The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Patočková (* 1941)

• narodila se 21. dubna 1941 v Praze jako Hockeová

• maminka byla Češka Kristina Trundová, otec Němec Ludvík Hocke

• maminka byla vězněna, Kristina chvíli vyrůstala u prarodičů, poté se sestrou Marií Magdalenou v dětském domově v Nové Vsi u Horšovského Týna

• v roce 1950 byla o prázdninách u strýce Vladimíra Trundy, který popravil Miladu Horákovou

• vyučila se v Turnově kuchařkou

• v roce 1959 se provdala za Jiřího Patočku, vychovali dceru Kristinu a syna Jiřího

• v roce 2021 žila v Přepeřích u Turnova

Neprožila šťastné dětství. Kristina Patočková dnes tvrdí, že by k němu nepřidala ani den navíc. Co znamená rodina, zjistila, až když sama založila svou. Narodila se během druhé světové války česko-německému páru. Tatínek jako Němec skončil po válce v poražené zemi, maminka zase na pět let ve vězení. Se svou sestrou pak vyrůstala v dětském domově v západních Čechách, kde je týraly jeptišky. I ze strany příbuzných několikrát poznala domácí násilí. V létě 1950 se na chvíli ocitla u svého strýce, povoláním kata, který krátce předtím oběsil Miladu Horákovou.  

Kristina Patočková se narodila 21. dubna 1941 v Praze na Vinohradech jako Hockeová. Její otec Ludvík Hocke byl německé národnosti a pocházel z Českých Budějovic, kde vystudoval české gymnázium. Narodil se v roce 1911. Maminka byla Češka a jmenovala se Kristina Trundová, ročník 1913. Pamětnice vyrůstala se svou o pět let starší sestrou Marií Magdalenou.

Jejich tatínek jako Němec narukoval do wehrmachtu. Bojoval i v severní Africe v bitvě u Tobruku. „O tom se doma moc nemluvilo, ale říkalo se, že byl v Itálii, kde padl do zajetí,“ prozrazuje Kristina Patočková. První vzpomínky má až z konce války, kdy si matně vybavuje nálety. Ovšem květnové dny roku 1945 prožité v Praze se tehdy čtyřleté holčičce do paměti vryly napořád.

 

Holky vyvlekli ze sklepa

Konec války zastihl národnostně smíšenou rodinu rozdělenou. Otec Ludvík se z fronty vrátil rovnou do Německa, kdežto maminka Kristina zůstala v Praze se dvěma dcerami sama. Jako žena německého vojáka prožila krušné chvíle.

Když v sobotu 5. května vypuklo Pražské povstání, se svými dcerami se schovávala v domě ve sklepě. „Z něj nás vyvlekli jako německou rodinu a dovedli do školy. Vojáci tam stříleli do vzduchu nad hlavy. Takhle nás strašili, báli jsme se. Maminku ostříhali dohola. Vrátila se k nám zmlácená. Vzpomínám, že jsem strašně brečela a křičela, protože jsem maminku nemohla ani poznat,“ líčí pamětnice traumatické okamžiky, o nichž se pak podrobněji dozvídala od sestry. „Pamatovala si toho víc. Odposlouchala jsem, co si vypravovala s maminkou.“

„Nevlastní děda nás hledal po Praze, kde vlastně jsme. Když nás našel zajištěné ve třídě, kde jsme i spaly, měly jsme hlad. Babička uvařila bramborový guláš, děda tam přinesl kastrol a všechny děti se na něj vrhly. Bylo tam více německých rodin,“ podotýká.

Maminka pamětnice Kristina Hockeová se nakonec ocitla před lidovým tribunálem, který ji odsoudil k pěti letům vězení. Osudným se jí stal incident, k němuž došlo v Praze v průběhu války. Co se stalo? „Byly jsme v parku, se sestrou jsme si hrály na pískovišti. Moje maminka hodně ráda pletla a na židličce nebo lavičce měla pletení. Když přišla nějaká paní, máma ho dala pryč, aby jí udělala místo. A ona si před mamkou odplivla a řekla jí, že vedle takové svině německé si nesedne. Mamka všechno sbalila a šly jsme domů. Brečela. Potkaly jsme tátu a řekla mu, co se stalo,“ vysvětluje jejich dcera. Celý konflikt nahlásili četníkům. A po válce dotyčná jejich maminku zažalovala.

