The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renata Pavelková, roz. Götzová (* 1938)

• narozena 8. února 1938 v Praze

• otec Žid, nežidovská matka chránila muže i děti před deportací téměř celou válku

• deportována s otcem do ghetta Terezín 11. února 1945

• z Terezína odvezena 5. května 1945 prarodiči

• otec zemřel v květnu 1945 na skvrnitý tyfus

• pracovala jako zubní laborantka

• žije v Praze

S Renatou Pavelkovou a jejím manželem jsme se sešli v jejich domku v pražské Podbabě. Domek připomínající stavení na francouzském venkově, ve svahu se zahrádkou plnou květin, manželé Pavelkovi opravili svépomocí v šedesátých letech na místě, kde stávala ruina předchozího stavení. V tomto domku, kde se dnes daří orchidejím, manželé vychovali syna a dceru, zažili zde neshody s uličním výborem a některými sousedy a také velkou povodeň v roce 2002. Manžel pamětnice má stavbu domu i povodeň pečlivě zdokumentovány na fotografiích, ovšem větší část rodinného archivu patří fotografiím z cest, které manželé společně podnikli – kromě většiny evropských zemí navštívili Srí Lanku, Írán nebo Spojené arabské emiráty – nad fotografiemi z cest jsme ostatně strávili pěknou část našeho setkání. Vyprávěním o svém nuceném pobytu v Terezíně na konci války chce Renata Pavelková připomenout osudy malých dětí internovaných v ghettech a táborech.

Neber si Žida, budeš s ním mít problémy

Renata Pavelková, rozená Götzová, se narodila 8. února 1938 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině. Tatínek Josef Götz (1904) pocházel z židovské rodiny usazené v Kyjově a maminka vyrůstala v pražských Nuslích, kde se také oba rodiče seznámili. „Seznámili se o šibřinkách v Sokole. Maminka byla čtvrtá, poslední dcera svých rodičů a velké věno dostat nemohla. Její maminka, má babička, ji varovala: ,Neber si Žida, budeš s ním mít problémy.‘ Ale bylo to šťastné manželství, bohužel trvalo tak krátce, jen devět let.“ Rodiče se brali v roce 1935, o tři roky později se narodila první dcera Renata a v roce 1944 mladší Marcela. Tatínek pracoval jako zubní technik a živil rodinu, maminka byla v domácnosti. Babiččina předpověď o „problémech se Židem“ se v prvních letech manželství nepotvrdila – podle vyprávění pamětnice nosil tatínek maminku téměř na rukou, pomáhal v domácnosti, pečoval o dcery, a dokonce i vařil.

Jako Žid se ani ve smíšeném manželství nemohl vyhnout protižidovským diskriminačním opatřením, která byla zavedena v Protektorátu Čechy a Morava. Ačkoli tatínka sňatek s křesťankou chránil před deportací do ghetta, ztratil zaměstnání – místo zubního technika. Pracoval pak v zahradnictví, čistil ulice, poté jako vrátný v nemocnici, musel nosit označení a na většinu veřejných prostranství neměl přístup. Také dcery, i když byly pokřtěné, byly formálně považovány za míšenky a na starší Renatu se vztahovalo nařízení o nošení označení hvězdou. „Když se narodila mladší sestra, měla být pokřtěná tak jako já u církve československé husitské. Ale tatínek s hvězdou do kostela nesměl. Porodní bába, která mamince při porodu pomáhala, rozhodla: ,Vykašlete se na to, hvězdu si zakryjte kloboukem a jděte.‘“

Celý dům mě vybavil na cestu

V únoru 1945 musel tatínek i s malou Renatou nastoupit do transportu do ghetta Terezín. Šlo o transport AE 3 z Prahy do Terezína vypravený dne 11. února 1945. Podle Terezínské pamětní knihy bylo tímto transportem do Terezína zavlečeno k „uzavřenému pracovnímu nasazení“ celkem 762 vězňů. Pamětnice si vybavuje solidaritu sousedů v domě, v němž bydleli, a pomoc při přípravě k odjezdu: „Předvolání do transportu přišlo na mé narozeniny a za dva dny jsme měli jet. V domě byla paní, která profesionálně pletla. Ta pletla celou noc, aby mi upletla rukavičky. Jiný soused dal to, další ono. My jsme toho moc neměli, tatínek už nemohl pracovat, ale lidé z domu mě jako dítě vybavili na cestu.“ Detaily příprav k odjezdu si Renata Pavelková příliš nevybavuje. Nevzpomíná si, jak jí rodiče vysvětlili, že sedmiletá dívka musí opustit domov a někam odjet. „I když rodina byla rozdělená, převládla ve mně spíš radost z toho, že budu se svým milovaným tatínkem, že pojedeme spolu. Vůbec jsem nevěděla, kam jedeme.“ Obdiv, úcta a láska k tatínkovi jsou patrné z celých vzpomínek Renaty Pavelkové. 

