The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Parobek (* 1926  †︎ 2015)

• narozen v roce 1926 v obci Jakšić v požežsko-slavonské županiji

• rodiče pocházeli z Česka

• vojákem XII. úderné divize Národně osvobozenecké armády Jugoslávie

• v XII. proletářské brigádě a IV. brodské brigádě

• těžce raněn střepinou

• dodnes má střepinu v plicích

• v roce 1946 reemigroval do Československa

• zemřel 6. prosince 2015

Rudolf Parobek se narodil v roce 1926 v obci Jakšić, která leží v požežsko-slavonské županiji v dnešním Chorvatsku. V té době se ale tato oblast nacházela v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kam se jeho prarodiče přestěhovali z Česka kvůli příslibu volně dostupné půdy a dalších hospodářských úlev. Jeho rodiče však nikdy nezapomněli na svůj původ. Rudolf Parobek se během druhé světové války rozhodl utéct k partyzánům, aby mohl bojovat proti nacismu. Později se stal vojákem XII. úderné divize, v jejíchž složkách se nacházelo mnoho Čechů. Prošel několika bojovými střety a byl těžce raněn střepinou, kterou má ještě dnes v plicích. U armády zůstal až do února 1946, kdy byl demobilizován. V prosinci téhož roku odjel do vlasti svých předků, kde již zůstal.

Jeho otec František se narodil v Kvasicích na Kroměřížsku a matka Štěpánka na Pardubicku. Když byli ještě dětmi, odešli s rodiči do Slavonie. Ve třicátých letech 20. století žilo na chorvatském území přibližně třicet tisíc Čechů a v celém království jich bylo více než čtyřicet pět tisíc. Většina z nich do této země přišla na konci 19. století. Jednou z nejhustěji osídlených oblastí byla právě požežsko-slavonská županija. Zvláště v okolí Daruvaru existovalo několik vesnic se silným zastoupením českého obyvatelstva. Pamětníkovi rodiče po svatbě koupili malé hospodářství v Jakšići, které vlastní pílí rozšířili. Za prací prý jezdili i do zahraničí, a tak dlouhou dobu strávili například ve Švýcarsku nebo Německu.

I v pamětníkově rodné obci, Jakšići, bylo několik českých a slovenských rodin. Ti se snažili o zachování dědictví a tradic přinesených z vlasti svých předků. Pamětník vzpomíná, že v obci fungoval také Sokol. Centrem těchto snah byl Daruvar, kde žilo skoro tři tisíce Čechů a nacházely se v něm i soukromé české školy a Česká beseda. „Spíše k nám jezdili z Daruvaru. To už měli v obci domluvený a probíhaly divadla a písničky,“ vzpomíná Rudolf Parobek.

Počátek válečného konfliktu

Rudolf Parobek chodil do místní školy v Jakšići a v budoucnu chtěl jít na gymnázium v Požegu. Plány mu však překazila druhá světová válka. Na jejím začátku se v Jugoslávii rychle měnily režimy, které se přiklonily buď na stranu Osy nebo Spojenců. V roce 1941 došlo k převratu a vláda nastolila kurz podporující Spojence. V dubnu téhož roku následoval vpád německé armády. Po obsazení Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a na Židech. Když s nimi odmítala spolupracovat i česká menšina, začali ji také pronásledovat. Ustašovci ale neovládali celý stát, zejména odlehlé horské oblasti byly v rukou povstalců. „Hned ten první rok tam organizovali ty ustašovce a hned za krátkou dobu Hitlerjugend. To byla hrůza. (...) Oni terorizovali všechny, neptali se, jaké jsi národnosti. Kdo s tím nesouhlasil nebo jenom něco vykecal, že s tím režimem nesouhlasí, tak po tom šli.“

