Jiří Pavel

Němci byli dobří vojáci. Pavlova jednotka měla proti sobě jakéhosi Hauptmanna Türkeho, který si vycvičil přepadovou jednotku a přepadával především Francouze, kteří se často nechali nachytat. „Když šli naši do útoku, tak si říkali, že nebudou brát žádné zajatce… ale když jeden stojí proti druhýmu a má ho třeba střelit, tak… být vždycky člověkem je víc než být hrdinou. Bylo ke konci války, byli jsme v úseku, který měli Němci zmapovaný a hlavně zaminovaný. My jsme tam položili jen pár min někam k silnici. Ostřelovali jsme jejich čistírnu na vodu. Ráno jsme se probudili, Němci nás hned začali ostřelovat osmaosmdesátkami, které se dělaly v Plzni a šel z nich tedy strach, a naše kanony pětasedmdesátky proti nim byly slabé. Seděl jsem a najednou vidím, jak to někde na silnici bouchlo. Šli tam a nalezli našeho vojáka s poraněnou hlavou. Karul se jmenoval. Odvezli ho do nemocnice a on křičel, ,mámo, mámo´. Druhý den přišla zpráva, že je po smrti, odvezly se jeho věci, válka skončila…“

„Ve škole ve Dvoře Králový se nás sešlo víc, kteří se chtěli vypravit do zahraniční československé armády do Francie. Zůstali jsme ale jen dva, kteří se k tomu nakonec odhodlali. To bylo v pondělí 20. listopadu 1939. Jeli jsme místo do školy vlakem rovnou na Hradec Králové až do Hranic na Moravě. Jeli jsme s kamarádem Jiřím Sochorem, že se zapojíme do té naší armády, abychom něco udělali. Při jedné debatě s otcem jsme se bavili o tom, že se tam (v zahraničí) tvoří armáda, a můj otec říkal: ,No, kdybych byl svobodný a neměl žádný závazky, tak bych šel taky.‘ To mě vlastně ještě více utvrdilo v tom mém rozhodnutí, že se tam dostanu. “

„Ve válce jsem raněn nebyl, ale ve Francii jsme učili střílet ty, co byli na brigádě, takzvané škrabáky. Já jsem jim dělal instruktora. Stál jsem po pravé straně a jednomu se zasekl Stengun, tak jsem mu povídal, ať ho vrátí, byla tam přetržená hilzna. Najednou to ale bouchlo a já dostal ránu do hlavy. Ten kus plechu se zasekl o tu kost, no kdyby to bylo kousek vedle do oka, tak by to šlo až do mozku. Je zvláštní, jak rychle se může umřít. Byl jsem celý od krve, ale sanitář řekl, že to nic není, a zalepil mi to a bylo to. Ale já jsem pořád cítil, že mě tam něco tlačí. Po válce jsem jednoho dne přišel domů a poprosil jsem maminku, aby vzala jehlu a vyndala mi to. Tak jsme vylovili takový ohnutý kousek šrapnelu, asi tři milimetry, a já ho hodil do uhláku. Tatínek to šel hned lovit, protože říkal, že jsem to měl celou dlouhou dobu v sobě a teď že bych to jen tak vyhodil… ale jinak jsem raněný nebyl.“

„Na Silvestra jsem přešel, den předtím nám dali jízdenku a říkali, že potřebují zkusit přechod z Jugoslávie. To bylo ještě pořád ilegální, a když tam někoho chytli, tak šel do maďarského Toloncházu (pověstná věznice, pozn. ed.). Jen když řekl, že je Polák, tak to bylo dobré. Ale jakmile zjistili, že je Čech, tak to nešlo. Maďaři s Poláky tehdy byli dost přátelé. Takže jsme 30. 12. 1939 dostali jízdenky a jeli jsme do Szegedu, který byl až na hranicích Jugoslávie. Jelo nás celkem pět o oni s námi chtěli zkusit přechod, zda je bezpečný. Měli jsme informovat jugoslávské hlídky, že tam budou transporty. Na Silvestra nás jakýsi Maďar dovezl až na hranice, kde byla lokálka. Celý kraj byl rovný jako stůl, mrzlo, až praštělo. Tam jsem také poprvé viděl papriky, sice celé zmrzlé… u jedné farmy se s námi Maďar rozloučil a určil nám směr, kam jít dál. Když jsme došli k hranicím, kluci začali prozpěvovat a radovat se, jaké to bylo jednoduché. Ale nejednou se otevřely dveře, tam stál chlap s puškou a my jsme začali utíkat. Já jsem utíkal jako poslední. Jugoslávec nás nahnal na zamrzlý rybník a pustili za námi psy. Ale naštěstí je měl nějak špatně vycvičené a psi šli jinam. Běželi jsme po tom zamrzlém rybníku k rákosí, kde jsme se chtěli schovat. Ale najednou za námi křičeli: ,Stůj!‘, tak jsme se zastavili a oni na nás: ,Bratia Češi.‘ A vítali nás a ptali se: ,Proč jste se nebránili?‘ (Asi narážka na německou okupaci). ,My jsme byli sami.‘ - ,Ne, ne, my jsme byli s vámi.‘ Hned nám dávali pušky, abychom jim věřili, že proti nám nic nemají. Dovedli nás na stanici, dali nám najíst a nabídli odpočinek. Jugoslávci říkali, že nás sledovali už od vlaku, když jsme přijeli. Pamatuji se, že nám dali napít rakije. To bylo jak rozemleté žiletky.“

Pan Pavel pracoval v závodě na zpracování kožešin Kara. Jednoho dne přišla skupina lidí, která dělala nábor do jáchymovských dolů. „Ředitel Franz říkal, jak je to důležitý pro mír, a takový řeči. Mělo jít asi dvanáct lidí do Radvanic. Určili také mě, abych se tam zapsal. Ředitel říkal: ,A co ty, soudruhu, nešel bys?‘ A já na to: ,Pane řediteli, já už jsem pro tuhle republiku a to, o čem tu mluvíte, udělal dost, ale vy byste mohl jít.‘ No já myslel, že ho raní mrtvice. Ale ještě jsem dodal: ,Tak abyste věděl, když půjdete vy a ještě tady těch jedenáct lidí, co přišli dělat nábor, tak já tam půjdu taky.‘ A ředitel řekl: ,Tak mě tam napište.‘ Tak ho tam napsali, ale samozřejmě, že ho potom ze zdravotních důvodů atd…no nic z toho nebylo. To byla přeci bomba, když mu před čtyřma stovkama lidí řeknete, že by měl jít příkladem. On mě pak samozřejmě vyhodil (z Kary).“