The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Pašek (* 1955)

• narodil se 21. listopadu 1955

• v roce 1968 vstoupil do znovuobnoveného Junáka

• jeho rodina chtěla v roce 1968 po okupaci emigrovat

• vystudoval architekturu na ČVUT

• pracoval jako projektant v Krajském projektovém ústavu

• nebyl členem komunistické strany, byl předseda odborové organizace

• během sametové revoluce organizoval stávky

• po roce 1989 se podílel na obnovení skautského oddílu na Zbraslavi

• v roce 2024 žil ve Zbraslavi

1680. To je letopočet, po který Karel Pašek vypracoval rodokmen plný svých předků. Právě na konec sedmnáctého století datuje období, kdy se jeho rodina usadila v pražské Zbraslavi. Díky své detailní práci zjistil i to, že řada jeho předků pracovala ve stavebnictví, stejně jako celý život on. 

„Můj pradědeček Václav Kalous byl zednický mistr,“ listuje Karel Pašek starými dokumenty s poznámkami o původu jeho předků. „V rodině se stavebnictví dědilo, byť mezi tímhle pradědečkem a mým otcem byla jedna generace, ale probíhalo to podobně,“ vysvětluje. Václav Kalous byl navíc ve své době člen stavební komise, asistoval při kolaudaci proslulé zbraslavské Ottovy vily. O mnoho let později jeho pravnuk Karel Pašek fungoval v podobné komisi. Stal se projektantem jako jeho otec. Ten studoval během druhé světové války, a když Němci vysoké školy zavřeli, musel být totálně nasazený. „Nedržel v ruce zbraň, ale krumpáč. Kopal zákopy. Přitom studoval architekturu a potřeboval jemné ruce na rýsování. A v totálním nasazení byl dva nebo tři roky, říkal mi, že pak měl s rýsováním velký problém.“ Zbytek rodiny ale byli povětšinou sedláci. „Postupně nashromáždili nějaké majetky, hlavně pole. Ale v padesátých letech o to rodina přišla.  Dodnes na některých z nich teď stojí baráky v ulici Tunelářů, nebo kasárna,“ vysvětluje pamětník, že když se na vyvlastněných pozemcích něco postavilo, nebylo možné o majetek v devadesátých letech žádat v restituci. Dostal jen zbytky půdy, které s městskou částí vyměnil za pozemek na stavbu domu. 

Naši chtěli po okupaci emigrovat

O většině věcí se ale Karel Pašek dozvěděl až po revoluci. Jako malý kluk chodil do základní školy ve Zbraslavi, dělal lumpárny a učil se hrát na piano. V roce 1968 začal také chodit do Junáku. „Matka jela autobusem s tehdejším vedoucím chlapeckého oddílu. Měl přezdívku Vlk. Povídali si, že má máma doma kluka a Vlk na to, jestli bych nechtěl chodit, tak jsem začal,“ vzpomíná. Začátky skautingu byly radostné. Karel Pašek si vysloužil přezdívku Stopař. „To bylo v podstatě za krádež,“ směje se po letech. „Měli jsme oddílovou hru, úkol byl uvařit polévku a mít u toho ohniště zapíchnutou hůl s vlajkou a hlídat ji. Zároveň jsme ji měli někomu z té druhé družiny šlohnout. Tak se všichni plížili a hledali, kde mají ostatní ohniště, a mně se to podařilo. Jednomu oddílu jsem u ohniště tu vlajku vzal, když nedávali pozor. Za to jsem dostal přezdívku stopař,“ vysvětluje. Do prvního léta pod vlajkou Junáku ale zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Rodina Karla Paška krátce před jednadvacátým srpnem cestovala z dovolené v Jugoslávii. „Zpátky jsme jeli přes Maďarsko. Když jsme přijížděli k maďarským hranicím, viděli jsme u hranic spoustu vojáků. Stály tam kolony náklaďáků a tanků. Přijeli jsme domů, naši mě a sestru odvezli na Mělník a za dva dny přišli Rusové,“ vzpomíná na příchod sovětských vojáků. 
I když mu nebylo ještě ani třináct let, okupaci si pamatuje dobře. „Spali jsme u babičky a ráno před šestou hodinou začala bušit sousedka na okno a říkala: ‘Paní Otrubová, pojďte si koupit mouku, bude válka’,“ popisuje, s jakou racionalitou se jako malý kluk setkal. „Ono to zní možná divně, ale to byly ženský, který se narodily na začátku století a prožily první světovou válku, krizi v třicátých letech a i druhou světovou válku, takže ony dobře věděly, co to je hlad, a dobře věděly, co znamenají vojáci,“ vysvětluje. Dvanáctiletý Karel musel zůstat doma, ale jeho o tři roky starší sestra vyrazila do ulic Mělníka. „Házeli s kamarády na vojáky kamení a nadávali jim. Ale to jsem nemohl, protože jsem byl malý.“

Až po nějaké době se dozvěděl, že do střetu s vojáky se 21. srpna 1968 dostala i jeho matka. „Byla redaktorka, pracovala v Československém spisovateli, což bylo nakladatelství, které na tu dobu vydávalo relativně odvážné věci. První, co udělala, když přijeli Rusové, bylo, že šla do redakce, aby si odnesla notýsek s kontakty. Nechtěla, aby se jim to dostalo do rukou.“ Sovětská vojska v prvních dnech obsazovala krom rozhlasu a televize i různé redakce. Redakce Československého spisovatele sídlila na Národní 9. „Máma šla od Újezdu a viděla, jak tam létají kulky, odrážely se od dlažby. Bylo to docela ostrý. Nicméně notýsek si odnesla.“ 

