The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Pavlíková (* 1969)

• narodila se 27. července 1969 v Plzni

• její otec byl členem komunistické strany

• její babička ji ovlivňovala samizdatovou literaturou

• pamětnice vystudovala Střední zdravotnickou školu v Plzni a nastoupila na hygienickou fakultu v Praze

• v letech 1988 až 1989 se účastnila protirežimních demonstrací

• účastnila se pochodu 17. listopadu 1989

• jako studentka se podílela na sametové revoluci

• v roce 2024 žila v Plzni

Vzdělání. To byla nejdůležitější hodnota, ve které Dagmar Pavlíková vyrůstala. Otec kvůli jejímu studiu formálně vstoupil do Komunistické strany Československa, babička jí ale od útlého věku podstrkávala samizdaty. Sama Dagmar od dětství toužila studovat pedagogiku. A to se jí nakonec díky sametové revoluci splnilo. 

Do rodiny plzeňského truhláře Jindry se pamětnice narodila 27. července 1969. Téměř rok poté, co hranici Československa překročila vojska Varšavské smlouvy, se život v Československu po chvilkovém nádechu svobody začal měnit v šeď normalizace. A v takovém prostředí vyrůstala i malá Dagmar. I když byl její dědeček původně soukromník a babička žijící v Praze žila samizdatovou literaturou, otec pamětnice vstoupil do komunistické strany. Kvůli svému otci, který vlastnil malou truhlárnu, totiž musel v mládí nastoupit k Pomocným technickým praporům (PTP). PTP byly útvary Československé lidové armády, které na počátku padesátých let fungovaly pro internaci a převýchovu politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu. Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Své dceři chtěl proto zajistit lepší budoucnost. „Dal se ke komunistům formálně. Kvůli tomu, abych mohla jít studovat. Nijak jsme ale komunistický režim nepociťovali, moji rodiče zastávali většinový názor,“ vysvětluje pamětnice na úvod svého vyprávění. A i když dětství prožila v normalizačních sedmdesátých letech, nevybavuje si, že by ve svém okolí potkala někoho silně komunisticky založeného. Režim ale hodně vnímala na základní škole. „Paní učitelky byly ovlivněné marxismem-leninismem. Některé to dávaly hodně najevo při výuce. Na zpěvu jsme zpívali budovatelské písně, doteď umím řadu z nich,“ vysvětluje, jak proaktivní přístup k režimu sledovala spíše na učitelích než na dětech. A normalizační řád se otiskl i do výuky. Co řekly učitelky, to bylo svaté. „Nemohlo se o tom diskutovat. Jakmile měl někdo jiný názor, bylo mu to dáno najevo. Teď je větší svoboda, větší volnost ve vyjadřování názorů,“ porovnává pamětnice tehdejší nesvobodnou dobu na školní půdě se současným vzdělávacím systémem. Striktnost komunistického režimu se projevovala ve všech aspektech výuky. I když se Dagmar Pavlíková toužila učit anglicky, nedostala k tomu příležitost, angličtinu se začala učit až na vysoké škole. Jediným vyučovaným cizím jazykem na nižších stupních byla ruština. „V té době to člověk bral jako normu,“ shrnuje stručně, i když se netají tím, že jí omezování ze strany školy začalo vadit. Přesto odmala navštěvovala pionýrský oddíl. Tam na ni ale všudypřítomná ideologie tak silně nepůsobila. „Měli jsme štěstí, že jsme měli holčinu, která to nevedla moc ideologicky. Chtěla, abychom dobře strávili volný čas. Nenápadně nás směřovala a ukazovala nám stránky, které nám paní učitelky neukazovaly,“ vysvětluje. Když později Dagmar Pavlíková pionýry také vedla, dělala to podobně jako její dřívější vedoucí. Ideologie bylo to poslední, co ji zajímalo. 

