Stanislav Pavlík

„Stavěla se tam trafačka, poměrně dost dlouhá trasa na dovážení materiálu. Dostal jsem dva zedníky a já jsem jim sám přidával. Stavěli do patra a já jim zespoda podával cihly nahoru. Kolečko jsem měl bytelný, že jsem tam dal až sedmdesát cihel. Vyvážil jsem si to tak, abych to vytlačil. Oni potřebovali všude soutěž a teď já tady dělal takové výkony. Tak mě navrhli, že mě povýší na svobodníka. To u farářských rot a u pétépáků nikdo nebyl. Bylo tam i trochu nebezpečí, aby mě (ostatní) nepodezírali, že spolupracuji. Ale asi jsem byl tak jednoduchý, že je to nenapadlo. Pro mě bylo to ocenění komické. Komárno mělo několik praporů. Farářské roty byly dvě, jednu odstěhovali do Podbořan a druhou nechali na Slovensku. Já zůstal na Slovensku celou dobu. Pak nás zavezli do Komárna. Před tribunou jsme si měli jít pro odměnu. Já jsem neuměl ani pořaďák. Přežil jsem to. Odměna byl třeba budík, který by se mi líbil, ale nedostal jsem ho. Já jsem dostal šachy, které jsem nehrál a které mám dodneška.“

„Tím, že jsem byl frajtr, tak mne udělali velitelem světnice a byli jsme tam vlastně bez dozoru. Na cimře jsme měli jednoho dominikána kněze. Hodinu před budíčkem asi v 5 hodin jsme vstávali, oblékli se. Kněz pak mohl sloužit liturgii, protože tam měl modlitby k Panně Marii zvané Salve. Jelikož byla tma, svítil jsem baterkou skrz prsty Markovi do misálku a měli jsme liturgii. Mohli jsme být napojeni na to, co nás drželo.“

„Gabriel měl nějakou visačku asi od oděvu, vzal ji, roztrhl. A říkal: ‚Tato je tvoje a přijde za tebou někdo s druhou půlkou. Když to dáš dohromady, tak mu můžeš věřit.‛ Takhle jsem byl napojen na Východní Čechy, seskupení, které se scházelo v Orlických horách, jezdili tam lidi z Brna. Měli jsme formaci. Koncem roku 1970 jsme měli exercicie a přípravu na svěcení, byli jsme tam asi čtyři. Dostal jsem zadání a musel jsem si něco nastudovat. Vysvětili mne na jáhna a kněžské svěcení jsem měl stanovené na 2. ledna 1971 v Brně. Na Nový rok jsem odjížděl ráno v 5 hodin do Rychnova nad Kněžnou. Tam byl také biskup, ale já jsem o něm nevěděl, že byl vysvěcený. Ten, kdo to vedl, držel nad tím ruku a byl někomu známý, se jmenoval Felix Davídek. Bydlel v Brně a měl za sebou 11 let vězení. Byl diecézním knězem a pro různé věci ho zavřeli. Byl to takový kaskadér a měl snížený práh pro nebezpečí. Vedl nás však k tomu, že nesmíme hazardovat, protože bychom okamžitě vydávali další lidi do nebezpečí. Byl ročník 1924 a zemřel v roce 1988. Felix se snažil podchytit ty, co studovali teologii, i když byli ženatí. Do Orlických hor přijel asi dvakrát, jinak tam jezdil jiný biskup - taky Brňák. V Rychnově jsem přespal a pak jsme jeli do Hradce Králové, kde jsme vzali Josefa Nováka. Spolu jsme jeli do Brna. Tam jsme byli u Felixe Davídka vysvěceni. On si bral vždy dva, aby měl každý svědka. Nešlo to jinak, tedy aby měl každý alespoň osobní svědectví.“