Vladimír Pekárek

„Po válce jsem nastoupil u profesora Teisingera, to byl nový obor, tzv. pracovní lékařství. Já bych býval zůstal v Praze na klinice, ale pan profesor jednou za mnou přišel a řekl, že po mně jde StB a že by bylo nejlepší, kdybych odešel z Prahy. Já jsem byl jako zahraniční ‚zápaďák‘ taková nedobrá kasta a taky se na nás tak pohlíželo. A tak mi pan profesor doporučil, abych z Prahy odešel. My jsme měli filiálku tohoto oboru, pracovního lékařství, také v Ústí nad Labem, kam jsme každý týden jezdili a střídali se tam. Já jsem tam pak jezdil nejčastěji, a proto jsem se tam tedy usadil. V okrese byl nedostatek lékařů, a tak si nás tam vážili. Měli jsme ale také hodně práce. Sloužili jsme normální služby a pohotovost, kdy sloužili jeden doktor, jedna sestra a šofér a tak jsme jezdili po celém okrese. Žil jsem si celkem dobře. O politiku jsem se nezajímal, do toho jsem se nepletl a držel jsem se jen medicíny. Kdyby nebyla válka, skončil bych asi jinak. Ve Vídni byla plastická chirurgie, kterou tehdy nikdo nedělal, a můj táta mi to také radil. Ale už k tomu nedošlo, přišel Hitler a bylo po všem. Jinak bych dělal plastickou chirurgii, která mě tehdy velmi zajímala, ale nebyla na to příhodná doba. Já jsem tam (v Ústí nad Labem) učil na zdravotce, v pedagogické škole, sestry jsem vyučoval, také jsem dělal soudního znalce... a nikdy nouze o práci nebyla. Ale musím tedy říct, že jsem nikdy nebyl nemocný ani raněný. Měl jsem prostě vždycky štěstí, jako bych byl z jiného světa.“

„Jeden z našich vojáků, kteří byli až dole u řeky Marny, byl raněný a já jsem byl poslán, abych ho ošetřil. Já jsem měl jako médecin auxiliaire kolo, což mě zachránilo od všeho možného trápení. Tak jsem si sedl na kolo a jel jsem za ním ho ošetřit. Kousek dál bylo takové menší městečko nebo vesnice, které už Němci ostřelovali, tam padal jeden granát za druhým. Já jsem měl velkou kliku. Abych se vyhnul střílení, šel jsem rovnou k řece a kolo jsem vedl v ruce. Asi deset, možná šest metrů přede mnou spadl granát a zanechal po sobě ohromou jámu. Tak jsem odhodil kolo a skočil jsem do té jámy, protože podruhé granát na stejné místo nikdy nedopadne. Po chvilce byl klid, a tak jsem se vydal ošetřit toho zraněného. Cestou ale po mně zase začali Němci střílet z kulometu, kulky mi hvízdaly kolem hlavy. Ošetřil jsem zraněného – naštěstí to bylo jen lehčí zranění – a vrátili jsme se k jednotce. K večeru přišel rozkaz ustoupit, protože Němci už řeku Marne překročili. Takže jsme ustupovali. Já jsem měl velkou výhodu, že jsem měl bicykl, to byl nejlepší dopravní prostředek. Francouzi utíkali z míst, které byly na dosah Němcům, a všechny cesty byly plné uprchlíků. Francouzi vše opustili a jen se ustupovalo. Všechno to utíkalo na jih, silnice byly zaplněné lidmi. Nejšťastnější byli ti, kteří měli nějaké vozíky nebo čtyřkoláky, ale velká část musela jít pěšky. A jakmile v autě došel benzin, tak to auto bylo k ničemu, tak ho hodili do příkopu a ustupovalo se pěšky. Na té silnici stále přibývalo uprchlíků, protože Francouzi to již vzdali a jen ustupovali k jihu. Přišli jsme do nějakého městečka, kde jsme si nabrali nějaké zásoby jídla. Vojáci, co tam přišli, rabovali hlavně krámy s potravinama. O nic jiného nebyl zájem, jen o potraviny. Víno také bylo všude, Francouzi měli ve všech domácnostech zásoby vína, ale bylo to nebezpečné, protože kdo se moc napil, nemohl dál a obyčejně padnul do zajetí. My jsme ale do zajetí padnout nesměli, to by byla naše smrt. Němci nás všechny vyhlásili za dezertéry, kteří utekli z Říše, a jediný trest bylo zastřelení. Viděli jsme po cestě mnoho mrtvých, protože nás Němci místama bombardovali. Jednou byla taková nebezpečná situace, když na nás nalétávaly německé bombardéry. Ale uprchlíci se rozprchli do polí, aby nebyli koncentrovaní na té silnici. V poslední chvíli se objevily francouzské stíhačky a bombardéry zahnaly, takže Němci pak od toho útoku na civilní obyvatelstvo upustili.“