A i když ji pionýrský oddíl a turistika, které se ve svém volném začala věnovat, alespoň částečně naplňovaly, postupem času si uvědomovala, co všechno ji na komunistickém uspořádání vadí. „Když jsme cestovali, tak jsme cestovali do rumunských hor. Nemohli jsme se dostat někam jinam. To mi začalo vadit čím dál tím víc,“ popisuje, jak ji to už v mládí táhlo do míst, kam se z normalizačního Československa dalo vyjet jen stěží. S rodiči se jim podařilo navštívit Bulharsko, když ale dostali vízum na cestu do Jugoslávie, musela zůstat doma. „Hrozně jsem jim záviděla,“ vypráví pamětnice, jak i ona musela projít celkem běžnou praktikou tehdejšího režimu. Na dovolenou stát pustil jen část rodiny a alespoň jednoho člena si nechal v republice „do zástavy“. Nebylo tak neobvyklé, že rodiče se na dovolenou vydávali bez jednoho ze svých dětí. Bylo tak pravděpodobnější, že v zahraničí nezůstanou a do vlasti se vrátí. A protože byla Dagmar Pavlíková jedináček, pověstného černého Petra si vytáhla ona. Na většinu rodinných dovolených ale mohla. „Jezdili jsme pod stan po celém Československu. Jeli jsme vždy do nějakého kempu a odtamtud jsme dělali hvězdicové výlety, takže jsme za čtrnáct dní poznali kus republiky. A za rok zase někam jinam,“ popisuje, jak v ní rodiče od dětství podporovali lásku k turistice. A když byla starší a ježdění s dospělými už pro ni nebylo, začala jezdit s partou jeskyňářů po Moravském a Českém krasu. Mimo to se občas přidala k rodině své kamarádky, která měla babičku na Šumavě. 

Od zemědělky mě všichni odrazovali

Tam přišla Dagmar Pavlíková poprvé do styku s koňmi a zamilovala se na první pohled. Spolužaččina babička bydlela kousek od tehdejšího vojenského prostoru. „Normálně se tam nesmělo, muselo to být s povolením. A ve vojenském prostoru bydlel doktor Kostrouch a jezdil za svými pacienty na koních,“ vzpomíná na doktorův baráček, kterému se mezi místními říkalo Pustina. Doktor Kostrouch měl čtyři koně, a jelikož je spolu s péčí o pacienty nezvládal dostatečně obstarávat, potřeboval, aby mu chodily pomáhat děti z okolních vesnic. „Začala jsem tam jezdit na víkendy. Začalo se mi to hrozně líbit. Nemusela jsem jezdit s rodiči, byla jsem s kamarádkou a ještě jsme byly s kobylama,“ vypráví, jak hezké vzpomínky na víkendy na Šumavě má. „Jezdily jsme na koních, pomáhaly jsme se senem, vyklízely koním, čistily je, pak jsme si mohly zajezdit. Nebyla to drezura, bylo to v čisté šumavské přírodě, bylo to nádherné,“ rozpomíná se na nejkrásnější zážitky z mládí Dagmar Pavlíková. 

I kvůli času strávenému s koňmi chtěla dospívající Dagmar nastoupit po základní škole na střední zemědělskou. „Všichni mě ale odrazovali, že budu kydat hnůj a budu smrdět. Nakonec mě přesvědčili, že jsem šla na zdravotnickou školu jako laborantka,“ vypráví, jak si místo vlastní volby nechala poradit od ostatních. Laborantka byl prestižní obor, protože šlo o jediný takový v Západočeském kraji. Pamětnice ale brzy zjistila, že ani laborantka nebude její srdcový obor. Kromě starosti o hospodářská zvířata totiž moc ráda četla. „Líbilo by se mi studovat češtinu nebo bohemistiku. Tenkrát to ale vůbec nešlo, protože to bylo nastavený tak, že když jste šli na nějakou odbornou školu, tak jste nemohli jít na jinou vysokou školu, museli jste pokračovat v tom oboru,“ vysvětluje, jak jí striktní komunistický režim neumožňoval ze zdravotně zaměřeného oboru přejít na humanitní školu. „Už jste byli určeni, že budete zdravotní sestra nebo laborantka, a stát do toho dal peníze,“ popisuje stručně hlavní důvod, proč režim nebyl dostatečně pružný na to, aby si lidé mohli během studia rozmyslet zvolenou kariéru. Stejně problematické bylo hlásit se na vysokou, pokud student vychodil odbornou školu. „Jedině když jste měli samé jedničky, tak škola napsala doporučení a mohli jste se hlásit na medicínu. Jinak nebyla moc šance se z odborných škol dostat. Natož na jiný obor. I kdybych udělala přijímačky, nikdo se s vámi nebaví,“ líčí pamětnice. 

