The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Jana Pavlovská (* 1954)

• narodila se 18. července 1954 a vyrůstala v Jaroměři

• v srpnu 1968 na ni mířil polský voják samopalem

• v srpnu 1969 vyvěsila protiokupační leták

• maturovala na gymnáziu v Jaroměři v roce 1973

• studovala český jazyk a hudební výchovu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové (promovala roku 1977)

• učila na základní škole v Josefově, kde založila školní pěvecký sbor Sedmihlásek

• byla členkou pěveckého sboru Jaromír, vedla ho několik let

• působila v Kruhu přátel hudby v Jaroměři

• v lednu 1990 vstoupila do KSČM, za tři roky vystoupila

• v roce 1990 se stala zastupitelkou Jaroměře

• v roce 2024 žila v Jaroměři

Čtrnáctiletá Jana Pavlovská se těšila na návštěvu kina a chlebíčky k večeři. Měla totiž svátek. Slavila ho s rodiči tradičně 21. srpna. Tatínek ráno jako vždy vstal v půl páté a pustil si rozhlas po drátě. Šokovaný ji vzbudil a místo přání k svátku jí oznámil, že do Československa vtrhla cizí vojska. Psal se rok 1968. Uvědomila si, že zvenku slyší hukot letadel. Rodiče nevěděli, co dělat, a odešli do práce. Byly prázdniny a dostala za úkol nakoupit. „Měla jsem koupit chleba, mléko a květák, to si přesně pamatuju,“ říká.

Před polednem se tedy vydala do obchodu. Hlavní silnice na Hradec Králové byla vylidněná, bydleli přece jen skoro na konci Jaroměře. Když se vracela z nákupu se síťovkou, všimla si na rohu jejich ulice polských vojáků, kteří opravovali kolo na vojenském vozidle. Jeden z nich se najednou postavil a zamířil na ni samopalem. „Mně se chtělo strašně utíkat, ale ta hrůza mi svázala nohy, že jsem sotva šla,“ vzpomíná. Po očku ho sledovala a celou cestu až za branku jejich domu na sobě cítila hlaveň jeho zbraně. „Přišla jsem domů, tašku s nákupem jsem hodila na stůl, sedla jsem si na židli, rozklepala jsem se a půl hodiny jsem nebyla schopná ničeho,” popisuje pocit, který si je dodnes schopna jasně vybavit.

Stříhal zákazníky na dluh

Jana Pavlovská se narodila v neděli 18. července 1954 v Jaroměři a zůstala bez sourozenců. Tatínek Zdeněk Pavlovský pocházel z Hodonína a pracoval jako úředník v různých podnicích. Jeho tatínek měl holičství na okraji Hodonína, mezi jeho klientelu spadali obyvatelé dělnické kolonie. Ve 30. letech zažíval ekonomickou krizi na vlastní kůži, zákazníci mu často dlužili a párkrát se stalo, že neměl z čeho včas zaplatit daně. „Po obědě přišel úředník z berního úřadu, vybral celou tržbu z kasy, sedl si a každého zákazníka, který přišel, zkasíroval,“ vypráví pamětnice, jak se za první republiky vybíraly daně.

Dědeček Bohuslav Pavlovský zemřel na tuberkulózu v roce 1948. Minulo ho tak komunistické tažení proti živnostníkům, při kterém by o své holičství jistě přišel. Pamětnice tak zažila pouze hodonínskou babičku Annu Pavlovskou, která k nim pravidelně jezdila na vánoční svátky. Tatínek absolvoval povinnou vojenskou službu v Josefově u Jaroměře, kde se seznámil s Drahomírou Skočdopolovou, která tam pracovala na poště. Vzali se v roce 1953.

Děda z maminčiny strany Josef Skočdopole vystudoval učitelský ústav v Příbrami. „Musel chodit do školy pěšky za každého počasí, cesta mu trvala dvě hodiny tam a dvě hodiny zpátky,“ vypráví pamětnice. Učil na několika místech a nakonec se stal ředitelem měšťanské školy v Josefově. Babička  Helena Skočdopolová chodila do klášterní školy nejdříve v Kutné Hoře a potom v Krči v Praze. Mohla pak učit ve škole, po svatbě ale podle tehdejších pravidel učit nemohla a stala se tak ženou v domácnosti. Ona i dědeček pocházeli z katolických rodin.

Děda žádal po Němcích odškodné

Maminčina rodina prožila dobu protektorátu v Josefově. Bydleli v obecním domě na okraji města. „Měli nádherný byt, na tehdejší dobu moderní,“ popisuje Jana Pavlovská. Dědeček také vlastnil louku vedle josefovského letiště, kterou pronajímal zemědělci z Nového Plesu. Pozemek nebyl oplocený a němečtí vojáci z letiště tam jednou v roce 1940 nahnali své koně. Výsledkem byla spasená a posekaná tráva a zdupaný pozemek. „Děda měl tu drzost, že si napsal Němcům o odškodné, že mu pozemek poničili a on přišel o tržbu,“ vypráví pamětnice. Náhradu nakonec opravdu dostal.

