The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marta Pechová (* 1952)

• narozena 20. března 1952 v Praze

• její dědečkové byli živnostníci a po komunistickém převratu v roce 1948 přišli o své firmy

• s basketbalem začala ve 12 letech ve Spartě Praha

• v 15 letech už hrála za ženské prvoligové družstvo Sparty

• v roce 1968 její babička spílala vojákům Sovětské armády, rozmístěným po okupaci Československa na Staroměstském náměstí, vystřelili směrem k ní varovnou dávku ze samopalu

• v roce 1970 reprezentovala Marta Pechová Československo na mistrovství Evropy v Rotterdamu

• v národním týmu vydržela do roku 1977

• získala stříbrnou a bronzovou medaili na mistrovství světa, dvě druhá a jedno třetí místo na mistrovství Evropy, čtvrté místo na letní olympiádě a šest domácích mistrovských titulů se Spartou Praha

• na mistrovství světa v Brazílii 1971 se potkala se svou tetičkou, která tam uprchla před nacisty v roce 1939 se svým milým s židovskými kořeny

• během sportovní kariéry dokázala vystudovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• po roce 1989 založil její manžel firmu zaměřenou na čisticí a dezinfekční přípravky pro pivovary a průmyslové podniky

• v roce 2022 žila s manželem v Praze, měli dvě dcery a čtyři vnučky

Brazílie pro ni zůstane navždy zemí spojenou s nebývale silnými emocemi. Basketbalistka Marta Pechová tam ještě pod dívčím jménem Jirásková vyválčila světové stříbro a mezi zápasy a tréninky se ‚šrotila‘ na maturitu. Navíc se ještě potkala s tetou, která v roce 1939 uprchla se svým mužem do Jižní Ameriky před německými nacisty.

„Teta Milada byla sestra mojí babičky z maminčiny strany. Za manžela měla teta položida, jmenoval se Stern a v roce 1939 se jim podařilo utéct z Čech před Hitlerem. Usadili se v Brazílii, on se jako inženýr chemik dobře uchytil a narodil se jim tam syn,“ vysvětluje Marta Pechová. „Spatřila jsem tetu z naší rodiny jako první po třiceti dvou letech. Pan Stern už nežil, zemřel po nějakém úrazu. Měli s tetou Miladou syna, jmenoval se Tomaz, což je portugalsky Tomáš jako můj brácha a byli si neuvěřitelně podobní. Teta chodila s ním a jeho manželkou na naše zápasy a strašně nám fandili. Když jsme hráli s Brazílií, viděla jsem, jak nás v obrovském klubku a v řevu domácích fanoušků povzbuzují a jsou nešťastní, že je neslyšíme.“

Milada Sternová si po odchodu do Brazílie se svou sestrou v Čechách alespoň dopisovala. „Moje babička si jí stěžovala, že u nás skoro nic není, že maso se dá koupit jen ve čtvrtek a šunku jíme jednou týdně,“ prozrazuje Marta Pechová. „Tetička za námi přijela do Sao Paula, kde jsme hráli finálovou skupinu.“

Teta je vykrmovala. Myslela, že trpí chudobou

Československé basketbalistky působily díky své výšce a vysportovaným postavám vesměs velmi štíhle. Milada Sternová si kvůli korespondenčním nářkům své sestry myslela, že jsou vyhublé vinou nedostatku jídla v socialistickém Československu. „Chodila za námi na návštěvy do hotelu a vždycky nám něco dobrého přinesla,“ dodává Marta Pechová. „Přitom nás pořadatelé mistrovství světa v Brazílii pořádně vykrmovali.“

Milada Sternová se s českými příbuznými později shledala ve své bývalé vlasti. Přijela už s novým manželem. „Pamatuju si, že se jmenoval Hynek Wyman a byl Žid. Před válkou s tetou Miladou chodili a chtěli se vzít. Wymanovi ale vlastnili doly, teta byla jen modistka a rodina jejího milého se sňatkem nesouhlasila,“ tvrdí Marta Pechová. Modistky se zabývaly výrobou a navrhováním klobouků, dalších pokrývek hlavy nebo rukaviček, šatových ozdob a svatebních doplňků.