Všechno jsme prožívali a každá demonstrace byla početnější

Na vysokou školu se jí ale na druhý pokus v roce 1988 přece jen podařilo dostat, i když to zprvu nebyla vysněná pedagogická fakulta. „Našla jsem si, že existuje hygienická fakulta. Já jsem chtěla na vysokou školu, abych odešla z domova. Lékařská fakulta byla i v Plzni, tak jsem se bála, že mě rodiče nepustí do Prahy,“ vysvětluje Dagmar Pavlíková, proč si vybrala školu, o které tak docela nevěděla, co ji tam čeká. „Myslela jsem si, že je to normální hygienická fakulta na pět let. Když mě vzali a jeli jsme na seznamovací kurz, tak jsem zjistila, že je to na šest let a že je to lékařská fakulta. Má úplně stejné předměty jako lékařská a až v šestém ročníku se to začíná rozdělovat,“ vzpomíná se smíchem. Dagmar Pavlíková tehdy nastoupila na budoucí 3. lékařskou fakultu, aniž by to předem věděla. 

Na vysoké škole se začala více zajímat o politické dění. „Měla jsem kamaráda, který měl rodiče, co podepsali Chartu 77 a kamarádili se hodně s disidenty. Přes něj jsem se dostávala k zakázané literatuře, strašně mě to bavilo a líbilo se mi to,“ přibližuje, jak v jejím případě probíhalo studium na vysoké škole na konci osmdesátých let. Kromě kamaráda se k samizdatovým knihám dostávala i díky babičce. A i když už se režim začal pomalu rozvolňovat a sametová revoluce byla na spadnutí, i na vysoké škole potkala zapálené pedagogy, stejně jako předtím během studia na základní a střední škole. „Na ruštinu jsme měli generála, který chodil v uniformě. Ten to opravdu žral, to jsme si říkali, že musel přijet z Ruska. Pak jsme měli marxismus-leninismus,“ popisuje Dagmar Pavlíková, co museli studenti téměř pět minut před revolucí ve školních lavicích snášet. Zároveň ale čím dál častěji chodili na pouliční demonstrace. „Všechno jsme hrozně prožívali. Když jste v partě mladých lidí, tak tím žijete. Ještě před revolucí jsme zažili, že nás policajti naháněli vodníma dělama. Stupňovalo se to. Každá demonstrace byla početnější a zákrok policie, abychom se neshlukovali, byl razantnější,“ líčí, jak od roku 1988 do listopadu 1989 přibývalo akcí protestujících proti režimu. „Vždy na svátky – na výročí Palacha, svěcení Anežky ve Vítu. Hrnula se tam řada lidí a očekával se zásah policie. Bylo to běžný. Já jsem chodila skoro na všechny demonstrace,“ vzpomíná pamětnice s tím, že nikdo předem netušil, že zrovna akce 17. listopadu 1989 bude zlomová. 