Rodiče po invazi chtěli emigrovat. „Přijeli si pro nás, vyfotografovali jsme se a rozloučili. Měli pasy, odvezli nás domů na Zbraslav a nakonec se stejně rozhodli, že tady zůstanou. Muselo to pro ně být těžké rozhodování.“ Svět se tak začal posouvat do normalizačních kolejí. I skautům pomalu zvonila hrana. „Měli jsme tábor v roce 1969, pak ještě v sedmdesátém roce. Ale to už všichni ti starší dospělí skauti věděli, že je konec. Spělo to k zániku. Poslední táborák jsme měli v září 1970, rozhodovali jsme se, co budeme dělat. Mohli jsme přejít k pionýru, což jsme nechtěli, i když některé oddíly přešly. Šlo taky jít k Sokolům nebo vodákům, ale my jsme radši skončili.“ Karel Pašek tak do skautského oddílu chodil jen něco málo přes dva roky. Oddíl se znovu obnovil až po roce 1989, i tehdy se do něj ale s chutí zapojil, tentokrát už jako vedoucí. 

Organizoval jsem stávku

Po zrušení Junáku ale dokončil základní školu, vystudoval gymnázium a po něm Fakultu architektury na ČVUT. Stavebnictví se tedy držel stejně jako jeho otec. Po škole nastoupil do Krajského projektového ústavu. Do jeho agendy patřilo navrhovat sídliště ve středočeských městech. Záživná práce to nebyla a pamětník na ni nevzpomíná rád. Dobře si ale vybavuje, jak ho vedení „lámalo“ ke vstupu do Komunistické strany Československa. „Mohlo mi být tak šestadvacet. Já jsem se strašně kroutil a říkal jsem, že na to ještě nejsem připravený, a furt jsem se kroutil jako žížala. Ptali se, jestli bych o tom někdy uvažoval. Říkal jsem, že teď asi ne, ale možná jednou. Byl jsem tam asi půl hodiny, ale do partaje jsem nevstoupil,“ přiznává po letech. Jeho podobně starý kolega tlaku podlehl a během pár měsíců mu plat vystoupal o dvě stě korun. „Dnes to vypadá srandovně, ale tenkrát jsme měli plat 1750 korun,“ dodává. Karel Pašek do strany sice nevstoupil, ale tlak na to, aby dělal „něco navíc“ setrval. „Nakonec jsem se stal předsedou odborové organizace jedné dílčí části toho projektového ústavu. Což nebylo nic moc práce a byla to taková úlitba.“ Něco, co začalo jako snaha vyhnout se KSČ, končilo organizováním generální stávky. Tu Karel Pašek ze své pozice předsedy odborů v ústavu spoluorganizoval pár dní po sedmnáctém listopadu 1989. 

Největší radost mu ale dělalo obnovení Junáku. Nábor dělali 24. února 1990, termín dodnes slaví jako „znovunarozeniny“. Sehnat do skautského oddílu nové lidi problém nebyl. „Bylo obrovské nadšení, přijali jsme poměrně hodně lidí.“ Dokonce se jim podařilo sehnat původní vlajku. „V roce 1970 byl vedoucí střediska Bohumil Vejvoda, který měl přezdívku Uragán. A když středisko tehdy končilo, ukryl vlajku. Po těch dvaceti letech mi ji předal jako štafetu, spolu s vedením celého střediska.“ Podobně se skautům vrátily i stany, které museli v roce 1970 odevzdat Svazu mládeže. Tehdejší skautský hospodář měl všechny dokumenty po celou dobu pečlivě uložené, proto oddíl mohl žádat za stany náhradu. „Vzal jsem ten papír a šel jsem na obvodní výbor SSM. Seděla tam úplně ta samá paní a já jsem jí řekl, že jsme jim dali dvacet stanů, ať nám je dají zpět. Tak nám je dali,“ směje se, jak lidé po revoluci nacházeli ztracenou odvahu, kterou jim režim často sebral. 

Kromě skautů se pamětník angažoval i ve Zbraslavi. Stal se členem odborné stavební komise a pomáhal se snahou o zrušení zbraslavských kasáren. Z nich podle jeho vzpomínek příslušníci Veřejné bezpečnosti jezdili na demonstrace a v revolučních dnech se tak proti nim ve Zbraslavi vzedmula vlna odporu. K zániku kasáren sice nakonec nedošlo, ale Karel Pašek ve stavební komisi zůstal. Později byl dokonce kooptován do zastupitelstva, kam byl o dva roky později i řádně zvolen. S radostí opustil svou práci v Krajském projektovém ústavu a přešel do Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. Působil tam jako tiskový mluvčí, ale protože se pořád zabýval architekturou, brzy přešel do korporátní sféry a začal pracovat pro řetězec McDonald’s. Hledal pro firmu pozemky nebo nemovitosti, kde by mohli mít další pobočku. Pracovní kariéru zakončil se stejným úkonem v řetězci Tesco. V roce 2024 stále žil ve Zbraslavi.