Dědečka během války jmenovali ředitelem měšťanské školy v Josefově a rodina se musela odstěhovat do tmavého služebního bytu v budově školy. Maminka pamětnici později vyprávěla, jaká dilemata musel učitel během německé okupace řešit. Jednou například dědeček našel ve schránce protinacistický leták. Podle instrukcí ho měl odevzdat. Doma pak řešili, co dělat, báli se, že leták třeba Němci podstrčili, aby ho prověřili. Zároveň nechtěli Němcům pomáhat proti československému odboji. „Dlouho se radili a nakonec šel děda leták odevzdat, donesl ho ale českým četníkům,“ vypráví.

Němci zastřelili školačku

Maminčin bratr Jaroslav maturoval v roce 1940 na jaroměřském gymnáziu a potom byl nuceně pracovně nasazený v továrně v oblasti Kladska. „Aby přežil, posílali mu potravinové lístky a tříčlenná rodina tak žila jen z lístků pro dvě osoby,“ vysvětluje. Od února 1945 od něj doma neměli žádné zprávy. V chaosu při bombardování se mu totiž podařilo utéct. Perfektně ovládal německý jazyk a při kontrole předstíral, že vede skupinu dalších lidí na určené místo. Dostali se do Liberce, odkud už odcestoval domů do Josefova.

5. května se tam stal svědkem tragické události. Německý voják vystřelil na poštovního úředníka, který z pošty odstraňoval nápis v němčině. Odražená kulka zabila dvanáctiletou Valušku Dvořákovou, která šla domů ze školy na oběd. „Strejda přišel domů celý bílý a klepal se,“ vyprávěla jí maminka. Ten den odpoledne Němci zajali dědečka jako ředitele školy společně s vedoucím pošty, starostou a dalšími významnými lidmi ve městě, aby zabránili případným protiněmeckým akcím. Po německé kapitulaci je propustili. Maminka musela od zimy 1945 chodit pracovat do textilní továrny. Projevila se u ní alergie a dědečkovi se podařilo získat pro ni místo úřednice na poště.

S kamarády pálila sovětské letáky

V předškolním věku se o Janu Pavlovskou starala jaroměřská babička, když rodiče pracovali. Žila s nimi v jedné domácnosti, brávala ji s sebou do kostela a hodně jí četla. V roce 1960 nastoupila malá Jana do školy. Děti dostaly instrukci zdravit učitele „Čest práci“. Pozdravu nerozuměla, nicméně ho poslušně používala. Jednou šla s maminkou v sobotu odpoledne do města a na druhé straně ulice zahlédla paní učitelku. „Jako slušně vychované dítě jsem na celou ulici zahulákala ,Čest práci!‘ a mamka by v té chvíli šla nejraději kanálem,“ vzpomíná s úsměvem. Škola ji bavila a od páté třídy věděla, že se chce stát učitelkou. Pomáhala ve školní knihovně a s maminkou chodila na koncerty v rámci Kruhu přátel hudby, jehož se pak sama stala členkou.

Před koncem základní školy přišla v srpnu 1968 okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy. Sbírala s kamarády na poli sovětské letáky vysvětlující, že přišli Československo zachránit před kontrarevolucí. „Parta dětí dělala odboj. Letáky jsme naházeli na hromadu a zapálili jsme je,“ vypráví.

O rok později se rozhodla výročí okupace připomenout. Rodiče byli v práci, tak si vzala tatínkovu knihu citátů. „Použila jsem velký balicí papír a fix a napsala jsem citát o svobodě,“ říká. Připevnila ho na plot mateřské školy, která se nacházela ve vile naproti jaroměřskému gymnáziu. Netušila, že by její čin mohl mít špatné následky, nikdo ji ale neviděl. Maminka pak odpoledne vyprávěla, že na poště celý den hlídala milice a v místnosti, kde přepojovala hovory, s nimi seděl estébák.

Udělala si legraci z Gustava Husáka

Tatínek jako kluk zažil v Hodoníně bídu a byl levicově orientovaný. Do komunistické strany vstoupil ještě před únorem 1948. Podporoval pražské jaro a reformní snahy, v roce 1968 ale ze strany nevystoupil. Měnil zrovna zaměstnání, tak následnými prověrkami prošel. Pamětnice nastoupila v roce 1969 na gymnázium v Jaroměři.

Jan Palach, který se na protest proti okupaci Československa v lednu 1968 upálil, byl pro ni a její spolužáky hrdinou. V roce 1970 připomněla jeho čin na třídní nástěnce. Přidala vtipnou koláž s fotografií Gustava Husáka a variací na větu z románu Černí baroni, ze kterého jim v deváté třídě četl ukázku učitel dějepisu a občanské nauky: „Čo bolo, to bolo, terazky som prvým tajomníkom.“ (V dubnu 1969 nahradil Gustav Husák ve funkci prvního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka, který byl tváří Pražského jara. První díl románu Černí baroni od Miloslava Švandrlíka vyšel v roce 1969, druhý díl už vydán být nemohl). Jeden z učitelů to běžel oznámit řediteli. „Ředitel Levinský to dal k ledu a nepátral, kdo to pověsil na nástěnku,“ popisuje. Zanedlouho ho v pozici ředitele vystřídal zapálený komunista. „To byl tvrdý normalizátor, běhal po škole s odznáčkem strany v klopě a na gymnáziu přituhlo,“ vzpomíná.

