The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Pejša (* 1955)

• narodil se 25. dubna 1955 v Teplicích

• babička z matčiny strany byla zakládající členkou komunistické strany na Teplicku

• na základní škole po srpnu 1968 se spolužáky bojkotovali výuku ruštiny

• pamětník se vyučil truhlářem v podniku Trizon Teplice, kde pracoval až do roku 1979

• od roku 1974 strávil dva roky na vojně v Josefově u Jaroměře

• podílel se na činnosti klubu Radar v Novosedlicích

• spoluzaložil výtvarné sdružení Terč

Když bylo Emilu Pejšovi třináct let, pod okny jim v srpnu projížděly tanky sovětských okupantů. Se spolužáky pak malovali po zdech protiokupační hesla a bojkotovali výuku ruštiny. Vyrůstal na Teplicku, v oblasti postižené po válce odsunem německého obyvatelstva a poté těžce poznamenané rozšiřováním dolů a elektráren. V doslova šedivém regionu ovšem na druhé straně vzkvétala pestrá undergroundová kultura. Emil Pejša byl řemeslníkem i výtvarníkem a potkával se s hudebníky a divadelníky, kteří nezapadali do kolonek narýsovaných oficiálními místy. Odpor k vnucovaným názorům a zaujetí pro živou kulturu mu vydržely po celý život.

Jsem hrdý, že existuje Pejšova Lhota

Emil Pejša se narodil 25. dubna 1955 v Teplicích. Jeho matka Emilie, rozená Křížová, pracovala jako dělnice v podniku Obnova, otec jako vyučený zámečník našel uplatnění na šachtě, později v drtírně kamene a zemřel předčasně, v jedenašedesáti letech. Rodina Pejšova byla z Borotína u Tábora, kde se dodnes nachází i samota s názvem Pejšova Lhota. Pamětníkova matka pocházela z Teplic a byla o devět let starší než její manžel. Emil Pejša měl staršího nevlastního bratra Milana Kříže a ještě bratra Stanislava. Rodina z matčiny strany byla původem česká a pocházela z Prosetic v Sudetech. Otec ani matka se o politiku nezajímali, jen strýc byl kovaný komunista. „Přitom babička Křížová byla zakládající členkou KSČ na Teplicku, ona tam byla od začátku,“ říká Emil Pejša. „A opustila stranu, když přijeli Ivani v osmašedesátém.“ Babička se dožila vysokého věku 101 let.

Rodina žila v Novosedlicích u Teplic, kterým místní obyvatelé říkali „New Sedlic“ po vzoru New Yorku. „Vyrůstali jsme na ulici, všechno se dělo na ulici, všechno se řešilo na rovinu,“ popisuje Emil Pejša dětství, které bylo na severu trochu drsnější než jinde. Základní školu navštěvoval v Novosedlicích a ve druhé třídě zažil se spolužáky šok, když starší učitel zemřel přímo za katedrou. Jeho nejlepším kamarádem, se kterým se ovšem dostával i do potyček, byl Josef Ostrihoň, zvaný Johny. Sám pamětník přezdívku neměl, jeho jméno bylo dostatečnou záminkou k žertům, inspirovaným robotem Emilem a strašidýlkem Emílkem, které tehdy všichni znali z televize. Ačkoliv v rodině nikdo neměl umělecké sklony, již ve škole se Emil Pejša rád věnoval kreslení a modelování z plastelíny. Již tehdy měl problémy s vnucovanými autoritami a činnostmi. „Byl jsem chvilku pionýr, ale po třetí schůzce mě vyhodili, byl jsem docela grázl,“ vzpomíná pamětník. 

Ruštinu jsme ve škole bojkotovali

Ráno 21. srpna 1968, kdy Československo obsadily armády Varšavské smlouvy, rodina Emila Pejšy tvrdě spala po předchozí oslavě. „Pod barákem nám projelo 350 tanků a nikoho z naší rodiny to nevzbudilo,“ říká pamětník. S ostatními si užíval, že dostali barvy a štětce a mohli psát protiokupační hesla, a také sundávali cedule, aby znesnadnili okupantům orientaci. Když pak po prázdninách nastoupili do školy, rozhodli se, že budou bojkotovat ruštinu. „Přišli jsme v září do školy, najednou jsme dostali učebnici ruštiny, my to všichni počmárali a nechtěli jsme říct rusky ani slovo,“ vypráví pamětník, jak okupace zapůsobila na jeho vrstevníky. Dozvukem zklamání a hořkosti ze vstupu vojsk byly oslavy vítězství československého týmu nad Sovětským svazem na mistrovství světa v hokeji v roce 1969; v Praze lidé zničili prodejnu Aeroflotu na Václavském náměstí.[1] Také v Novosedlicích šli lidé v průvodu směrem k okresnímu velitelství okupačních vojsk v Bohosudově a podle pamětníka zapálili několik obrněných transportérů.