Slyšeli jsme, že zemřel Martin Šmíd

„Byli jsme v páté řadě, vepředu, dost jsem dostala,“ vybavuje si události, kterých byla svědkem na Národní třídě 17. listopadu. Původně nevinný studentský pochod se zvrhl v masakr. Proti jeho účastníkům tvrdě zasáhly ozbrojené složky. „Rozehnali nás, běžela jsem uličkou. Měli jsme strach, co se stalo s ostatními. Byly tam informace, že tam jsou s antonem, odváží je, mlátí je,“ líčí Dagmar Pavlíková, jak po útěku z Národní třídy studenty ochromil strach. „Obvolávali jsme ostatní kamarády, jestli jsou všichni v pořádku a zdraví,“ popisuje. Pár hodin po drastickém zásahu pořádkových jednotek SNB se mezi studenty objevila informace, že zásah nepřežil student jedné z fakult, Martin Šmíd. „Věřili jsme tomu, zkoumali jsme, kdo ho zná,“ vykládá pamětnice. Smrt Martina Šmída se ale později ukázala jako fáma. O dva dny později, v neděli 19. listopadu, Česká tisková kancelář definitivně dementovala informaci o smrti Martina Šmída vydáním následující zprávy: „Martin Šmíd se zúčastnil shromáždění, zraněn nebyl, je zdráv a v pondělí bude normálně pokračovat ve studiu. Děkan Matematicko-fyzikální fakulty UK hovořil s ním i s jeho rodiči.“

I tato mylná informace ale nejspíš byla jedním z důvodů, proč se kolos revoluce už nedal zastavit. Na páteční události na Národní třídě postupně reagovala divadla a větší podniky stávkovou pohotovostí. Byla jen otázka času, než se informace o pražských událostech rozšíří do koutů celého Československa. Na nevědomost v malých městech si pamatuje i Dagmar Pavlíková. „Do Plzně jsem vůbec nejezdila, protože v Praze to žilo. To bylo srdce revoluce. Zastavila jsem se, abych si popovídala, co se děje, ale tady byl poklidný život. I na školách to tady bylo jiné,“ přibližuje, jak důležité bylo dostat revoluční dění i za hranice Prahy. Hrozilo totiž, že revoluce ztroskotá na tom, že se k ní nepřidá dost lidí mimo hlavní město. Pamětnice proto ráda vzpomíná na to, že listopadové dny mohla prožít právě v Praze. „Určitě bych to neprožívala tolik a nezažila tu euforii a radost,“ odpovídá na otázku, jaké by to pro ni bylo, žít v tu chvíli někde jinde. 

Byla jen otázka času, než se otevřou hranice na Západ a do Československa začnou proudit davy zahraničních turistů. A kam jinam než opět do Prahy. „Zůstala jsem na Silvestra v Praze, byla to neuvěřitelná atmosféra. Kolej byla plná cizinců. Seznámila jsem se s Američanem z New Yorku, který studoval filmovou kameru. Byl to blázen, díky němu jsme s kamarádkou cestovaly,“ vzpomíná, jak je Američan pozval na návštěvu do Berlína, kde v tu dobu krátkodobě pobýval. Dagmar Pavlíková se do německého hlavního města dostala stopem, ale původní hostitel už na cílové adrese nebyl. „Tak jsme bydlely asi týden nebo čtrnáct dní u jeho kamaráda. Přes den studoval a večer nám ukazoval zajímavosti nočního Berlína,“ popisuje, jak hned na jaře roku 1990 vylétla do světa. Ke studiu na hygienické fakultě už se nikdy nevrátila, i když ho původně jen přerušila. „Poslali mi index: ‚Děkujeme, že jste byla naší studentkou, jestli chcete studovat, tak musíte znovu složit zkoušky,‘“ vzpomíná se smíchem na dopis, který jí přišel v roce 1991. Když se vrátila z cest, tak se na školu sice vrátila, ale konečně na svoji vysněnou pedagogickou fakultu. Nyní Dagmar Pavlíková učí na Církevní střední škole a v roce 2024 žila v Plzni.