The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Paták (* 1931  †︎ 2014)

• narozen 27. prosince 1931 ve Vojkovicích nad Ohří

• jeho matka byla tamější sudetská Němka, otec přišel do Vojkovic jako ajznboňák

• po obsazení Sudet se celá rodina přesunula do otcovy rodné Hvězdy u Slaného

• později našli útočiště v Loděnici

• v roce 1944 začal chodit do Berouna do školy pro děti ze smíšených manželství

• stal se příslušníkem Deutsche Jugend

• v září 1944 ale ze školy utekl a schovával se doma v Loděnici, později ve Hvězdě

• když vypuklo v Loděnici 5. května 1945 povstání, ležel nemocný doma

• jeho matku, uvězněnou s dalšími dvaceti Němci, proto pustili, aby ho mohla ošetřovat a unikla tak masakru U Zabitého 7. května

• po válce přijat na Státní grafickou školu v Praze

• únor 1948 prožil na grafické škole a byl i na komunistické demonstraci na Staroměstském náměstí

• po absolvování ztratil s akademií kontakt, věnoval se historii Berounska, pracoval v muzeu

• když se v roce 1989 formoval nový obecní úřad, kandidoval na starostu, tuto funkci vykonával i po celá 90. léta

• zemřel 15. dubna 2014

Jmenuje se po otci, který pocházel z Hvězdy u Slaného a do sudetských Vojkovic nad Ohří se dostal jako ajznboňák. Karel Paták starší si ve Vojkovicích namluvil Eriku Schwalbovou, místní sudetskou Němku, a 27. prosince 1931 se jim narodil Karel Paták mladší. Ve Vojkovicích byla velká německá škola a česká jednotřídka, do níž chodil Karel Paták do první a druhé třídy. Bydleli v drážním bytě nahoře ve vodárně, odkud se rozvádí voda po trati. Vedle vodárny stála výtopna, kam chodil otec Karla Patáka střílet z pistole, protože „oldneři“ a Češi se v obavě z nějakého střetu trochu vyzbrojovali. Když Němci po podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 obsadili Sudety, vrátil se otec Karla Patáka do své rodné vesnice Hvězda a maminka – Němka – tam o něco později i s dětmi dorazila za ním. Stejně jako dalších deset vojkovických rodin (i rodina Šináglových, o níž bude v tomto příběhu ještě řeč) se později usadili v Loděnicích u Berouna. V Loděnicích na nádraží prý také Karel Paták starší po záboru celé republiky zabalil pistoli do naolejovaného hadru a zahrabal ji. Když ji ale chtěl po válce vyhrabat, ať hrabal, jak hrabal, už ji nemohl najít. 

Jako na skautském táboře

Karel Paták pak do Vojkovic o prázdninách jezdil i za války, a to díky tomu, že matka byla Němka. Tři roky pak chodil do školy v Malíkově u Hvězdy. Pamatuje si, jak tam sbíral a nosil do sběru lesklé klamné cíle. Pak se ale odstěhovali za tátou, který zatím dostal místo v Loděnici na nádraží. Místo toho, aby tam nastoupil do čtvrté třídy, začal chodit v roce 1944 do školy pro děti ze smíšených manželství v Berouně a později v Kladně. Tam se i spalo, a tak domů jezdil jen na neděli. Jezdil takzvanou kladenkou v dobytčácích s dělníky, kteří jezdili do práce, takže tam, jak vzpomíná, poznal prostředí „takových těch drsných pánů“. Škola byla ve třech budovách obehnaných vysokým drátěným plotem. „Každý den se tam vztyčovala vlajka jako na skautském táboře, to bylo stejný, jen se tam místo ní vztyčoval hákový kříž.“ S říšskými Němci ale nepřišli ve škole příliš do styku a Karel Paták si zlost vybíjel alespoň tím, že psal na záchody „Blut“ – krev. To bylo v době, kdy v Kladně honili Jana Smudka, který prostě chodil po ulici a střílel Němce.

„Já si pamatuju, že jsem potom všude – nevím, co mě to napadlo – to jsme měli takový hajzly společný, vždycky byly tři kóje a umyvadla, jak to tak bejvá, a bylo to nalakovaný takovým emailem – a já jsem tam všude psal tužkou ‚Blut’ – jako krev. Nevím, co mě to napadlo v těch dvanácti třinácti letech. A zase dlouhý vyšetřování. Pamatuju si, že za mnou přišel jeden takovej jako agilní žák, byl nejsilnější ze všech, protože se tam dělaly zápasy, kdo je nejsilnější – já byl asi dvacátej šestej. On byl jednička tenhleten. ‚Jak se píše, prosím tě, Karle, ‚Blut‘ – krev německy?‘ Tak jsem napsal takový to jiný ‚b‘,byl jsem připravenej, tak jsem z toho vyvázl.“

Protože nebyl Karel Paták „čisté krve“, nestal se příslušníkem Hitlerjugend, nýbrž Deutsche Jugend – DJ. Příslušníci Deutsche Jugend nenosili na rukávu haknkrajc, ale jen jedno bílé „S“, stejné, jako je na znaku SS v červeném kolečku. Sloužili prý jako „kanonenfutr“ („potrava pro děla“) na německých vojenských cvičeních a dělali také značkaře Hitlerjugend.

