří měli přijet, se tam dostal jenom Vašek Malý, kterému řidič autobusu zastavil mimo zastávku a on vyskočil z autobusu a skočil do branky a policajti měli smůlu.“

Další skoro až anekdotická situace nastala, když pustili Charlieho Soukupa z vězení. Státní bezpečnost si domyslela, že v Řepčicích určitě bude konat uvítací oslava. Vyhlásila tedy, že se na poli za statkem našla munice z druhé světové války, a nastoupila na pole a dělobuchy odpalovala neexistující munici, aby komplikovala scházení se disentu na statku. „Já jsem si říkal, že mají snad nějaký scenáristy a dramaturgy, co jim to připravují.“

V nedalekém kostele sloužil evangelický farář Zdeněk Bárta, který byl po revoluci poslancem a později senátorem. U něj nechali Parkánovi pokřtít své tři děti. Jejich synovi šel za kmotra Václav Havel a jejich dcerám Dana Němcová. „Následky podepsání Charty byly na druhou stranu výborné. Poznali jste se s lidmi, kteří byli opravdu naprosto báječní. To už nikdy nezažiju, v tak hrozné době tak nádherné vztahy.“

Dokázali jsme s nimi docela dlouho bojovat

V podstatě po celou dobu života Parkánových v Řepčicích se je StB snažila vystěhovat. „Byli zvyklí na rutinu, že všechno jde vždycky jednoduše, protože mají vždycky pravdu, ale my jsme měli právníky a dokázali jsme s nimi docela dlouho bojovat.“ Parkánovi si nechali udělat posudek, který zhodnotil, zda a proč je zbourání domu nutné. V posudku se jasně psalo, že není nutné vůbec. Nikdo na to však nebral ohledy. „Boj s režimem o náš dům trval několik let. Nakonec se jim dům podařilo vyvlastnit až v roce 1981 a až v roce 1983 nás násilím vystěhovali.“

Místo domu, který byl zbourán, se Parkánovi mohli přestěhovat do bytu v Litoměřicích, ale tuto nabídku odmítli a přestěhovali se k Viktorově tchýni do Prahy. Po revoluci si Viktor Parkán prohlížel svazky StB, které byly zveřejněny. „Tam jsem se dočetl, že v těch bytech byly už dopředu namontována odposlouchávací zařízení, která zase odmontovali, když jsme se rozhodli tam nenastěhovat.“

V Praze žila rodina tři roky a pak se přestěhovali do Plané u Mariánských Lázní, kde Viktor Parkán konečně získal práci v uranových dolech. „My jsme jako chartisti nemohli sehnat práci, když jsme ji sehnali, tak vždycky jen na nějakou krátkou dobu, než StB zatlačila na tu organizaci, aby nás propustili.“ Na většině pracovních míst byla tříměsíční zkušební lhůta a Viktor Parkán málokde vydržel déle než tyto tři měsíce. Nějakou dobu pracoval jako číšník, pak zase na manipulačním skladu dřeva. První trochu dlouhodobější práci získal právě až v uranových dolech na Borech. „Byla to taková malá šachtička, jen pro pár lidí, takové skoro rodinné prostředí.“

Zasáhne vás to na hodně citlivém místě

Součástí života chartisty byly výslechy u StB a domovní prohlídky. Podle Viktora Parkána se na obojí dalo zvyknout, ale trvalo to velmi dlouho. „Když vás odvezou na výslech, tak nevíte, jestli se vrátíte.“ Disidenti měli brožurky s radami, jak se chovat u výslechů.  Rady sepisoval Petr Uhl, který měl s výslechy a represemi opravdu bohaté zkušenosti. Hlavní rada zněla, aby člověk s příslušníky StB vůbec nekomunikoval. „K tomu se musíte postupně dostat. Nejdřív člověk diskutuje, protože přece nic neudělal... Mně se to už pak taky podařilo. A to už je dobrý pocit. Byli strašně naštvaný, když jste se s nimi nebavili.“

Ještě větší zátěž pro psychiku představovaly domovní prohlídky. „Je to odporná záležitost. Doopravdy vás to zasáhne na hodně citlivém místě, protože se vám hrabou v intimních věcech. Když máte děti, tak se vám hrabou v dětském prádle.“ Při prohlídkách nemohl člověk nic namítat, jinak riskoval, že ho odvezou a prohlídku udělají bez něj. „My jsme měli na samizdatu opsaný knížky pro děti. Našli to v knihovně a i to zabavili.“

Kdo by lezl na vnitro?

Po roce 1989 a změně režimu v Československu se život Viktora Parkána od základu změnil. Přestěhoval se s rodinou do Slaného, aby to měl blíž do Prahy. „Začal jsem dělat pro Respekt distribuci. Tenkrát se to jmenovalo Informační servis.“ Jeho přátelé, se kterými trávil těžká normalizační léta, byli náhle ve vedení státu. Například Jan Ruml se stal náměstkem federálního ministra vnitra. „V létě 1990, když začaly nepokoje v Rumunsku a přišla sem první vlna uprchlíků z Rumunska, tak vláda jmenovala Rumla zmocněncem pro uprchlíky a on si potřeboval vytvořit nějaký sekretariát, který mu bude zajišťovat agendu. Oslovil mě, jestli bych to nechtěl dělat. Kdo by lezl na vnitro?! Z nás?!‘‘ Jenže Viktor Parkán byl jedním z těch, kteří Jana Rumla přemlouvali k tomu, aby funkci vzal, a přišlo mu nyní správné mu nabídku neodmítnout. „Můžu vám říct, že to byly nejtěžší chvíle mého života. V tu dobu tam ještě byla spousta těch původních zaměstnanců.“

Nejdůležitější byly vztahy

Po podpisu Charty 77 čekalo Viktora Parkána dvacet let naplněných zoufalým sháněním práce, výslechy a ponižujícími domovními prohlídkami. Aparát komunistického režimu se postaral o vystěhování jeho rodiny a zbourání jejich domu, který si z velké části vybudovali svépomocí. Přes to všechno Viktora Parkána nikdy nenapadlo, že by svého podpisu pod textem Charty měl litovat. „Důležitá je jedna věc, když se takhle vymezíte vůči režimu, tak získáte obrovskou vnitřní svobodu a to je k nezaplacení.“

Veškerá příkoří se dala snášet, protože měl okolo sebe mnoho lidí podobného smýšlení, se kterými se mohli vzájemně podporovat. Na statku v Řepčicích se stále scházelo mnoho vzdělaných lidí, kteří i v autoritativním státě žili životem plným kultury a radosti ze společenství. „Moje maminka říkala: ,Proč to děláš? Proč si komplikuješ život?‘ Říkal jsem jí: ,Protože si ho chci taky trochu užít, víš.‘“