František Pavelka

„Za celou tu dobu jsme nedostali nic k jídlu. Byli jsme hladoví jak psi. Tak jsme ze soboty na neděli zastavili v Oranienburgu. Tam byl rozkaz ,Alles raus!‘ Všechno vystoupit! A seřadili nás do desetistupů. Byli jsme obklíčení a hlídaní. Měli tam psy a zbraně. Seřadili nás do desetistupu a dali jsme se na pochod do takovýho tmavýho lesa, a tak jsme mysleli, že nás tam postřílí a že bude konec. Měli jsme malou dušičku. Ale nakonec po takový půlhodince, když jsme šli, tak jsme se najednou ocitli u takové vysoké zdi a u té zdi byla brána a nad tou bránou byl nápis: Arbeit macht frei. Tak jsme věděli, že to pravděpodobně bude nějakej koncentrák. Vešli jsme dovnitř přes tu bránu na takový prostor. Když už jsme tam byli, tak třikrát denně se tam sčítávali všichni vězni. Na takovej plac, velkej prostor, nás postavili a tam jsme od té půlnoci až do rána stáli. Ráno jsme potom byli vyzváni a šli jsme na jeden takovej dřevěnej blok. Tam jsme vcházeli dveřma a museli jsme odevzdat kufr, peníze, odevzdali jsme hodinky. A pokud někdo měl prsteny a podobně, musel to sundat. Pak nás ostříhali do hola, pak nás vysvlíkli a osprchovali a potom jsme vyfasovali trestanecký mundúr. To byly všelijaké staré uniformy od oficírů. Moc se to neměřilo. Každej říkal: ,To si potom vzájemně vyměníte, jak vám to bude pasovat.‘ Každej byl nějak oblečenej. Až jsme byli pohromadě, to nás bylo asi sto padesát, tak nás odvezli na jeden takovej dřevěnej blok.“

„Byl tam nějakej bíle oblečenej doktor a přišel a říkal: ,Kdo z vás je nemocnej a necítí se, ať se přihlásí.‘ Měli jsme strach. Neschopen práce, že nás odbouchnou nebo co. Nikdo se nepřihlásil, nikdo. Tak on šel a říká: ,Vy český svině. Vy jste všichni zdraví? Tak já vás teď prohlídnu.‘ Teď šel a vybíral. Říkal: ,Já jich musím mít pětadvacet.‘ No a vybral pětadvacet lidí z toho našeho množství. A k našemu velikému překvapení těch pětadvacet lidí jelo druhý den domů. Ti byli propuštěni. On je uznal jako nemocný a jeli domů. Tak jsme si říkali: To jsme zase něco propásli. No, to jenom tak ze začátku. My jsme ze začátku nepracovali. Přišel nějaký doktor Sekanina, to byl pražský advokát, který tam byl zavřený, a říkal: ,Chlapci, já vás tady vítám, zdravím a upozorňuju: Ještě z tohoto lágru nikdo neodešel dřív než za tři měsíce. Počítejte s tím.‘ On říká: ,Za co? Vždyť jsme nic neprovedli.‘ - ,Jó, tak ale s tím se smiřte. Je to tak. To se nedá svítit.‘ Ten tam potom zemřel, ten Sekanina. Do práce nás nehnali. My jsme zatím nepracovali. Byli jsme zatím jenom na tom... Zjistili jsme, že v případě, že budem něco dělat, tak musíme především umět dobře německy. To jsme potřebovali ještě zdokonalovat. A potom nějaké to řemeslo. Věděli jsme, že nás naše střední, vysoké školy vychovaly ke všemu možnýmu, ale řemesla jsme neuměli.“

„Ti, co byli u toho okýnka, zjistili, že jedeme na Třebovou a že jedeme do Prahy. Počítali jsme s tím, že když se nic nestane, tak nás v Praze pustí a pojedeme domů. Jenže jsme přijeli do Prahy a zastavili jsme v Ruzyni a tam, to už jsem se trochu díval přes okýnko, tam to byla úplná hrůza. Byli tam pražští studenti. Ti byli poválení. A v Ruzyni na tom letišti bylo nějaký mokro, bahno. Někteří byli zkrvavení, někteří jenom v pyžamu, někteří byli bosky a podobně. Přidali nám tam další vagony a ty Pražáky nám tam naložili. Takže jsme měli vlak komplet. Teď když se dal vlak do pohybu, tak jsme věděli, že jedeme do Německa.“

„Tak tehdy mě propustili z toho koncentráku a vrátil jsem se domů. Tak samozřejmě jsem jel do Olomouce a musel jsem se každý týden v sobotu hlásit na gestapu. Bylo to od ledna až do března a tam se mě v březnu ptali: ,Máte nějakou známost?‘ Povídám: ,Mám.‘ - ,Odkdy?‘ Povídám: ,Už od studentských let.‘ - ,Do týdne budete hlásit, že jste ženatej, abyste nemyslel na nějaké puče a zvraty a tak.‘ Povídám: ,Dobře, to není špatnej nápad.‘ Tak jsem šel a doma jsem říkal, že mám povinnost se oženit. Tak skutečně toho třicátého dubna jsem vstoupil do stavu manželského. To je právě těch sedmdesát let, co teď budeme slavit. Tak to bylo z nařízení tam toho lumpa.“

„Na závěr bych chtěl říct ještě jednu věc. Když ta komunistická diktatura v roce 1989 končila, tak my jsme pozbyli diktaturu a začali jsme žít v demokracii. Měli jsme demokracii, ale demokraticky žít jsme neuměli a neumíme. Celý národ si pletl demokracii s anarchií a myslel, že je všechno dovoleno. Teď začali vykrádat, co se dalo. Banky, obchody a podobně, ale nejen to, ale okrádali a okrádají i dnes občany, nás samotné. Nemáme jistotu ani ve dne, ani v noci, ani doma, ani na ulici. Ta situace je velmi vážná. On totiž Masaryk kdysi říkal: ,Šťastný může být jen ten národ, který dodržuje základní principy mravnosti.‘ A které to jsou? Ty jsou v desateru. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, cti otce svého i matku svou. Teď jsme u toho. Podívejte se na naši mládež. Víc než padesát procent rodin je rozvrácených, nežije ve spořádaném manželství. Děti žijí na ulici. Kouří, pijí, berou drogy. A to je budoucnost českého národa. Drazí přátelé: musíme si uvědomit, že jsme všichni synové a dcery českých otců a českých matek. Tvoříme českou rodinu. Musíme se mít vzájemně rádi. Vzájemně si pomáhat. A je potřeba, abychom budovali společný řád. Takový, kde je spravedlnost, poctivost, bezpečnost a kde všichni jeden druhému pomáhají. Jestliže se nám podaří mít spořádané rodiny a vychovávat děti a podobně, pak si vytvoříme takový národ, takový stát, ve kterém budeme šťastni nejenom my staří, ale především i naše děti. K tomu ať nám dopomáhá Bůh. Děkuji.“