Utekli z Čech, potkali se v Rhodesii

„Z vyprávění vím, že Hynka Wymana zavřeli Němci do koncentráku, ale naštěstí přežil. Po válce ho uvěznili komunisti. Když se dostal na svobodu, povedlo se mu utéct do Austrálie,“ říká Marta Pechová. „Oženil se tam, ale manželka mu umřela stejně jako tetě Miladě její muž. Moje babička pracovala v Praze jako servírka v restauraci, aby si něco přivydělala k důchodu. Náhodou tam sehnala kontakt na Hynka Wymana a poslala ho ovdovělé tetě Miladě.“

Marta Pechová dodává, že Hynek Wyman sice nežil v Austrálii v chudobě, ale v blahobytu se také netopil. Cesta za bývalou láskou na druhý konec světa by ho vyšla draze. „Pak však vyhrál hodně peněz na chrtích dostizích a jako místo pro setkání s tetou Miladou vybral zemi na půli cesty mezi Austrálií a Brazílií. Po dlouhých desítkách let se uviděli v jihoafrické Rhodesii,“ podotýká pamětnice. „Teta pak za nějaký čas odletěla z Brazílie za Hynkem Wymanem do Austrálie. Když jí bylo přes sedmdesát let, přijeli k nám do Čech. Tak krásně zamilovaný pár jsem dlouho neviděla. Je zajímavé, že se domluvili, že teta bude pochovaná se svým prvním manželem a Hynek Wyman se svou první ženou.“

Dědeček se utrápil kvůli zabavené truhlárně

Marta Pechová se narodila 20. března 1952 v Praze manželům Martě a Vlastimilovi Jiráskovým. Marta však byla i babička, a tak malému děvčátku začali říkat Martina, aby se jména nepletla. Martina už Martě Pechové zůstala v civilním i sportovním životě. Jen v dokladech se psala jako Marta.

Pocházela z rodiny, kterou postihl komunistický převrat v roce 1948. Dědeček z tatínkovy strany vlastnil truhlárnu a polovinu domu na pražské Letné. Totalitní režim mu sebral oboje. „Dědečka nechali v jeho bývalé truhlárně jako dělníka a navíc měl vedoucího, který práci se dřevem nerozuměl. Dědeček truhlařinu miloval, byl moc šikovný a dělal třeba i věci pro brazilskou ambasádu,“ říká pamětnice. „Dodnes si vybavuju, jak truhlárna voněla krásně dřevem a klihem. Když ji dědečkovi vzali, nepřenesl to přes srdce, hodně se trápil a brzy umřel.“

Dědeček z maminčiny strany přišel v Praze po komunistickém převratu o brašnářství a obchod s koženým zbožím. Měl ho nicméně v Melantrichově ulici na Starém Městě a získal kousek od ní nájemní byt s okny přímo ke Staroměstské radnici. „Byl tak velký, že se v něm brácha naučil jezdit na kole,“ prozrazuje Marta Pechová. „Na Starém Městě jsem prožila pěkné dětství, honičky a schovávačky v průchodech a ve dvorech, na Staromáku jsme v zimě stavěli sněhuláky, sáňkovat jsme chodili na Petřín.“

Doma slyšela, že Stalin byl darebák

K basketbalu se Marta Pechová dostala díky návštěvám u babičky a dědečka na Letné. S rodiči tam chodila už jako malá v neděli vedle obří sochy sovětského diktátora a masového vraha Josefa Vissarionoviče Stalina. Míjela ji až do roku 1962, kdy KSČ nechala obludný žulový monument odstřelit. „Babička mě vychovávala v antikomunistickém duchu a říkala mi, že Stalin byl velký darebák,“ uvádí Marta Pechová. Po Stalinovi zůstal nad Vltavou jen obrovský podstavec. Na Letenské pláni se však rozkládala ještě jedna rovná plocha, jež osudově zasáhla do života Marty Pechové.