Po maturitě v roce 1973 byla přijata na Pedagogickou fakultu do Hradce Králové, kde studovala český jazyk a hudební výchovu. Živě si vybavuje zkoušku z vědeckého ateismu ve čtvrtém ročníku a její debatu s vyučujícím o umění a náboženství: „Prosazovala jsem, že s dětmi by se měly před Vánoci zpívat koledy, a on, že by znělo hloupě, kdyby se z oken socialistické školy linulo Narodil se Kristus pán.“

Pamětnice také vzpomínala na rok české hudby v roce 1974 a 150. výročí narození Bedřicha Smetany, kdy s docentem Lubošem Klimešem zpívala se sborem na koncertech. Během studia ale zpívali třeba i na výroční schůzi Svazu československo-sovětského přátelství, kde ji to nebavilo. „Všichni seděli u stolu, pojídali chlebíčky nebo zákusky, cinkali s hrníčky a my do toho zpívali,“ popisuje.

Zažila i vyhození spolužačky ze školy, protože se před kamarádkami pochlubila fotkami ze své svatby v kostele. Celý ročník se pak musel dostavit na ateistickou přednášku a podepsat svou účast. Promovala v roce 1977 a později získala doktorát z českého jazyka. Během studia jí za odměnu za dobrý prospěch nabízeli vstup do KSČ, což odmítla.

Založila dětský sbor

Po studiu učila na základních školách v Jaroměři a České Skalici a poté získala stálé místo na základní škole v Josefově, kde pracovala třicet tři let. „Z pohledu výuky češtiny to tam nebylo jednoduché,“ vypráví. V devadesátých letech přišly rodiny volyňských Čechů, jejichž děti češtinu neovládaly moc dobře. Ve třídě měla i děti uprchlíků z Afghánistánu nebo Běloruska, kteří žili v nově zřízeném azylovém domě v Josefově.

Jako pedagožka musela psát na žáky posudky, když základní školu dokončili. Uvádělo se v nich kromě studijních předpokladů a zájmů i to, zda jsou členy pionýrské organizace a také zda jsou nebo nejsou jejich rodiče v komunistické straně či jiné organizaci. „Pokud se jednalo o střední pedagogickou školu, tedy o budoucí učitelky mateřských škol, muselo se tam napsat i jestli chodila nebo nechodila na náboženství,“ upřesňuje Jana Pavlovská. „Naše škola byla černou ovcí v okrese, jedna z mála škol, kde se učilo náboženství, a na ředitele tlačili, aby to tak nebylo,“ vzpomíná a dodává, že o výuku náboženství se v Josefově staral starý pan farář. Dostala tedy za úkol jít do rodiny své žačky přesvědčit rodiče, aby dceru na náboženství neposílali. Nepočítala s tím, že by pochodila, jít tam ale musela.

Kromě učení založila v Josefově školní sbor Sedmihlásek, se kterým pořádala spoustu akcí. Sama zpívala v pěveckém sboru Jaromír v Jaroměři, který existuje nepřetržitě od roku 1856, a několik let ho i vedla. Pokračovala i jako členka Kruhu přátel hudby a působila v městské kulturní komisi. V polovině osmdesátých let jí v souvislosti s kulturními aktivitami pro město nabízeli vstup do KSČ, který odmítla.

Stala se zastupitelkou

Revoluční události v listopadu 1989 v Jaroměři šly trochu mimo ni. Tatínek zemřel v roce 1987 a pamětnice se starala o maminku a celý rodinný dům. Kromě práce ve škole a mnoha mimoškolních kulturních aktivit nic jiného nestíhala. V lednu 1990, když mnoho lidí komunistickou stranu opouštělo, se rozhodla do ní naopak vstoupit. Na místní úrovni hlasovali většinově pro změnu názvu strany. „Vypadalo to nadějně, myslela jsem si, že se strana změní k lepšímu a bude z ní moderní levicová strana,“ říká.

Před prvními svobodnými volbami do zastupitelstva v roce 1990 souhlasila, že ji strana zařadí na kandidátku na spodní nevolitelnou pozici. K jejímu překvapení jí dalo hlas mnoho obyvatel, přeskočila ostatní kandidáty a zastupitelkou se stala. S vývojem v komunistické straně směrem ke konzervatismu a nástupem Miroslava Grebeníčka nesouhlasila a během volebního období ze strany zase vystoupila. „Když jsem se stala zastupitelkou, měla jsem ve schránce výstřižky proti komunismu. To by ještě šlo, ale i anonymní dopisy,“ vzpomíná. V jedné třídě našla na začátku vyučování na katedře lístek s nápisem „KSČM fuj!“

Učila až do roku 2015. V roce 2024 žila v Jaroměři a stále se věnovala činnosti v kultuře.