Před počínající normalizací Emil Pejša utíkal do přírody, poprvé ve čtrnácti letech s kamarádem vyrazil „na čundr“ na Oparno v Českém středohoří, později jezdil i sám. „Otec mi jen řekl: ‚Musíš mi slíbit, že k nám domů nepřijdou policajti.‘ A to se nikdy nestalo,“ popisuje pamětník, jak se k vandrování stavěli jeho rodiče. Protože ho bavilo rýsování i kreslení a zároveň byl dobrý v matematice, rozhodl  se v roce 1970 nastoupit na truhlářské učiliště podniku Trizon Teplice. Tam se krátce stal členem Socialistického svazu mládeže (SSM), ale po měsíci se odhlásil ze školní organizace s tím, že se přihlásí do SSM v Novosedlicích, k tomu už však nedošlo.

V Novosedlicích totiž v té době existoval klub Radar, jehož aktivity chtělo SSM také zaštiťovat. Činnost klubu zahrnovala hudební fonotéky, kde se hudba pouštěla nejdříve z magnetofonu, později z desek, diskotéky, divadelní představení a poetické improvizační Večery při svíčkách. Také Emil Pejša a jeho kamarád Johny patřili k okruhu lidí okolo Radaru. Jednou byli svědky toho, jak zástupce SSM a Svazarmu tlačili na převedení klubu pod SSM a změnu názvu. Když po neplodné diskusi někdo z recese navrhl, že tedy budou psát Radar pozpátku, člen Svazarmu vytáhl pistoli. „Pak mu to došlo a vytáhl na nás kvér,“ vzpomíná Emil Pejša na situaci, která se prý opakovala o něco později, když si policista chtěl se zbraní v ruce vynutit ukončení diskotéky.

Klub Radar se stal fenoménem, chodilo do něj mnoho lidí spjatých s neoficiální kulturní scénou, například František Stárek, řečený Čuňas. Klub fungoval až do sametové revoluce, v té době už ale Emil Pejša mezi organizátory nepatřil. Odešel po roztržce s tehdejším předsedou, svým kamarádem Josefem Ostrihoněm, a začal navštěvovat hlavně restauraci Vyšehrad.

Já jsem štěstí na modrou knížku neměl

V pivnici Vyšehrad se scházela pestrá skupina lidí a většina z nich si dokázala zařídit modrou knížku a tím i osvobození od vojenské služby díky různým fíglům. Emil Pejša však takové štěstí neměl a roku 1974 byl odveden nejprve do Semtína a posléze do posádky v Josefově. Problémem bylo, že neměl řidičský průkaz, před vojnou totiž nosil dlouhé vlasy, což vadilo instruktorovi v autoškole. „‚Když jste branci, měli byste taky tak vypadat,‘“ vypráví pamětník, co mu řekl učitel. „‚Ty půjdeš na trenažér, až budeš ostříhaný.‘ Tak jsem složenku roztrhal a odešel jsem.“ Během vojenské služby neměl větší problémy až do okamžiku, kdy mu služebně starší voják vytýkal pomalovanou obálku dopisu a při potyčce jeho bota zasáhla Emila Pejšu v rozkroku. Utrpěl zranění, se kterým se následně léčil v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Lékař mu pak nabídl, aby tam ještě tři měsíce zůstal. „Na každým oddělení pomáhali normální vojáci a člověk nemusel nasluhovat,“ vysvětluje Emil Pejša. Strávil tedy několik měsíců službou v pražské nemocnici a 28. září 1976 byl propuštěn do civilu.

Tou dobou již normalizace postupovala mílovými kroky, což vyvolalo i opačné snahy části společnosti o demokratizaci a volání po dodržování lidských práv. Z původně apolitických mániček se stávali disidenti a v lednu 1977 vzniklo prohlášení Charty 77. Její organizátoři kritizovali státní moc a vyzývali k dodržování lidských a občanských práv a svobod v souladu se závěry helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, ke kterým se Československo oficiálně připojilo.[2] „Abych neublížil svým nejbližším, tak jsem si to nemohl dovolit,“ vysvětluje Emil Pejša, proč se ji rozhodl nepodepsat. Podle něj nikdo v podniku Trizon, kde pracoval jako truhlář, Chartu 77 neřešil. V roce 1979 pamětník přešel do Zemědělského zásobování a nákupu (ZZN), kde navíc pomáhal v létě i při žních a přilepšoval si k platu. Poměry v socialistickém hospodářství dokládá příhoda, kdy si Emil Pejša v práci vyráběl nábytek do ložnice. „Vrátný přišel a povídá mi: ‚Kdybys něco potřeboval si odnést, tak já nic nevidím, a kdybys to neunesl, já ti pomůžu.‘“