Venkovní basketbalové hřiště Sparty Praha. „Viděla jsem tam hrát děvčata, bylo mi dvanáct let, a šla jsem se zeptat, jestli bych nemohla mezi ně přijít,“ poznamenává. Trenéry zaujala svou výškou, k níž jí dopomohly geny. Její otec měřil 193 centimetrů, maminka 170 centimetrů.

Kvůli velké výšce nicméně zápolila se souladem svých pohybů. „Nebyla jsem talent od pánaboha, ale basket mě bavil a všechno jsem si vydřela,“ upozorňuje. „Už v patnácti mě zkoušelo sparťanské áčko žen. O devatenáct let starší Milena Vecková, trenérka dorostu a současně moje spoluhráčka v áčku, mohla být moje tetička. Hodně mě naučil trenér Zbyněk Kubín. Myslím, že půlka mých úspěchů patří jemu.“

Vyrůstala vedle medailistek z mistrovství světa

Po základní škole nastoupila na chemickou průmyslovku, kde ale kvůli tréninkům, zápasům a soustředěním Sparty a reprezentace často chyběla. Pedagogové jí však vycházeli vstříc a zmeškanou látku se učila z poznámek své spolužačky, přepsaných přes kopírák.

Pro basketbalové vzory nemusela chodit daleko. Její spoluhráčka Milena Vecková získala bronzovou medaili na mistrovství světa 1957 v Brazílii a stříbrnou na mistrovství světa 1964 v Peru. V Peru skončily druhé také další sparťanky Marie Záhoříková a Marta Melicharová.

Dozvěděla se od nich nejen o slavných zápasech po celém světě, ale slyšela také historky politického ražení. „Vyprávěly, jak byly v komunistické Číně, kde vládl velký Mao Ce-tung. Musely držet v ruce transparenty, když jely autobusem, a usmívat se na všechny,“ poznamenává.

Babička spílala okupantům, odpověděli palbou

V 16 letech se prosadila do A mužstva žen Sparty. Ve stejném roce zažila 21. srpna okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy skoro jako v přímém přenosu přímo pod okny bytu na Staroměstském náměstí.  

„Ve čtyři ráno nás vzbudil tatínek a říkal: ‚Tak, děti, bude válka.‘ Nad námi, nad Staromákem lítala strašně nízko letadla. Během dne se kolem pomníku Jana Husa usadili Rusáci s děly, udělali půlkruh a namířili na všechny domy,“ popisuje pamětnice. „Můj brácha byl zrovna na vojně a nikdo u nás neměl Rusáky rád. Babička se narodila v roce 1901, pamatovala obě světové války a bála se třetí. Otevřela okno a nenapadlo ji nic jiného, než na Rusáky dole řvát něco hodně emotivního. Vystřelili do vzduchu jednu varovnou dávku a tatínek babičku uklidnil, že takhle teda ne.“

Marta Pechová dodává, že chodila za sovětskými vojáky a svou školní ruštinou se jim snažila vysvětlit, ať jedou domů, že tady u nás žádná kontrarevoluce není. „Přemlouval je taky tatínek. Půlka z nich ale ani rusky neuměla, vypadali jak Tataři, nerozuměli nám a jen vyjeveně koukali,“ prohlašuje. „Moje švagrová mi říkala, že se dvacátého prvního srpna probudili s maminkou na chatě a pustili si rádio. Poslouchali a maminka říkala: ‚No to je hrozné, už dávají tyhle hry o válce i po ránu.‘ Tak rádio zase zavřela a spali v klidu dál. Na venkově se o okupaci dozvěděli pozdějš než my v Praze.“

Lotyšky nesnášely Rusáky stejně jako my

V dalších letech se jako reprezentantka potkávala se Sovětkami na mistrovstvích světa, Evropy i v mezinárodních klubových soutěžích. „Holky ze Sovětského svazu za politiku nemohly, navíc tam byla nejlepší Riga a v Lotyšsku Rusáky nesnášeli stejně jako my,“ tvrdí. „Děvčata z Rigy nás vždycky nadšeně vítala, že jsme jediné, s kým si můžou popovídat.“