Příslušníci hnutí Ustaša zatkli také pamětníkova bratra Adolfa. Jestli byl však nějak zapojen do odboje, to již dnes Rudolf Parobek neví. Zato si pamatuje, jak bratra v obci mučili. „Naproti naší školy byl sklep a tam je pozavírali. Bylo jich tam několik. Máma říkala, že slyšela, jak tam bratr Adolf naříkal, že ho bijou.“ Nakonec byl s přispěním rodiny a Čecha Štěpánka propuštěn. „Za chvilku se brácha vrátil domů. Měl to kousek přes silnici. Ten měl hlavu rozbitou a naříkal na hrudník. On říkal: ,Rudo, oni mě stáhli železným řetězem a železem a stahovali mně hrudník a to mě strašně bolí.‘ Že musí jít k doktorovi. Nějak se z toho dostal.“

Tento incident byl pro pamětníka zásadní a ještě s jedním kamarádem se rozhodl, že uteče do lesů a přidá se k partyzánům. Bylo mu tehdy pouhých sedmnáct let.

V XII. úderné divizi v Jugoslávii

K hlavnímu povstaleckému hnutí patřila Komunistická strana Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita, jejíž partyzánské jednotky se nacházely po celé zemi. Jedno z míst, kde se formovaly jeho jednotky, byla i blízká obec Velika, kam společně s přítelem zamířil také Rudolf Parobek. Zatímco kamarád byl přijat na administrativní činnost, Rudolfa pro jeho mládí poslali na pilu k Josefu Šnajdrovi, kde se zpracovávalo dřevo pro potřeby partyzánů. Například pro tvorbu bunkrů.

Partyzánské hnutí stále sílilo a ovládalo čím dál větší území. Němci a ustašovci měli pod svojí kontrolou jen města a velké obce, kde byli opevněni. Partyzáni měli silnou podporu v civilním obyvatelstvu, za což se jim nepřátelské síly mstily. Po celém území bylo vypáleno a vypleněno mnoho obcí, jejichž obyvatelé byli zastřeleni nebo odvlečeni. Jeden z těchto útoků se chystal i v místech, kde pamětník pracoval, a tak dostal zprávu, že se má okamžitě stáhnout. Společně s dalšími partyzány ustoupili před Němci, ale nedaleko obce Kaptol se s nimi střetli a došlo k přestřelce. Podle vzpomínek pamětníka tam zahynulo mnoho Němců, protože celou situaci podcenili .

Krátce po této události byl Rudolf Parobek zařazen do ženijní jednotky, která se zapojovala do sabotážních akcí. Společně s Pero Mladičem až do roku 1944 vyhazovali do povětří koleje a mosty. Bylo to v rámci XII. úderné divize, ale jestli to bylo přímo v I. československé brigádě Jana Žižky z Trocnova, mi pamětník nesdělil. Rozhodně ale v této divizi bojoval značný počet Čechů a Slováků, a proto byla také v říjnu 1943 založena I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova. V roce 1944 byl pamětník přeložen k XII. proletářské brigádě. V ní zažil mnoho ostrých bojů a přestřelek s Němci a ustašovci a dostal se až do Mariboru.

Zranění a konec války

Po osvobození Bělehradu vojsky Národně osvobozenecké armády Jugoslávie, Rudé armády a Bulharské lidové armády v říjnu 1944 bylo Srbsko prakticky svobodné. NOAJ s pomocí bulharské armády potom osvobodila i zbylé části Jugoslávie. Druhá světová válka si v zemi vyžádala obrovské ztráty na životech. Jen v I. československé brigádě padlo na 700 partyzánů z celkového počtu 3500 mužů a žen. Rudolf Parobek byl ale zařazen do IV. brodské brigády, která pronásledovala německé vojáky a ustašovce k slovinsko-rakouským hranicím. Pamětník vzpomíná, že mezi nimi se nacházel také Čech z Jakšiće a že někteří vojáci spáchali ze strachu z odplaty sebevraždu. „Já jsem se díval do řeky. Bylo to kousek dál. A tam byli samí mrtví.“