Během osmdesátých let se na Teplicku rozvíjela alternativní kultura, zejména to bylo patrné na hudební scéně. Emil Pejša se znal s Petrem Růžičkou, prvním manažerem skupiny FPB, která byla jednou z prvních punkových skupin v Čechách a měla na severu také omezené šance na vystupování.[3] Petr Růžička, který také vyprávěl svůj příběh pro Paměť národa, v osmdesátých letech spolupracoval se Státní bezpečností (StB). „I když už byla možnost, nechtěl jsem to vědět, to by mi zkazilo mládí i celý život,“ vysvětluje pamětník, proč po sametové revoluci v archivech nepátral, kdo z jeho známých mohl být spolupracovníkem StB. Tehdejší pospolitost lidí okolo koncertů a zajímavá setkání si tak pamatuje nezkalená zklamáním.

Byli jsme nejslavnější v Teplicích

Na jaře 1984 založil Emil Pejša spolu s Eduardem Vackem a Pavlem Kremlem sdružení výtvarníků Terč. Zřizovatelem byl novosedlický klub Radar, který mohl zaštiťovat i výtvarné aktivity. Skupinu pojmenovali Terč, „protože jsme se chtěli trefovat do režimu, ale oni se vlastně trefovali do nás“, objasňuje název Emil Pejša. První výstava měla proběhnout v Malé zámecké galerii v Teplicích, ale v den instalace a vernisáže byl objekt uzavřen. Úředníci z Kulturního a společenského střediska (KASS) nepřímo přiznali, že zasáhla StB, přesto se konalo alespoň setkání pozvaných ve vinárně Slavia. „Díky tomu jsme byli nejslavnější v Teplicích, i když nikdo neviděl ani čárku,“ dodává pamětník.

Právě KASS rozhodoval celá léta o tom, kdo bude moci oficiálně prezentovat svoji tvorbu, a ještě v roce 1989 zakazoval výtvarníkům při výstavě použít název Terč. Emil Pejša se během osmdesátých let věnoval řemeslu. „Do čtyř hodin jsem dělal truhláře, pak do sedmi do večera řezbáře, a tak od devíti do půlnoci nebo do dvou jsem dělal ještě malíře,“ shrnuje pamětník, jak se mu podařilo skloubit práci a výtvarnou činnost. Prodejem obrazů si přivydělával a účastnil se také výstav, přestože občas se o něj a jeho kolegy zajímala i policie nebo StB. Ta se zaměřovala více na okruh lidí z pivnice Vyšehrad, zejména na Františka Stárka, a na něj se také pamětníka několikrát vyptávali při výslechu, kde se vždy řídil právě jeho radami. Spolupráci mu Státní bezpečnost nikdy nenabídla a není na něj veden spis.

V důsledku těžební a průmyslové činnosti bylo v osmdesátých letech v severních Čechách extrémně znečištěné ovzduší. „Neviděl jsem na dva metry před sebe, vylezl jsem z auta a uviděl, že stojím půl metru před stromem,“ vzpomíná pamětník na příhodu s hustým smogem. Ekologických demonstrací, které se na podzim 1989 konaly v Teplicích, se neúčastnil. Jen několik dní před sametovou revolucí, 11. listopadu, zorganizovali mladí lidé hromadné protesty proti nedýchatelnému ovzduší, zhoršenému v té době inverzí.[4] Právě kvůli často nemocným dětem se pamětník už dříve pokoušel najít si práci jinde a roku 1990 se rodina odstěhovala do Rakovníka. Tam pracoval nejprve jako truhlář na státním statku, později se osamostatnil a přes deset let měl vlastní truhlárnu.

Emil Pejša se oženil 17. listopadu 1979, starší syn Jan se narodil v roce 1980 a mladší Vojtěch, který je hudebníkem, o sedm let později. V době natáčení v roce 2023 se těšil ze tří vnoučat. 

 

[1] Hokejová vítězství nad nenáviděnou sbornou v roce 1969 bral národ jako pomstu za okupaci. Online. ČT24. 2019. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2770745-hokejova-vitezstvi-nad-nenavidenou-sbornou-v-roce-1969-bral-narod-jako-pomstu-za. [cit. 2023-11-30].

[2] Charta 77. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_77. [cit. 2023-12-01].

[3] FPB. Online. HRABALIK, Petr. Česká televize. 2000. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/kapely/118-f-p-b/. [cit. 2023-12-01].

[4] Dýcháte to taky! Křičeli lidé během ekologických protestů v listopadu 1989. Online. Idnes.cz. 2019. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/teplice-ekologie-listopad-1989-video-verejna-bezpecnost-protesty.A191015_184831_domaci_lesa. [cit. 2023-12-05].