Mizeli jako jednotky i jako jednotlivci

Když začali Němci dostávat na frak, postupně se odtud všichni vychovatelé vytráceli. „První můj takovej dojem z revoluce je, že jdu nakoupit do vsi s taškou, tehdy se nosily sítěnky, a v sítěnce jsem měl džbánek, že přinesu i pivo. A šli dva německý vojáci a šli okolo zahrádky, kde přednostovi kvetl bez. Oni si tam ulomili kytky bezu, šli a slyšel jsem německy, jak mluví o tom, že chytnou nějaké spojení někam do Německa. Takže oni takhle ne jako jednotky, ale i jako jednotlivci se všelijak vypařovali odsud pryč.“ A když jel Karel Paták jednu zářijovou neděli domů, už se také do školy nevrátil. Sice měl být na příkaz otce schovaný na nádraží ve sklepě, ale většinou byl stejně doma.

„Jednou jsem šel hrát na jednotu fotbal, a když jsem někomu omylem vzal míč nebo jsem ho obehrál, tak mě kopnul do prdele a: ‚Co si to dovoluješ, ty esesáku?‘ Ještě dříve za války mě dokonce učitelka Meteláková vyvolávala: ‚Tak nám pojď, ty esesáku, říct vyjmenovaný slova nebo něco.‘ A když jsem potom došel i do toho JUKu – to byl jednoroční učební kurz, takovej jako nástavbovej rok – tak mi dávala vysvědčení propouštěcí a měl jsem jednu dvojku a samý jedničky, tak mi popřála a povídá: ‚Já se ti omlouvám za to příkoří, jak jsem tě oslovovala celý ty roky…’“

Nechodil moc ven a nakonec ho z Loděnice odvezl otec do Hvězdy k babičce, kde každý den sledoval létající svazy a čáry, které dělaly po obloze. Jinak ale jako by do toho kraje válka nezasahovala, Hvězda si žila svým životem – až na ty čáry na obloze.

V Loděnici byli za války dva doktoři, Burger a Weiss. Burger zachránil jejich rodinu a mohl dožít po válce v klidu ve Vimperku. Byl to sice čistokrevný Němec, ale jak pan Paták vzpomíná, byl to perfektní člověk, zatímco doktor Weiss na konci války rychle otočil a byl v rabovacích gardách. V té době se také o Němci Adolfu Langem, majiteli přádelny předělané na Junkersku, a jeho rodině říkalo, že jsou to přistěhovalci – a on přitom už v roce 1921 zakládal loděnické fotbalové družstvo a jeho žena tam zakládala Červený kříž.

Revoluční rabovací gardy a masakr

Když vypuklo v Loděnici 5. května 1945 povstání, zavřeli maminku pana Patáka spolu s dalšími Němci z vesnice do budovy místní školy. Masakru, který se odehrál o dva dny později, 7. května, a při němž bylo zavražděno přes dvacet loděnických Němců (mezi nimi i její přítelkyně Adéla Šináglová a její matka), unikla takřka náhodou. Její syn vzpomíná, že tehdy ležel doma se záškrtem – nepamatuje si to ale přesně, protože při jiné příležitosti říkal, že měl něco s ledvinami – a pan učitel Volák (jindy Karel Paták vzpomíná, že to byl tátův kamarád Štecha), který chodil s tátou hrát kartičky, prý pustil jeho matku domů, aby ho mohla ošetřovat. A až po masakru ji odvezli do sběrného tábora v Poučníku u Karlštejna. Otec Karla Patáka tam za ní pořád jezdil a nakonec se mu povedlo ji odtamtud dostat, protože se z hospody znal s místními policajty. Táta chodil často do hospody a lidi ho měli rádi mimo jiné proto, že jim půjčoval peníze. A to přesto, že měl plat osm set korun, přičemž normální plat byl v té době kolem patnácti set. Jezdíval ale o víkendu do pražské kavárny Slávie hrát ferbla a jezdil také do Chuchle na dostihy, sázel na koně a vždycky si potrpěl na to, aby dobře vypadal. „On toho moc nevyhrál, ale pak třeba vyhrál za stovku třeba i patnáct stovek,“ vzpomíná na to dnes Karel Paták. 