„Dnes by za tohle nikdo neseděl. Brali ji jako německou manželku a Němci nebyli v roce 1945 v oblibě. Ani mluvit se německy nesmělo,“ vykládá Kristina.

 

Přinesla poznámku, protože neuměla českou hymnu

Obě sestry tak osiřely. Ujala se jich babička z matčiny strany, Kristina Trundová. Jejím prvním manželem byl Vojtěch Trunda. Jeho však pamětnice už nepoznala, neboť tehdy již babička žila se svým druhým mužem Raimundem Potužákem.

„Musel běhat po úřadech, aby si nás mohli k sobě vzít. Úřady to povolily,“ vykládá. Jako dcery Němce to neměly lehké. „Sestra už chodila do školy. A protože neuměla v roce 1945 českou hymnu, přinesla ze školy poznámku. Druhý děda byl Čech, dal si dva frťany a šel jim vynadat, udělal jim tam cirkus. Vím, že sestru pak ze školy vyloučili a šestou třídu musela opakovat. Zkrátka taková byla doba,“ popisuje pamětnice.

Raimund Potužák se rovněž snažil vyběhat povolení, aby Kristina se sestrou Marií Magdalenou mohly za otcem odjet do Německa. „Maminka musela dát žádost o vystěhování. Ale trvalo to tak dlouho, že si táta našel jinou a mamce do kriminálu, kde seděla vlastně kvůli němu, napsal, že už jezdit nemusí. Myslím, že to bylo v roce 1947,“ poznamenává.

Nepatrné kontakty s Ludvíkem rodina udržovala i nadále. Sestra Marie Magdalena za ním několikrát i byla, jednou již i se svou dcerou. Ludvík bydlel asi šest set kilometrů od hranic.

 

Táta mámě nikdy neposlal ani korunu

Když už bylo Kristině šestnáct let, tatínkovi v Německu se sama připomněla. „Moje mamka mi říkala, co kdybych mu do Německa poslala svou fotku. Mamka ještě uměla německy a dopis přeložila. Nějaký kontakt jsem s ním udržovala až do roku 1960, ale pak už jsem si s ním dopisovat nechtěla. To bylo furt jen, že musím udělat tohle, že musím chodit na němčinu, jestli za ním chci přijet,“ vypráví.

V polovině šedesátých let pak svému otci poslala ještě společnou fotografii se svými dětmi Kristinou a Jiřím. „A on ji poslal zpátky a byl u toho dopis od starosty města, že si pan Hocke již nepřeje se s námi stýkat. Asi si myslel, jestli bych nechtěla věno,“ vykládá, jak udělala za svým tátou tlustou čáru.

„Měl se dobře, v Německu se uchytil, dělal nákupčího. Pak se oženil, měl dva syny a my jsme ho už nezajímaly. Když babička byla s námi sama, maminka ve vězení a my byly v ústavu, neposlal na nás ani korunu, a ještě měl na nás nároky s němčinou. Přitom jsme po válce mluvit německy nesměli, což moc dobře věděl,“ zlobí se.

 

Umístili je v dětském domově v Horšovském Týně

V roce 1945 se Kristina se sestrou ocitly v v péči babičky a dědy. Oba pracovali na lodi Helena kotvící na Vltavě na náplavce u železničního mostu. „Měli tam bufet s pěti šesti stoly. Chodilo se tam na pivo a jídlo. Babička vařila dršťkovou polévku, nebo smažila ryby, které ve Vltavě chytili rybáři a nosili jí je,“ vzpomíná pamětnice. Pamatuje i vedlejší loď s rybářskými pomůckami. „Měli tam piliny a v nich červy, které prodávali rybářům.“

Jenže do lodi Helena začalo téct a potápěla se. „Tak si pronajali hospodu na Dobešce nad Braníkem. Tam bylo před válkou postavených jen pár vil, byly tam louky, dnes je to prý všechno zastavěné.“

Obě sestry však u dědy s babičkou nezůstaly dlouho. Brzy se dostaly do dětského domova v Nové Vsi u Horšovského Týna. „Sestra v pubertě zlobila a babička byla nemocná, měla žlučníkové záchvaty, takže sestru dali do ústavu,“ vysvětluje Kristina.