Za Rigu hrála pivotmanka Uljana Semjonová, stejně stará basketbalistka jako Marta Pechová. Měla robustní postavu a měřila 213 centimetrů, což odpovídalo výšce podkošových hráčů v mužském basketbalu. „Uljana však byla žena, sextesty vždycky prošla, i v cizině. Když zdvihla ruce a spoluhráčky se do nich míčem trefily, pod košem se takřka nedala ubránit,“ upozorňuje pamětnice. „Byla a je hrozně milá holka, ale pod košem jsme do ní strkaly a šťouchaly. Až jí to někdy vadilo.“

Zatímco Uljana Semjonová využívala na palubovce své obří rozměry, Marta Pechová těžila z obourukosti. Její maminka byla levačka, babička však vnučce nakázala, aby ve škole dělala všechno pravou rukou. Leváci a levačky museli stejně v padesátých letech dvacátého století procházet přeučováním na praváky a pravačky.

Žádná posilovna. Bály se, že by jim narostly svaly

„Při basketu jsem taky házela pravou rukou, až jednou trenér viděl, že držím polévkovou lžíci v levé. Ptal se mě, jestli mám pravačku zraněnou, řekla jsem mu, že ne, že jsem levačka,“ svěřuje se. „Vzal mě do haly a od té doby jsem střílela levou rukou. Ve výskoku vždycky, ovšem přes hlavu jsem házela i pravou rukou, což byla výhoda. Ze vstřeleného koše jsem ale neměla tak velkou radost, jako když jsem na něj nějaké spoluhráčce hezky přihrála. Tenkrát se hrál technický basket, dneska je mnohem víc silový. My ani nechodily do posilovny, bály jsme se, že by nám narostly svaly.“

První velký turnaj okusila Marta Pechová v roce 1970, kdy odjela s národním týmem na mistrovství Evropy do nizozemského Rotterdamu. Na medaili nedosáhla, což neznamenalo vydařenou premiéru, československé družstvo si ale vše vynahradilo už za rok na mistrovství světa v Brazílii. Skončilo druhé za nepřekonatelnými Sovětkami s Uljanou Semjonovou.

„Nikdy jsem nezažila na zápasech tak neuvěřitelné množství lidí jako v Brazílii. Neslyšeli jsme trenéra, co nám říkal. Dalo se jen odezírat z úst. Mistrovství světa bylo pro fanoušky něco hodně zajímavého a navíc na něm hrály hezké ženské. Některé holky dostávaly i nabídku k sňatku,“ uvádí pamětnice.

Základní skupinu odehrály Čechoslovačky v květnu 1971 skoro na rovníku v Recife, finálovou skupinu mnohem víc na jihu v Sao Paulu. V květnu tam měli podzim a museli si narychlo kupovat svetry.

Brazilka chtěla, aby si vzali s sebou její děti

„V Recife jsme bydleli v krásném hotelu u pláže. Chodili tam dva malí kluci, černoušci, dvojčata Kosma a Damián, hrozně milí. Naše dvě kolegyně jim koupily tenisky. Staral se o nás jeden pán, původem Čech a nechal jim udělat československý reprezentační dres,“ podotýká. „Kosma a Damián za námi přišli, tenisky od našich holek měli v rukách. Na nohou je nenosili, aby je neošlapali. Jejich maminka nám poděkovala a ptala se, jestli bychom si je vzali do Česka, že by jim u nás bylo líp. Holky by chtěly, ale nešlo to a nebylo by to ani dobře. Kosma a Damián vyrůstali v úplně jiném světě.“

Československo dokázalo porazit domácí Brazilky a další soupeřky kromě Sovětek a Jihokorejek, což jim vyneslo druhé místo. Marta Pechová nastřílela v sedmi zápasech 62 bodů. Za čtyři roky se do Jižní Ameriky vrátila a na mistrovství světa v Kolumbii vybojovala s národním týmem bronzové medaile.

