Ing. Jiří Paroubek

„Takže v tom roce 1978 já byl zhruba rok po základní vojenské službě. Pracoval jsem v sekretariátu ředitele velkého restauračního podniku, dělal jsem zajímavou práci, myslím, že jsem si toho i vážil, že mohu dělat zajímavou práci. A přišel za mnou nějaký estébák. Byl velice korektní, milý, ukázal mně placku. No tak mně se podlomila kolena, samozřejmě, protože šestadvacetiletý kluk nemá s tímhle zkušenost. Rodičům jsem to říct nemohl, protože ti by z toho byli špatní. Naštěstí tam byla spolupracovnice, o které jsem věděl, že má velmi úzké vztahy k řediteli, takže mu všechno vybreptá. Což jsem považoval za korektní, aby ředitel věděl, že něco takového nastalo. To byla zkušená dáma, která dělala ředitelku do roku 1969, ředitelku Výzkumného ústavu obchodu, viděla celý svět, měla ohromnou úroveň. Ráda povídala, v tomto případě to, myslím, řekla jen v nejbližším okolí, to je řediteli a jeho náměstkyni. Ta mně poradila, abych, když tedy nechci spolupracovat, řekl, že se pro to nehodím. Abych jim neříkal: Vy hajzlové, co si to myslíte, že já jsem nějaký bonzák? Že by to asi nebylo správné. K tomu názoru jsem došel také, že by to nebylo nejlepší, abych se takhle ostře profiloval. Tak jsem řekl: ‚No, víte, já vlastně se na to tak úplně nehodím, mně by připadalo divný ty lidi kolem sebe práskat, to není moje povaha. Kromě toho já takové nějaké výhrady k režimu mám.‘ A on říká: ‚My jsme si zjistili, že jste naopak dobře orientován politicky.‘ Já říkám: ‚No možná dobře, jsem dobře orientován, ale nehodil bych se na to.‘ Tak jsme se dvakrát sešli, jednou zaplatil on, jednou já, abychom si byli kvit, ale možná že si vykázal i tu útratu moji. A pak mě přestali otravovat.“

„Tak v té době mně došlo, tak rok dva předtím, než jsem vystoupil, že ta socialistická strana je řízena přes Státní bezpečnost. Jak mně to deset let zpátky říkal ten člověk, který se mě pokoušel získat ke spolupráci, tak oni ochraňují tu stranu, vlastně. Ta ochrana byla široce pojata a pak, jak se ukázalo v Rudé Krávě, tak prakticky všichni vedoucí představitelé té strany byli spolupracovníky Státní bezpečnosti. Já jsem to tušil, i když jsem to nevěděl s jistotou, pochopitelně, v té polovině 80. let. Z mého hlediska nemělo smysl, abych byl někde, kde jsou lidé, kteří si hrají se mnou jako kočka s myší.“