Proč tak daleko, až 150 kilometrů od Prahy? „To nevím. Myslím, že to byla ještě pořád taková msta vůči Němcům. Byly jsme ze smíšeného manželství,“ soudí pamětnice, která na západ Čech svou sestru brzy následovala.

„Babička byla na smrtelné posteli, nemohla se už starat. A nevlastní děda se zase rád napil, věčně byl nalitý. Když sestra jednou přijela na svátky domů, našla mě, jak tam lítám po louce, špinavá a hubená, kosti potažené jen kůží. Mně tehdy bylo šest let, myslím, že jsem už začala chodit do školy, sestře bylo o pět víc. V jedenácti letech šla v Braníku na sociální péči,“ vysvětluje Kristina, jak její starší sestra vyjednala místo v dětském domově také pro ni.

 

O nedělích se praly o pekáč

Kristina si ho pamatuje jako velký statek u silnice. Středobodem dětského útulku byla ohromná ložnice s velkými okny. „Tam jsme všechny holky spaly. Bylo nás kolem třiceti. Byla tam jedna kachlová kamna, která moc nehřála a často jsme byly namačkané kolem nich,“ vzpomíná. Chlapecká a dívčí část byly oddělené. Chlapců však bylo do deseti, dívek mnohem víc. „Kluky jsme ani neviděly. Jen když běželi třeba na snídani. S nimi se nechodilo ani do školy,“ vysvětluje.

Ústav fungoval od roku 1918. Po odsunu Němců ho provozoval Svaz katolické charity v Praze jako státní školské zařízení. „Byly tam jeptišky. Vesměs to byly mladé holky, okolo dvaceti dvou roků. Aby nemusely pracovat do Německa, daly se na víru. Některé učily i ve škole v Horšovském Týně,“ vypráví Kristina. Tam každý den běhaly do školy i ony. Někdy i dvakrát, když bylo odpolední vyučování, protože na obědy musely zpátky do domova.

Ráda na sirotčinec s řádovými sestrami nevzpomíná. „Hodné nebyly, řezaly nás. Bylo tam třeba děvče, které už chodilo pátým rokem do školy, ale počůrávalo se. Byly jsme zavšivené, ale tím se nikdo nezabýval. A představte si, že jsme celý týden měly bezmasá jídla, přestože se na statku chovala prasata a krávy. Ale maso bylo jen jednou týdně v neděli. Každá jsme dostala kousek a o pekáč se pak starší holky praly, kdo si ho vylíže a prsty vyškrábe,“ vzpomíná na permanentní nedostatek jídla.

Zde si vybudovala nechuť k rybám. „Každý den nám cpali rybí tuk. To bylo hrozné. Když jsme ho nechtěly na lžíci, nalili nám ho do polévky, kterou jsme musely sníst,“ ještě dnes se při té vzpomínce otřese.

Po Horšovském Týnu se obě sestry ocitly na opačném konci republiky v Rumburku. „Byla tam nějaká ozdravovna a tam už na nás byli hodnější, dali nám i víc jídla,“ vybavuje si. Ve Šluknovském výběžku však také nesetrvaly dlouho. Když bylo Kristině devět let, v květnu 1950 propustili z vězení její maminku.

 

Mámě rozbili skleněné oko

Maminka byla ve vězení celkem pět let. „Nejprve chodila odklízet po Němcích kanceláře. Z Pankráce ji vozili na práci do cihelny. Odebírala cihly a vozila je na kolečku do skladu, kde je skládala. Říkala, že to byla těžká práce. Nebo potom na státních statcích sklízela úrodu. A taky vařila v nějakém lomu,“ líčí Kristina. Kromě věznice svou maminku se sestrou navštívila i tam.

„V lomu to bylo volnější, na Pankráci jsme spolu mohly mluvit jen přes stůl. Tady jsme s ní byly třeba v kuchyni, u postele a povídaly si,“ vzpomíná na vzácné chvilky.

