The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Pavlovská (* 1938)

• narozena 25. června 1938 ve Viničných Šumicích

• prožila lokální válečné události, osvobození obce

• po válce se rodina stěhovala do Petrovic nad Desnou

• po roce 1948 přišel otec o živnost

• Ludmila nebyla kvůli svému původu přijata na střední školu, bratr o pár let později ze stejného důvodu absolvoval vojnu u Pohraniční stráže

• pracovala v šumperském Moravolenu, později v podniku Velamos v Sobotíně a jeho pobočce v Loučné nad Desnou

• roku 1957 sňatek s Josefem Šupčíkem, vychovali dvě děti – Zdeňka (1957) a Miladu (1959)

• v 60. letech se s rodinou přestěhovala do Šternberku, pracovala ve velkoskladu textilu

• v roce 2024 žila ve Šternberku

Psal se poslední dubnový týden roku 1945, válka se chýlila ke konci, malá Ludmila trávila poslední dny s rodiči ve sklepě u sousedů, kde s obavami očekávali příchod fronty. Měli zde pouze prostor na přespání. Zvenčí doléhaly zvuky střelby, ustupující Němci se bránili Sovětům. Bojovalo se ve vinohradech vzdálených asi kilometr od úkrytu Lozrtových. Viničné Šumice byly osvobozeny 25. dubna 1945.

Nucené nasazení se nevyhnulo tatínkovým bratrům

Ludmila Pavlovská, roz. Lozrtová, se narodila jako starší ze dvou dětí rodičům Ludmile, roz. Beránkové, a Antonínu Lozrtovým 25. června 1938 ve Viničných Šumicích, vzdálených od Brna asi 18 kilometrů. Viničné Šumice byly typickou vinařskou jihomoravskou obcí, v době vypuknutí války zde žili pouze Češi. Pocházeli odsud oba rodiče, maminka pracovala v brněnské Zbrojovce, po svatbě zůstala v domácnosti, tatínek se živil jak autolakýrník, měl svoji živnost. Jeho rodina vlastnila hospodářství. Lozrtovi bydleli v pronajaté polovině domu, kterou jim poskytl místní učitel. Rodiče byli věřící katolíci, každou neděli chodili do kostela. Ludmila Pavlovská si z dětství pamatuje svátky Božího těla, kdy chodily s ostatními dívkami v průvodu z kostela, a z košíčků rozhazovaly okvětní lístky. V nedalekých Pozořicích se konávala pouť.

Ludmila se narodila do doby značně nejisté, jen pár měsíců po jejím příchodu na svět zabralo na základě mnichovské dohody rozpínající se Německo pohraniční oblasti Československé republiky, v březnu 1939 byl zřízen Protektorát Čechy a Morava a zemi obsadili Němci. 1. září 1939 napadlo Německo Polsko, začala druhá světová válka. Rodičů ani nikoho z rodiny se zpočátku nedotkla. Život obyvatel však ztěžovala řada německých nařízení, kterých postupně přibývalo. Byly zavedeny potravinové lístky, domácí zvířata byla evidována, zabíjačky musely být povoleny, lidé z nich museli odevzdávat sádlo a tzv. krupon. Vzhledem k nedostatečnému přídělu potravin však byly často prováděny načerno, za což hrozily přísné postihy. “Zabíjeli jsme načerno, prase muselo být potichu,” vzpomíná. Vybavuje si také, že k nim chodily kontroly. Zakázán byl i poslech cizího rozhlasu.