Toreador je poctil uříznutým býčím uchem

„V Kolumbii jsme měli velice zajímavý společenský život. Pozvali nás jako družstvo na koridu, viděli jsme ji poprvé. Když toreador zdolá býka, uřízne mu ucho, někoho v hledišti si vybere a hodí mu. Líbily jsme se mu, věděl, kdo jsme, a tak ho poslal do našich řad,“ říká Marta Pechová. „Nastal strašný úlek a úprk, jen náš trenér Jindra Drásal zachoval dekórum. Ucho zvedl, zamával s ním a na hotelu ho sušil, že ho bude s námi vozit jako talisman.“

Basketbalová výprava si v Kolumbii vyslechla varování, že se tam hrozně krade. A skutečně, trenérovi někdo ‚štípnul‘ hodinky. Pořadatelé mistrovství světa mu však okamžitě dali nové.

Československé basketbalistky obdržely v Kolumbii pozvání na slavnostní večeři, kde pro ně místní banka přichystala jako dárek zlatou brož.

„Chtěli jsme poděkovat řediteli banky a donesli jsme mu dopis. Martina Babková, Dana Ptáčková - Klimešová a já. Za nějakou dobu pro nás přijel řidič, že nás pan ředitel zve na návštěvu. Trenér nás pustil,“ poznamenává. „Oblékly jsme se, přijelo velikánské auto a jely jsme na večírek do ředitelovy krásné vily. Byly tam tři kuchyně, deset mrazáků, orchideje. Ředitel se zakoukal do Dany a psal jí po mistrovství světa do Prahy, že si ji chce vzít. Musela mu nakonec poslat dopis, že se tady bude vdávat.“

V Bulharsku s nimi letěli opilí piloti

Po stříbru z Brazílie následovaly tři medaile na mistrovství Evropy v letech 1972, 1974 a 1976. Bronzová v Bulharsku a stříbrné v Itálii a ve Francii. „Z Bulharska mám velký zážitek, přiletěli jsme letadlem do Sofie, ale ve Varně, kde se hrálo, byla příšerná bouřka. Čekali jsme v Sofii na letišti, piloti si mysleli, že se už nikam nepoletí, tak statečně pili alkohol,“ prohlašuje Marta Pechová. „Ale bouřka ve Varně skončila a nacpali nás do vojenského letadla, kde jsme seděli i na zemi. Přišli piloti, co tak popíjeli, a odstartovali jsme. Ale doletěli jsme a uhráli ve Varně medaili.“

Na letních olympijských hrách 1976 v kanadském Montrealu se poprvé hrál i basketbalový turnaj žen. Ještě před ním se konalo mistrovství Evropy ve Francii, kde Československo skončilo druhé a vysloužilo si účast na olympiádě. V Montrealu bylo pouze šest týmů a vedení československé výpravy očekávalo od basketbalistek medaili.

Hned v prvním utkání však družstvo narazilo na třetí družstvo z mistrovství Evropy Bulharsko a smolně mu podlehlo o jediný bod. Na Sovětky znovu nestačilo, porazilo Japonky a Kanaďanky, ale v boji o medaili nezvládlo druhý poločas a podlehlo Spojeným státům americkým.

Nepřekousla urážku a s reprezentací skončila

„Zklamání bylo veliké a trenéři nám dokonce řekli, že bychom se měly doma plazit kanálama, abychom nepřišly fanouškům na oči,“ prozrazuje Marta Pechová. „Něco takového jsem těžce překusovala a rozhodla jsem se s reprezentací skončit a mít s manželem dítě.“

Z Montrealu si dovezla i jiné než sportovní zážitky. Když basketbalistky dorazily do olympijské vesnice, všude kolem budov byla jen hlína. Zhrozily se, ale druhý den zažily příjemný šok, poněvadž na ni pořadatelé položili travnaté koberce. V Československu něco nevídaného a neslýchaného.