„V kuchyni bylo zamřížované okno, přes které chlapům vydávala snídani, oběd i večeři. V kuchyni měla postel, snad i záchod. Hlídal ji tam dozorce, který měl pokoj hned vedle, ale se samostatným vchodem. Vyprávěla jednu příhodu, jak jí jednou chlapi v noci přinesli krocana, aby jim ho připravila. Musela ho oškubat, vykuchat a do rána upéct. Jatýrka dostal velitel, co je hlídal. Divil se, kde to sebrala,“ převypravuje historku, nad kterou se její maminka i zasmála.

V jednu chvíli jí však ve vězení bylo hodně ouvej, protože na nějaký čas ztratila zrak. „Když pracovala zrovna v Praze v rybárně, loupali cibuli, kterou po sobě házeli. A maminku trefili zrovna do skleněného oka, které měla od dětství. Rozbilo se a vevnitř jí to pořezalo, na chvíli i oslepla. Doktoři ji však dali dohromady. Musela si pak na oko dávat pozor,“ prozrazuje Kristina.

Když se Kristina Hockeová dostala na svobodu, musela se rychle ohánět. „Domů přišla jen s krabicí od margarínu a šátkem na hlavě, jak ho nosila ve vězení. Šla k otčímovi, jenže ten všechny její šaty dal do zastavárny a peníze propil. Neměla tak nic. Jen šaty, ve kterých ji po válce zavřeli. V Praze na Václaváku ve velké rybárně si honem našla místo na mytí nádobí. A vše, co vydělala, dala v zastavárně za ty šaty,“ popisuje pamětnice nelehký návrat do běžného života.

Snadný nebyl pro nikoho. „Ve vězení máma strávila svá nejlepší léta. Když přišla domů, bylo jí skoro čtyřicet. Starala se o nás, ale bylo to všelijaké. Byla jsem pořád bita, pořád jsem něco vyváděla. A sestra mi taky nějakou vrazila, když jsem neposlouchala.“

 

Tloukl ji strýc, který popravil Miladu Horákovou

Maminka Kristina Hockeová měla dva bratry, Vladimíra a Františka Trundovy. Vladimír jí našel místo kuchařky v Loukově u Mnichova Hradiště v Pojizerských bavlnářských závodech (PBZ). „Byl tam internát pro kluky a holky, kde potřebovali druhou kuchařku,“ vysvětluje Kristina, která se sestrou mezitím našly azyl u strýce Vladimíra v nedalekých Malobratřicích. „On se tam přiženil na dva kluky. Byly jsme tam asi čtrnáct dnů. On nás hodně řezal a bil. Ségra pak napsala mámě, ať si pro nás přijede, že nás jenom furt mlátí. Máma s tím dopisem šla na závodní výbor, okamžitě jí dali auto s tím, že sice teď volné místo nemají, ale ta druhá kuchařka Anežka má velký pokoj, a než se něco uvolní, měly jsme tam být s ní,“ líčí.

Tyto události se staly o prázdninách v roce 1950. Přesný časový údaj je v tomto případě důležitý. Její strýc Vladimír Trunda totiž pracoval jako kat a 27. června 1950 vykonal po zinscenovaném procesu popravu Milady Horákové.  

„Můžu vám to říct, protože to prošlo i novinami. Není to tak dlouho, mám je schované. Když byla souzená Horáková. A on ji měl věšet. On byl kat a vykonal popravu. Píše o tom asi její dcera a přímo ho tam jmenovala,“ říká o svém strýci.

Projevilo se povolání kata na jeho povaze? „Myslím si, že ano. Proto byl na nás takový zlý. Pro nic za nic,“ zdůrazňuje. „U nás se moc o politice nemluvilo. A můžu vám říct, že jsem se o to začala trochu zajímat, teprve když jsem se vdala. Rodina manžela byla také postižena kolektivizací. Ale vypravovala o tom spíš maminka Patočková. Říkala, že byla ráda, když tahle doba přišla, protože tatínek marodil. Měl tenkrát kožní tuberkulózu a na pole, asi deset hektarů, si museli neustále někoho zvát na práci. A můj muž šel raději pracovat na šachtu na Mostecko, aby nemusel do JZD,“ osvětluje Kristina. Právě tam, v Chomutově, svého muže Jiřího Patočku poznala.

