The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Janis Pataridis (* 1937)

• narozen 1. února 1937 v Řecku

• jeho rodiče byli v protinacistickém odboji a po druhé světové válce se přidali ke komunistickým partyzánům

• otec padl v boji, matku popravili

• dostal se s bratrem do Jugoslávie ke strýci a poté do Československa

• v Československu vystřídal šest dětských domovů

• vystudoval ČVUT a dodnes žije v Praze

Jeho bratr byl v protinacistickém odboji. Padl na sklonku války, rodiče a tři další starší sourozenci ji naštěstí přežili. V Řecku nicméně druhá světová válka vyústila do protivládních nepokojů a nakonec do občanské války.

„Skončila druhá světová válka a řecká vláda nastolená Angličany nařídila, že ti, kteří bojovali proti Němcům, musí odevzdat zbraně. A komunisté, bývalí partyzáni, tehdy řekli: ‚My jsme se osvobodili sami, co bychom poslouchali cizí mocnosti...‘ Tak začala občanská válka. Prakticky ji vyvolali Angličané. Ti, kdo nechtěli odevzdávat zbraně, byli perzekvovaní, stříleli celé rodiny. A partyzáni, kteří bojovali proti Němcům, se sebrali a šli do hor,“ říká Janis Pataridis.

Partyzánům pomáhali hlavně lidé na venkově, pamětníkovy rodiče nevyjímaje.

„Táta tehdy – protože byl organizátorem odboje v severním Řecku – schovával zbraně v chlévě u zvířat. Přes noc tam s jedním mladým klukem udělal takovou zeď a tam je schovávali.“

Onen mladý kluk se jmenoval Janis Fafutis a byl sirotek. Pamětníkovi rodiče si ho vzali za války k sobě – namísto padlého syna, který by byl stejně starý. Jenže právě on zbraně ukryté v chlévě vyzradil.

„A tak ty zbraně našli – vytáhli muže z vesnice a ti museli naši zeď zbourat a vytahat všechny zbraně, co tam byly schované. Táta byl ještě v Řecku, schovával se, byl ilegální pracovník komunistické strany. A máma byla někde mimo, já s bráchou jsme také nebyli doma. A oni řekli, že jestli se neukáže máma, tak zastřelí mé dvě sestry. Já byl ještě malý. Sebrali tehdy mámu a odvezli ji do Soluně. Byl soud, který odročili do okresního města, do Kilkisu. Tam jsme chodili se sestrou – ta mě brala vždycky s sebou, aby mě viděla máma. Nebo abych viděl já mámu? Byla ve třetím patře na balkoně, viděla mě z ‚věžení‘, mluvit jsme spolu ale nemohli, takové byly poměry. A jednoho dne sestře vězňové řekli, že ji odvezli na popraviště. Takže mámu popravili.“

Nejstarší sestra odešla k partyzánům do hor, později byla raněná a nakonec se přestěhovala do Československa. Mladší sestru, bratra Charise a malého Janise Pataridise poslali do Jugoslávie ke strýci. Tam se ještě naposledy setkali s otcem, který se tam zotavoval ze zranění. Později se vrátil k partyzánům a padl v boji. U strýce ale sourozenci Pataridisovi z ekonomických důvodů nemohli zůstat příliš dlouho a museli do sirotčince:

„Jugoslávie na tom byla po válce bídně. Bydleli jsme v takovém klášteře a já měl pořád hlad. Ráno jsme dostávali malý kousek chleba a neslazený čaj. K obědu jsme dostali takovou mísu fazolové polévky. Každý den fazole. A zase ten kousek chleba. A k večeři taky – chleba a čaj. Měl jsem věčně hlad.“

Do života dětí uprchlých z řecké občanské války se vmísil spor Josipa Tita a Josifa Stalina. Řecká komunistická strana se totiž přidala na Stalinovu stranu a Jugoslávie na to reagovala odsunem uprchlíků. Děti tehdy na tři etapy poslali do různých socialistických zemí – do Bulharska, Maďarska nebo Československa. Do dětského uprchlického vlaku brali jen školáky, a pamětníkův starší bratr Charis se tak musel schovat pod sedadlo. Sestra se vrátila do Řecka.