Hned v roce 1939 se začal na mnoha místech formovat protinacistický odboj. Z dostupných zdrojů vyplývá, že ani Šumice nebyly výjimkou. Na pomníku obětem 1. a 2. světové války v obci lze napočítat 18 jmen místních občanů, kteří zahynuli v koncentračních táborech, byli popraveni nebo umučeni. Otcovi bratři, dvojčata Jindřich a Bedřich Lozrtovi, byli nuceně nasazeni v Berlíně. Otci coby živnostníkovi se podařilo nucenému nasazení vyhnout. Ludmila Pavlovská má vzpomínky spíše na konec války, rodiče o těchto věcech doma nikdy moc nemluvili. Roku 1944 začala Ludmila chodit do obecné školy v Šumicích, šlo o jednotřídku, učilo se více ročníků v jedné třídě. Vzpomíná si, že v první třídě je učila manželka pana řídícího. Vyučovalo se také náboženství, za dětmi přicházel pan farář z Šumic. V rozmezí od 25. srpna 1944 do 26. dubna 1945 čelilo nedaleké Brno sérii náletů amerického a sovětského letectva, Ludmila Pavlovská si vybavuje, jak pozorovali z Šumic hořící město. V Brně bydlely tři maminčiny sestry, nálety naštěstí přežily bez úhony.

V nedalekých vinohradech se střílelo

Válka se pomalu chýlila ke svému konci. 25. dubna 1945 bylo v pásmu určeném pro 49. střelecký sbor generála Těrenťjeva osvobozeno šest obcí – Tvarožná, Bedřichovice, Podolí, Velatice, Horákov a Mokrá, kromě toho obsadil 49. střelecký sbor také některé další obce za původně stanoveným rozhraním s 57. střeleckým sborem, a to Vážany nad Litavou, Křenovice, Holubice (viz výše), Sivice, Pozořice, Velešovice, Slavíkovice, Kovalovice a Viničné Šumice. Rudou armádu následovali rumunští vojáci. V Šumicích se bojovalo. „Do vinohradů se šplhali Němci s koňmi a vozy, za nimi šli Rusové, tak to byla rotyka, střílelo se,“ vzpomíná Ludmila. Nejhorší chvíle přečkali ve sklepě sousedů, kde se dozvěděli o osvobození. Vybavuje si také, že zatímco před sovětskými vojáky se místo vítání děvčata musela ukrývat ve strachu před znásilněním, rumunští vojáci se chovali slušněji. Usadili se dočasně v druhé polovině domu, který Lozrtovi obývali. Zrovna slavili Velikonoce a udělali si zde improvizovanou kapli, kde sloužili mši. „Museli jsme být potichu, maminka tišila prase, aby nekvičelo,“ popisuje Ludmila Pavlovská. Vybavuje si, že rumunští vojáci se k ní chovali hezky, dávali jí bonbóny.

Válka skončila, lidé se pomalu vraceli k běžnému životu. Domů se šťastně dostali otcovi bratři, kteří utekli z bombardovaného Berlína, kde byli nuceně nasazeni. Když přišli do rodné obce, byli k nepoznání, maminka je nejprve musela vykoupat a ostříhat. Roku 1946 se do rodiny narodil Ludmilin mladší bratr Antonín.

Po nástupu komunistů k moci přišel otec o živnost

V letech 1945–1946 probíhal odsun Němců z našeho území. V prvním období po válce docházelo i k tzv. divokému odsunu, neorganizovanému vyhánění německy mluvících obyvatel rozlícenými Čechy, kteří se mstili za válečné útrapy. Ludmila Pavlovská si nevybavuje, že by něčeho podobného byla svědkem. Po válce už nemohli déle zůstat v dosavadním pronájmu, hledali bydlení. Otcův přítel, který přesídlil do Petrovic nad Desnou (od roku 1955 Petrov nad Desnou), jim napsal, aby se přistěhovali, byla zde možnost žádat o dům po odsunutých Němcích. Nejprve bydleli nějakou dobu u otcova přítele v bytě ve vilce poblíž nádraží. Později jim byl přidělen domek, kam se přestěhovali. Ludmila nastoupila v Petrovicích do měšťanky. Nevybavuje si, že by v době jejich příjezdu byli v Petrovicích ještě neodsunutí Němci. Dochované záznamy uvádí, že v období od května do listopadu 1945 se jen do Sobotína a do Petrovic (obě obce patřily pod jednu místní správní komisi) přistěhovalo 613 Čechů. Původně ryze německá obec se tedy postupně změnila na českou.