 

Ke svému dětství by nepřidala ani den navíc

Svatbu měla pamětnice na konci 50. let 20. století. Jako první se vdala její starší sestra Marie Magdalena a veselku v Mladé Boleslavi v roce 1953 ovlivnila měnová reforma. „Sestra se vdávala v sedmnácti letech. Něco měla našetřeno, ale bylo po měnové reformě, takže peněz moc nebylo. Maminka měla taky něco naškudleno, takže na svatbu přispěla,“ říká Kristina. Její sestra pak s novomanželem přesídlila do Čejetic u Mladé Boleslavi. I Kristinu s maminkou čekalo stěhování.

„Člověk se pořád seznamoval s něčím novým. Přestěhovaly jsme se pak do Turnova, kde maminka dělala na nádraží v kuchyni, pak tam i obsluhovala. Bydlely jsme u nádraží mezi drogerií a bývalou lékárnou. Maminka tam dostala dvě místnosti. Ale byl u toho i záchod. Dříve to byly kanceláře, ve dvoře byla fabrička, provaznictví u Říhů. Bylo to ještě soukromé. Nejprve jim to sice vzali, ale pak jim ho zase vrátili, protože národní výbor nemohl vše opravovat,“ poznamenává Kristina, jež se vyučila kuchařkou.

„Učila jsem se v Turnově na náměstí. Dříve to byl Central, dnes je to U Prince. A ve třetím ročníku mě strčili na Hančovu Boudu,“ říká. V Krkonoších si v zimní sezoně odbyla praxi, poté pracovala i v Jilemnici.

Její maminka se brzy znovu provdala, patrně v roce 1956. „To byl takový násilník. Zase nás mlátil, hrozné. Když jsem se pak vdala i já, vždy jsem říkala, že ke svému dětství nechci ani jeden den navíc. Nejprve ústav, pak otčím. Až na Všeni u Patočků jsem poprvé poznala, co je rodina,“ přiznává upřímně.

Jak se se svým manželem poznala? „Byla jsem v Chomutově, kde měl otčím tři děti. Byla jsem u nich na návštěvě a ve městě byla tancovačka. Šli jsme tam a on pro mě pořád chodil tancovat. Chtěl po mně adresu. Říkala jsem mu, že nejsem odsud, že jsem zdaleka, až z Turnova. A on na to: ‘No a já jsem ze Všeně! To je pět kilometrů za Turnovem.’ Tak jsme se dali dohromady a vzali se,“ vzpomíná. Svatbu měli v říjnu 1959. Za rok se jim narodila dcera Kristina, za další rok a půl přišel na svět i syn Jiří.

Srpen 1968 již rodina prožila v Přepeřích u Turnova, kde si předělali dům, v němž Kristina Patočková žije dodnes. „Den předtím, 20. srpna, jsme byli na výletě v Praze. Šli jsme se ještě podívat na Staroměstský orloj, všude byl klid. Jeli jsme domů rychlíkem kolem osmé hodiny večer a nikde se ještě nic nedělo. A ráno to bylo hotové,“ vzpomíná na začátek okupace. „Manžel byl straník, ale moc s ní nesouhlasil.“

Sověti z nedalekého Turnova vytvořili jednu ze základen pro možný útok proti Západu, byl zde raketový areál na Vesecku. „Do Turnova přišlo hodně vojáků. Byla tam kasárna, naši vojáci museli pryč a obsadili to Rusové. Ve městě se však sovětští vojáci ani moc nepohybovali, leda oficíři s manželkami. U kasáren si postavili činžák a ten se po jejich odchodu zboural. Potom byl na spadnutí,“ vzpomíná Kristina Patočková, která kromě povolání kuchařky pracovala ve škole a školce v Přepeřích, dále v Turnově ve společnosti Dioptra, kde se vyráběly čočky do brýlí, či u Pozemních staveb. Pracovala až do roku 2019.