„Nás tehdy přijalo Československo prostřednictvím Červeného kříže. To byli úžasní lidé. Celé to řídila strana. Z Jugoslávie jsme přijeli vlakem do Mariánských Lázní, trvalo to tři dny – stále jsme někde zastavovali. [...] Všechny nás ostříhali dohola, protože jsme z Jugoslávie byli zavšivení, vykoupali nás – my jsme se styděli – a dali nám čisté prádlo. A pak nás rozmístili v různých domovech. Domov pro holky se jmenoval Moskva, já jsem byl v nějakém domově Montré, pak byl Apollon, kam dali bráchu. Celkem čtyři domovy byly pro kluky a jeden pro holky. Tak jsme tam žili.“

Mnoho dětí skončilo v nemocnici s tuberkulózou. Dětí bylo ale příliš mnoho, a tak je dále rozdělovali – což se mnohokrát opakovalo. Tehdy se říkalo, že se nakonec vrátí do Řecka, ale většina už zůstala. Janis Pataridis vystřídal postupně šest dětských domovů. Ani jeden nesdílel se svým bratrem.

Jeho první domov byl v Unčíně u Teplic. Šlo o domov, ve kterém byly pouze řecké děti. Ředitel domova, také pracovník Červeného kříže, je učil česky:

„To byl zlatý člověk, skutečně. Měl takový vztah k dětem. My jsme neuměli česky, a tak jsme se sešli v nějaké místnosti a on ukazoval: ‚Tohle je židle‘, a napsal ‚židle‘ – jenže my jsme neuměli psát. ‚A tohle je stůl, tohle je sklenice.‘ Taková obyčejná slova. Opakoval je xkrát, až jsme se je naučili. Byl to dobrý a trpělivý člověk. Třeba ‚ř‘, to bylo pro nás: ‚ržžžžž‘! Řečtina nic takového nezná.“

Z Unčína jej z kapacitních důvodů ale zanedlouho přesunuli do domova Krásné Pole. Tam šel také s ostatními řeckými dětmi v Bohosudově do obyčejné školy, přestože česky ještě téměř vůbec neuměl.

„My si sedli, a nemohli jsme mluvit! To byla legrace [s českými dětmi]. Děti si porozumí vždycky. Řecké děti neuměly jezdit na kole, pro nás to bylo ‚něco‘. Ale české děti měly kola, a když byla přestávka, učily nás na hřišti jezdit. Jednou jsem si myslel, že jsem mistr světa, a skončil jsem v křoví. Ale od té doby umím jezdit krásně na kole. České děti nás měly rády.“

Z Krásného Pole jej poslali do domova Machnin u Chrastavy. Odtud odešel z rodinných důvodů. Jeho nejstarší sestra, která se po matčině popravě přidala k levicovým partyzánům, musela z Jugoslávie utéct. Rozhodla se pro Československo, které v Řecku mělo pověst průmyslové a velmi vyspělé země. Přestěhovala se a vzala si Savase, také Řeka. A přestože si Janise Pataridise nemohli vzít k sobě, zařídili mu alespoň bližší domov, aby spolu mohli trávit volný čas. Tak se pamětník dostal do Velkých Heraltic u Opavy. Domov to byl nádherný – v bývalém zámku. Uvnitř byly parkety a velké místnosti s balkony. A zatímco unčínské děti ho naučily jezdit na kole, děti z Velkých Heraltic ho přivedly k hokeji. Jeho nejlepším kamarádem byl Christos Fasulis.

„My jsme byli velmi dobří žáci. Šprtouni. Tam už jsme chodili normálně a po tolika letech už jsme češtinu ovládali.“

Po měšťance absolvovali JUK, jednoletý učební kurz, a poté spolu přešli na gymnázium v Lipníku nad Bečvou. Bydleli v domově Veselíčko.

„Brali jsme české dějiny. Sled českých panovníků, já to věděl všechno: odkdy dokdy, jaký panovník. A náš učitel říkal: ‚Styďte se, vy ostatní! Tady Janis je Řek, a umí to lépe než vy!‘“

Po ukončení jedenáctiletky v roce 1957 už ale pamětník v domově zůstat nemohl. Jeho sestra žijící v Třinci měla pět dětí a nemohla si ho k sobě vzít.

„Vychovatel říká: ‚Co budete dělat, až odejdete z domova?‘ My jsme tam bydleli tři kluci, co jsme bydleli dohromady v pokoji. Já jsem řekl: ‚Já bych zkusil vysokou školu.‘ Ten druhý taky. A ten třetí taky. A jak jsme se rozhodli, tak jsme udělali. Já jsem odešel na ČVUT do Prahy.“

Po absolvování vysoké školy už pamětník v Praze zůstal. Žije zde dodnes a je to náruživý šachista. A také rád hraje řecké tavli:

„Každý má patnáct koleček. Já černé a on bílé. Tady dávám dva, tady pět, tady tři a tady pět. A házíme kostkami. Když dostanu třeba šest pět, tak uteču sem...“