V loděnické Junkersce se vyráběly součástky do V2, z Německa dovezli velké soustruhy a všechno se dělalo z elektronu. A v pětačtyřicátém roce, když se blížil konec války, Revoluční gardy tyto soustruhy, které byly na kolečkách, přistrkali k oknům a vyhodili je z nich, aby si je Rusové nestačili odvézt. Jindy na to pan Paták vzpomíná tak, že si Rusové dali pod okna sice pytle, ale těžké stroje se rozbily sami. „Znáte Rusy, jaképak výtahy nebo rozebírání, prsk, a pak si to někde dáme dohromady. “ Jisté ale je, že poškozené kusy obrovitých obráběcích strojů Rusové naložili tak, jak byly, polámané, na obrovské plechy, tank je táhnul a odvezli si je do Ruska. „Ono to neklouzalo, tak pod to Rusáci lili olej, aby to alespoň trochu klouzalo. A ten olej třením chytal, tak se to kouřilo, ulice byla pak ještě dlouho zdevastovaná, protože to hrnulo ten asfalt před sebou…“

Kritické prostředí grafické školy a akademie

Po válce přijali Karla Patáka na Státní grafickou školu v Praze – studium ho bavilo a ve škole strávil doslova každou hodinu, neměl ani jednu omluvenou, ani jednu neomluvenou. Potkal se tam s V. V. Štechem či Theodorem Pištěkem, který chodil do třídy o rok níž, a Karel Paták ho prý tehdy poučoval.

Únor 1948 prožil na grafické škole a dokonce prý byl na komunistické demonstraci na Staroměstském náměstí. Na grafické škole ale i po převratu panovalo hodně kritické prostředí. Profesor Landa prý vždy říkal: „Mezi váma jsou možná nějaký přisluhovači, těm bych musel dát na držku…“ Ze stejné doby si Karel Paták pamatuje také Michala Slejška, který se narodil v české rodině v Jugoslávii a komunisty nenáviděl už odtamtud. Jednou proto prý přišel ke spolustudentovi – komunistovi Nollovi, bouchnul mu do stolu a povídá: „Tito je svině!“ A šel si zase sednout.

Na AVU se poznal také s grafikem Jaroslavem Šerých, u něhož se ještě dlouho poté potkávali a vždycky si promítali jeho film nazvaný „Studenti AVU profesora Pukla na Rujaně“. Někdy v padesátých letech totiž byli v rámci bratření s Lipskou akademií v Berlíně, viděli ještě rozbombardované Drážďany a pak jeli na týden k Baltu. Když pak byli lipští studenti na oplátku v Praze, tak se prý nějaký student –  malíř Dieter – namazal tak, že se nechtěl vrátit do NDR, prostě mu zachutnaly olomoucké syrečky a české pivo.

Později měl Karel Paták v rámci studia na Akademii výtvarných umění jako první předmět zapsán v indexu marxismus leninismus, ale se spolužákem Vaškem Houšem chodili raději do kina. Třeba celý týden na kultovní film Děti ráje. Asistent Klivar, který tehdy vedl politické školení, je pak označil za flákače.

Když po absolvování ztratil s akademií kontakt, věnoval se historii Berounska, pracoval v muzeu a střádal si poznámky, které teď zúročil do knihy. Vždycky byl ve své tvorbě, jak sám říká, „spíš upozaděný“, takže se mu nikdy nestalo, že by chtěl něco ilustrovat a nemohl. Když se v roce 1989 formoval nový obecní úřad, tak krom toho, že maloval akvarelkami plakáty, rozhodl se, že zkusí kandidovat na místo starosty. Tuto funkci také poměrně dlouho vykonával. Dnes už Karel Paták nemaluje, barvičky a štětce hodil podle svých slov do kanálu, protože mu to připadalo příliš zdlouhavé. Zabývá se nyní počítačovou grafikou.

Memento

Mimo jiné i o masakru U Zabitého vydal v roce 2004 knihu „Loděnice. Obec na zemské stezce“, a i když teď novou knihu svých vzpomínek na dětství vytrhl z kontextu doby a zasadil ji do „zlatých časů“ dvacátých a třicátých let, je cítit, že mu loděnický masakr, kterému se jeho matka takřka zázrakem vyhnula, zůstává mementem. Není to koneckonců tak dávno, co na něj bývalý starosta sousední Vráže křičel: „To bylo úplně jinak, Karle, ty víš hovno, to bylo úplně jinak! Ty vole, to byly pěkný svině, ty Němci!“ Ale jak Karel Paták konstatuje: „Přitom je neznal. Já jsem neznal všechny, ale tu Šináglovou jsem znal, obě ty Šináglový. Jedinej, kdo byl opravdu svině, byl ten Remberg, fanatik, o kterým se říká, že s přeraženou rukou zkoušel ještě hajlovat, než ho zastřelili. A ty všichni, co to říkali, měli máslo na hlavě, protože za války vlastně kolaborovali, donášeli tomu Langemu, udávali, a tak potřebovali toho Langeho a Vašíčka umlčet, než dojde do toho Berouna, aby nevyšla najevo vlastně zrádcovská činnost a kolaborace těchhle činitelů pozdějších bolševickejch.“

Další pohled na lodnický masakr můžete najít u jiného publikovaného pamětníka – Rudolfa Bělohoubka.