Zatímco se Lozrtovi sžívali s novým prostředím, k moci se roku 1948 dostala Komunistická strana Československa (KSČ). Rodiče nebyli ve straně, politiku doma neřešili, ani před dětmi hovory na tato témata nevedli. Vždycky bylo dost jiné práce. Záhy po převratu začalo také znárodňování. Otec Ludmily přišel o svou autolakýrnickou živnost, zaměstnání však nezměnil, pracoval v šumperském podniku Paleta. V rámci kolektivizace byli místní zemědělci přesvědčováni ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), které vzniklo v obci roku 1952 a později bylo jako zaostávající začleněno ke státnímu statku Šumperk. Lozrtových se kolektivizace nedotkla.

Poté, co Ludmila dokončila měšťanku, chtěla se hlásit ke studiu střední zdravotnické školy, toužila být zdravotní sestřičkou. Nebyla však přijata na žádnou školu – pravděpodobně kvůli otcově předchozí živnosti. Zůstala tedy doma, pomáhala rodičům. Roku 1953 proběhla měnová reforma, lidé přišli o celoživotní úspory, které byly měněny v nevýhodných kurzech. Ludmila Pavlovská si vzpomíná na ujišťování Antonína Zápotockého, který se veřejně vyjádřil, že měna je pevná. Následující den proběhla reforma. „Naši neměli žádné peníze, tak to nepociťovali. Pamatuji si, že v ulici bylo řeznictví, řeznice měla nějaké úspory a přišla za maminkou, ať jí peníze schová,“ vzpomíná. To ovšem samozřejmě nemělo žádný efekt, protože ztratily původní hodnotu.

Místo střední školy nastoupila do zaměstnání

Asi v 16 letech nastoupila do továrny Velamos v Sobotíně, kde se vyučila soustružnicí. Seznámila se zde se svým budoucím manželem Josefem Šupčíkem. Pocházel z Velkých Losin, kde měli jeho rodiče hospodářství. Vzali se v roce 1957. Svatba byla nejprve na úřadě v Šumperku, poté v kostele. Po svatbě žili u Ludmiliných rodičů. Sehnat bydlení nebylo jednoduché. Téhož roku se narodil starší syn Zdeněk, o dva roky později dcera Milada. Ludmila Pavlovská zůstala s dětmi doma, když povyrostly, nastoupila do práce v pobočce podniku Velamos v Loučné nad Desnou, kam přešel i její manžel. Mladší dceru hlídávala maminka. Mladí manželé dál hledali bydlení. Manželův bratr byl kominík, pracoval ve Šternberku, kde byla možnost získat byt. Ludmila s manželem a dětmi se rozhodli, že se přestěhují také. Manžel změnil práci, začal také dělat kominíka, konečně získali vytoužené samostatné bydlení ve šternberské lokalitě Na Jatkách, kde vyrostly nové bytovky.

Ludmila byla později zaměstnaná ve velkoskladu textilu ve Šternberku, kde vydržela pracovat až do důchodu. Rodina žila běžným životem, o politiku se nezajímali. Ludmila Pavlovská do KSČ nikdy nevstoupila, nepamatuje si ani, že by ji v zaměstnání někdo ke vstupu přesvědčoval. V první polovině 60. let narukoval na vojnu bratr, musel k Pohraniční stráži k rakouským hranicím. Sloužil v Rancířově u Znojma, stejnou vojnu absolvoval dříve manžel Ludmily Pavlovské, jehož rodiče byli sedláci. Ve Šternberku prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, následná léta normalizace i sametovou revoluci v roce 1989. S manželem se rozvedli, Ludmila Pavlovská se podruhé vdala (odsud současné příjmení), ale později se dali s Josefem Šupčíkem opět dohromady, a dokonce se znovu vzali. V roce 2024, v době natáčení, žila Ludmila Pavlovská ve Šternberku, v místním domově pro seniory.

Zdroje:

Miroslav Jireček, BITVA U SLAVKOVA – VERZE 1945, Osvobození obcí „slavkovského bojiště“ na konci 2. světové války, Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity,
řada společenských věd, roč. 32, 2018, č. 1