Mikuláš Paul

„Já osobně si nemůžu naříkat. Do školy jsem chodil po trati, u trati jsme žili, a tam to hlídali Němci. Už mě znali, pokaždé se se mnou přivítali. Neměl jsem s nimi nějaké problémy.“

„Vzpomínám si, jak Němci sebrali Romy, vyvedli je a stříleli. My jsme je přepadli. Jeden z Romů prosil, ať mu dáme samopal, že se s nimi vyrovná sám. Náš voják mu dal samopal a on je postřílel.“

„Dukla byla Dukla. Tam jak udělal jeden voják pěšinu, tak se po ní chodilo. Jakmile se šláplo vedle, šláplo se na minu. Všechno bylo zaminované. Bylo to hrozné. Pokud to šlo, projel se terén tankem a vojáci šli po vyjetých kolejích, anebo se musel dávat moc velký pozor. Miny byly takové dřevěné krabičky – tam byla výbušnina a rozbuška. To dokázalo utrhnout nohu, když na to někdo šlápl.“

„Byl tam takový klučina a pořád za mnou chodil. Přišel a povídá: ‚Tatínek vás zve na oběd.‘ Vzal jsem nějaké konzervy, poněvadž co se týká zásob, měli jsme dost. Také cigarety. A šel jsem za nimi. Úplně se divil, jak jsme zásobeni.“

„Jednou jsem zaslechl polské vysílání – vojáci se nemohli dovolat na svou stanici. Já jsem oba (polské radisty) slyšel, jednoho i druhého. Ozval jsem se, polsky hovořím, a povídám, že mu zprávu vyšlu, jestli souhlasí. Povídal, že to není nic tajného, že to můžu zkusit. Navázal jsem spojení, zprávu mi předali a já ji předal dál. Byl to nějaký polský velitel, zapsal si mě a po válce přijel do Olomouce. Zde si mě zavolal a vyznamenal válečným křížem.“

„Mohl jsem se vrátit, ale nemělo to cenu. Řádili tam banderovci… Někteří naši chlapci tam přijeli, oni je úplně vysvlékli a vzali si jejich vojenské uniformy. Nemělo cenu tam jezdit.“