„Z olympijské vesnice se po olympiádě staly obytné domy. Naše družstvo dostalo třípokojový byt, šest nás spalo v obýváku na palandách, zbylých šest holek ve dvou pokojíkách,“ upozorňuje. „Dvanáct se nás dělilo o jediný záchod. Když tam šla v noci jedna, vzbudila ostatní. Na druhou stranu byla kuchyně v olympijské vesnici otevřená dvacet čtyři hodin denně. Měli jsme průvodkyni, která mluvila česky. Pak naše vedení zjistilo, že je dcera emigrantů, a chtělo, aby ji pořadatelé olympiády vyměnili. Ale nebyla za ni náhrada, tak nám ji nechali. Pracovala zadarmo jako dobrovolnice a ještě si musela platit jídlo. Tak jsme jí ho nosily z olympijské jídelny.“

Za královnou Alžbětou nesměly, ale zákaz porušily

Na olympiádu 1976 přicestovala i anglická královna Alžběta II. a navštívila sportovce v olympijské vesnici. Československým reprezentantům ale komunističtí funkcionáři zakázali, aby se setkali s vládkyní Velké Británie a hlavou Commonwealthu, volného sdružení bývalých britských území. „Šly jsme ke královně s holkama tajně a dostaly jsme se na dva metry od ní,“ prozrazuje Marta Pechová.

Po olympiádě odehrála svou poslední prvoligovou sezónu a získala svůj šestý domácí mistrovský titul. Vdala se za Pavla Pecha, s nímž se seznámila na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde oba promovali. „Moje maminka si přála, abychom se vzali v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, protože na úřadu nemá manželský slib takovou váhu. Ale ještě předtím jsme si odběhli na obřad do Staroměstské radnice. Tam maminka nešla, ale náš byt byl přímo naproti obřadní síni, tak se na nás koukala dalekohledem.“

Ligu dohrála s bříškem

Do závěrečného prvoligového utkání nastoupila Marta Pechová ve čtvrtém měsíci těhotenství. Protihráčka poznala, že čeká miminko, a ubezpečila ji, že kolem ní bude běhat opatrně. První dcera Martina se Pechovým narodila v roce 1977 a hrála vrcholový basket za USK, s nímž se probojovala do Evropské ligy. Za dva roky přibyla do rodiny mladší dcera Pavlína, místo basketu se ale věnovala plavání.

Po pětileté mateřské dovolené hrála Marta Pechová basketbal v Pražském přeboru. Vzala práci ve Fakultní nemocnici  v Motole, působila na jejím odloučeném pracovišti na endokrinologickém ústavu. Po revoluci pracovala na oddělení nukleární medicíny a pak na biochemickém oddělení. Manžel působil na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Sametová revoluce mu otevřela cestu k podnikání s čisticími a dezinfekčními přípravky pro pivovary a průmyslové podniky, s nímž mu pomáhala i jeho manželka.

V naší rodině se hádat nebudeme

„Že se v pátek 17. listopadu v Praze na Národní třídě něco stalo, jsme se dozvěděli v sobotu, kdy jsme šli běhat do obory Hvězda a na stromech visely papírky, že policajti napadli studenty,“ vzpomíná. „Po roce 1989 se nám žilo dobře. Nejdůležitější pro mě byla a je rodina. Když jsem vyrůstala, moji rodiče se hádali. Těžce jsem to nesla a řekla jsem si, že budu mít rodinu, kde se hádat nebudeme. Udržujeme rodinné kontakty, bereme si s manželem vnoučata. Naše dvě holky mají každá zase dvě holky.“

V únoru 2022 zaskočil Martu Pechovou útok Ruska na Ukrajinu. Už srbsko-chorvatská válka v první polovině 90. let na ní zanechala stopy. „Bylo to hrozné, myslím, že tam dodnes nemohlo dojít ke smíření obou národů. Válku Ruska s Ukrajinou prožívám ještě daleko hůř, jsem starší a hlavu mi nezaměstnávají starosti o děti a o firmu. Jak říkala moje tchyně: ‚Musíme se Rusáků pořád bát.‘“