Seřadiště transportu do Terezína bylo na Hagiboru. „To byla obrovská budova, lidi leželi na zemi, pobíhala tam spousta dětí, ale já jsem byla pořád s tatínkem.“ Z Hagiboru pokračovali do Terezína. Renata Pavelková si na cestu podrobně nevzpomíná, ale pravděpodobně jeli vlakem až na místo. „Dostala jsem batoh na záda a pyšně jsem si ho nesla sama.“ Na příjezd do Terezína si pamatuje: „Nejdřív jsem byla v nějaké velké budově na náměstí, asi v kasárnách. Od tatínka mě oddělili, měla jsem spát na nejvyšší palandě a bylo mi nepříjemné, že kolem mě jsou samí dospělí.“ V Terezíně se tatínek setkal se svými sestrami, které byly deportovány již dříve a pracovaly jako zdravotní sestry. Doufal, že se setká i se svým bratrem, lékařem Rudolfem Götzem, a jeho rodinou. Ti však byli z Terezína již předtím odvezeni do Osvětimi a tam zavražděni. Svého bratra hledal Josef Götz i po příjezdu tzv. evakuačních transportů do Terezína, kam byli na konci války sváženi vězni z dříve osvobozených koncentračních táborů. „Tatínek pomáhal při vykládání lidí z těch transportů, byli zubožení a nemocní, tam se tatínek nakazil skvrnitým tyfem, který přenášely vši.“

Z Terezína mě odvedla babička 5. května

Po nějakém čase se tatínkovi podařilo dceru Renatu umístit do dětské ozdravovny nebo domova ve vile se zahradou. „Asi nějakou protekcí a díky sestrám se tatínkovi podařilo mě dostat do vily na okraji Terezína. Tam za mnou chodil na návštěvu s jednou ze svých sester, přinesli mi nějaké dobroty. Jednou jsem stála na balkoně a dodnes mám v mysli tatínkovy oči, které jsem viděla shora.“ Vzpomínky z Terezína jsou kusé a omezují se na detaily, které utkví ve vzpomínkách sedmiletého dítěte. „V té vile jsme odpočívali odpoledne venku na lehátkách na zahradě. Na obloze jsem viděla jakési stříbrné lesklé předměty. Ptala jsem se tatínka, co je to. Říkal, že bombardují Prahu.“ 

Několik dní před koncem války přijeli pro pamětnici prarodiče z matčiny strany. „Pátého května pro mě přijeli babička a dědeček a ukradli mě z té vily. Doktorka, která tam sloužila, mě vydala – babička byla velice rázná. Já jsem byla nemocná, měla jsem vysokou horečku.“ Chtěli s sebou vzít i otce, ale ten byl zrovna v nemocnici. Z Terezína se dostali prarodiče s pamětnicí ještě spolu s jiným bývalým vězněm, lékařem, kterého dědeček označil za svého syna, a nějak se jim podařilo projít z Terezína ven. Mířili do Prahy, kde právě začínalo povstání. „Brzy ráno jsme vlakem dojeli do Prahy-Bubny a odtamtud jsme se chtěli dostat do Nuslí. Na nábřeží stříleli, my jsme utíkali. Já jsem potřebovala čurat. Babička říkala: ,Nemůžeš, holka, zastřelili by nás.‘ Tak jsem si sundala kalhoty a v běhu jsem čurala.“ Nakonec se ve zdraví dostali do Soukenické ulice, kde bydlel lékař, který byl se skupinou, a 8. května 1945 pokračovali do Nuslí. „Nic nejelo, šli jsme pěšky okolo Bulhara, kudy zrovna projížděla kolona německých vojáků na kolech. Byli po zuby ozbrojení. My jsme lezli přes barikády, dědeček, babička a já, a mě napadlo, že kdyby tehdy někdo něco z té kolony na nás hodil, tak je po nás. Nakonec jsme ale asi po třech nebo čtyřech hodinách došli do Nuslí k babičce.“

V nemocnici jsme se dozvěděly, že táta umřel

Osvobození pamětnice prostonala, už v Terezíně onemocněla spálou, která propukla po návratu domů. Znovu se setkala s maminkou. Tatínek bohužel podlehl skvrnitému tyfu, kterým se nakazil v Terezíně týden po skončení války, 16. května 1945. „Pamatuji se, že jsme šly s maminkou do nemocnice v Lublaňské ulici zeptat se na tátu, ale tam nám řekli, že táta umřel na tyfus.“ O svých válečných zážitcích Renata Pavelková nikdy příliš nemluvila, navíc jí byl několikrát po válce připomenut její židovský původ. Začala chodit do školy, žila s maminkou a sestrou ve skromných poměrech. „Do tanečních mi musely stačit dvě halenky a pionýrská sukně.“ Později vystudovala zdravotní školu a stala se zubní laborantkou – vybrala si stejné povolání, jako měl její tatínek. Vdala se, opravila s manželem malý domek, vychovali dvě děti a těší se ze šesti vnoučat. Jednou z největších radostí v jejich životě bylo společné cestování: „Všechno, co jsem po roce 1990 vydělala prací v soukromé laboratoři, jsme společně procestovali. To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.“

Terezín přišel ve špatnou dobu

Většinu válečných vzpomínek Renaty Pavelkové představují útržkovité obrazy v paměti, které se navíc pokoušela následně vytěsnit. Přesto několik měsíců, které nuceně strávila v Terezíně, a především smrt milovaného tatínka jako následek věznění nevyhnutelně poznamenaly její život – byla malá, zážitky z raného věku se jí periodicky vracejí v podobě úzkostných snů vždy v jarním období. „Od února do půlky května, každý rok, nemám dobré období. V polovině května je to zlé pryč, jako když utne. Terezín přišel ve špatnou dobu. Ale i přes smutnou zkušenost bych svůj život neměnila.“ Vyprávěním svého příběhu chce Renata Pavelková připomenout osudy všech malých dětí vězněných v ghettech a lágrech. „Tím, že se budou připomínat tyto události, se už snad opakovat nebudou. Ale lidstvo je nepoučitelné.“

Kárný, Miroslav – Kárná, Margita – Brod, Toman (eds.): Terezínská pamětní kniha, Praha 1996, s. 1297.