I dále ale v Jugoslávii probíhaly boje. Některé skupiny ustašovců se odmítaly vzdát. Ani po 8. květnu střety neustaly. O tom, že se jednalo o bratrovražedný boj, svědčí pamětníkova vzpomínka z jedné obce, kde se jako samopalník zúčastnil přestřelky s ustašovci a jeden z jejich vojáků jim začal utíkat. „Oni ho netrefili ani tak. Já když už jsem viděl, že utíká, tak jsem ho nechal. Ti, co tam byli dál, tak ho tam zranili. A nakonec to byl bratr jednoho partyzána. On byl u ustašovců a jeho brácha u partyzánů.“

Rudolf Parobek vzpomíná právě na tuto přestřelku s tím, že nebylo tak lehké strefit člověka. Ať už z rozčilení nebo ze strachu, většina kulek svůj cíl minula. „Říká se, že tam musí padnout lidí, vždyť se tolik střílí z kulometů a děl. Tam musí být mrtvých. Houby. Kdo to projde, tak potom ví. Kdyby každá stovka nábojů chytla jednoho, kolik by nás bylo mrtvých. Ale není to možný, aby třeba každá pátá kulka chytla nepřítele. Tak si to aspoň myslím.“

Ustašovci bojovali pořád dál a při jedné bojové akci u řeky Sávy přišel pamětník málem o život. Břehy řeky byly podminovány a jedna mina vybuchla v blízkosti Rudolfa Parobka. Její střepina naštěstí zasáhla jen pamětníkovu čepici. „Jeden mi povídá: ,Co to máš? Kdo tě tak stříhal?‘ Já říkám: ,A proč?‘ A on povídá: ,Vždyť ty to máš tady prostřihlý, ukaž mi čepici.‘ Ukázal jsem čepici a bylo vidět, že to bylo prostřelený střepinou a těsně to vzalo vlasy. Jako kdyby to nůžkama ustřihli. O jéje, jenom centimetr, dva, a už by ses mě nedočkala‘,“ vzpomíná pamětník na chvíli, kdy se dozvěděl, že málem přišel o život.

Těžké zranění se mu ale nakonec nevyhnulo a o něco později ho do plic zasáhla střepina z jiné miny. Protože se nacházela velmi blízko srdce a operace by byla riskantní, ponechali ji lékaři v těle a Rudolf Parobek ji má dodnes zarostlou v blízkosti svého srdce. V nemocnici pobyl několik týdnů a potom byl demobilizován.

Reemigrace a rozdělení rodiny

Do Jakšiće se pamětník vrátil 3. února 1946. Na podzim téhož roku přijela na návštěvu sestra Štěpánka, která bydlela v Československu. Rudolf Parobek jí návštěvu oplatil a v Československu už zůstal. Bydlel v Nezamyslicích a pracoval v místní mlékárně. Měl ale velké problémy s češtinou, kterou neovládal a postupně se ji musel naučit.

Na konci čtyřicátých let přijela na návštěvu pamětníkova matka Štěpánka, ale po roztržce mezi Stalinem a Titem se nesměla vrátit do Jugoslávie. „Zdůvodnili to tím, že mezi federativní Jugoslávií a Československem nejsou mezinárodní styky a není možno toto manželství sloučit dohromady.“ Rodiče tak byli kvůli politické roztržce v posledních letech života od sebe odloučeni. Když se totiž situace mezi Jugoslávií a SSSR zlepšila a rodina jela navštívit otce, byla matka těžce nemocná a cestu by nezvládla. Zemřela krátce poté, co se její děti od otce vrátily. „Takže máma je pochovaná tady a táta pochovaný tam.“

V roce 1952 se Rudolf Parobek oženil s Františkou Zlámalovou, se kterou v době natáčení rozhovoru žil v Němčicích na Hané. Takto mluvil o tom, jak by asi dopadl, kdyby v Jugoslávii zůstal. „Já jsem měl ke konci války i po válce nervy. To nejde říct. Já kdybych byl zpátky v Jugoslávii, tak bych byl úplně zdivočel. Já už jsem divoký byl. Když něco bouchlo, tak jsem se třepal jak to.“

AUERHAN, J. Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku. Praha: Melantrich, 1921.

HANZL, J., MATUŠEK, J., ORCT A. Bojová cesta I. Československé brigády „Jana Žižky z Trocnova“. Daruvar, 1968.