„Když byla invaze, byli jsme na jihu Anglie, kde jsme ošetřovali vojáky. My jsme se zacvičovali na všechny (zranění), jednak na takovou menší chirurgii a potom hlavně na interní zdravotnictví a infekční nemoce. Bylo tam také hodně kapavky mezi vojáky, ale léčení bylo poměrně účinné. Když začala invaze, byla naše jednotka blízko místa, odkud vyjížděly lodě (Spojenců) na kontinent. Naše jednotka nebyla určená k vylodění, my jsme měli pouze ošetřovat pacienty a raněné, kteří se zúčastnili invaze. Blízko našeho kempu byl výcvikový tábor, kde vojáci nacvičovali výstup z invazních lodí. To se skákalo do vody, která byla asi do půli stehen, a rovnou museli jít a probíjet se ke břehu. My jsme raněných moc neměli, bylo jich méně, než jsme počítali. Němci totiž mohli poslat obrněnou divizi, která by to vše (invazi) hned zlikvidovala, ale oni nevěřili tomu, že to je pravá invaze, a mysleli si, že to je nějaký zastírací manévr. A proto obrněné divize, které už měli připravené, vůbec nepovolali. Ale tím udělali hlavní velkou chybu. Takže ty ztráty na životech byly o hodně menší, než se původně počítalo. Asi týden před invazí se konalo (na jihu Anglie) soustředění vojáků, kteří se měli zúčastnit invaze. Celá ta invazní operace byla hrozně utajená. Já jsem byl lékařem na ošetřovně, kde jsme měli připravených asi sto lůžek pro ty invazní vojáky. Dostal jsem k ošetření jednoho oficíra, který věděl, kde se vylodění uskuteční, a který byl tak hlídaný, že ani já jsem nevěděl, jak se jmenuje. Přidělili mu vojáka z military police, který ho hlídal, i když šel oficír na záchod, aby se nemohl s nikým setkat nebo bavit. To bylo vše naprosto utajené. Němci si mysleli, že invaze začne v nějakém městě nebo že zaútočí na přístav, aby získali přístup k vozovkám. Dokonce tam měli připravenou pancéřovou divizi, která ale nebyla poslána do boje, protože Němci mysleli, že přistání v Normandii je jen nějaký zakrývací manévr. Angličané i Američané, kteří se té invaze zúčastnili, byli velmi dobře vycvičeni a měli převahu nad těmi, co hlídali pobřeží (nad Němci). Bylo tam tedy hodně padlých, ti se nechávali na místě, a těch, kteří přijížděli k nám, nebylo mnoho a dalo se to zvládnout.“

„To jsem byl ještě v naší armádě, něco jsem vyřizoval v Londýně a večer jsem se vracel k jednotce do Huntingtonu a byl zrovna nálet. Naštěstí ale bombardovali jinou část města, než z které jsme my odjížděli, a tak jsem nasedl do vlaku. V tom dni jsem měl hrozné štěstí. Vlak vyjel v noci asi v deset nebo v půl desáté a směřovali jsme normálně do Huntingtonu. Já jsem si sedl do třetího vagonu za lokomotivu. Stala se taková věc, že náš vlak začali bombardovat a ta bomba se strefila zrovna do kolejí a zůstal po ní ohromný kráter. A ten náš vlak, ta lokomotiva a tendr s uhlím tam vlítly. Začalo to skákat a lítat. Protože bylo v kupé volno, nebyl tam žádný nával v tu dobu, tak jsem si lehnul na přední sedadlo. Jeden vagon letěl doprava, jeden doleva a náš vagon zůstal stát přesně před tou dírou, kde byla lokomotiva s tendrem. Mašinfíra i topič byli na místě mrtví a nedalo se již nic dělat. Jinak ve vlaku byli lidé trochu potlučení, ale nebylo to nic vážného. Já jsem měl to štěstí, že jsem ležel na sedačce, kde celá jedna část se uvolnila, a kdybych seděl, tak mi to přerazilo nohy. To bych býval o nohy přišel. Takže jsem vystoupil z vlaku a jako lékař jsem to tam trochu zorganizoval. Někteří lidé byli trochu potlučení, co jim spadly kufry nebo nějaké rance na hlavu nebo na tělo, ale nikdo nebyl nějak vážně raněný. Až tedy na ty dva mrtvé (strojvůdce a topiče). Bylo to tam ale dobře zorganizované, hned nám přistavili autobusy, které dopravily cestující na další zastávku, takže jsem do Huntingtonu přijel jen s malým zpožděním. Já jsem prožil nesčetně bombardování, asi čtyřicet nebo padesát. Ale měl jsem štěstí, že se mě nic nedotklo, ani vlásek mi to nezkřížilo. Jednou jsem byl na tancovačce v Birminghamu. Já jsem si zrovna odskočil na pivo a v tom byl vyhlášený poplach. Ale hudba hrála dál, Angličané už na to byli zvyklí, to už nebylo nic nenormálního. A vedle mě spadla zápalná puma, ta nebouchala, ale měla ohromnej žár, asi 2000 stupňů, a hned všechno zapalovala. Přiběhli ostatní vojáci a hodili na to pytel s pískem, protože takovéhle pumy se mohly hasit jen pískem. Tak na to hodili pytel a bylo po všem. V krytu jsem byl jen jednou. To jsem se zase vracel z nějaké tancovačky a byl vyhlášený poplach, a protože jsem byl s nějakou holkou, která měla hrozný strach, tak jsem s ní musel do krytu. Ale nic se dál nestalo, já jsem měl vždycky štěstí. Když jsem byl v Londýně, prodělal jsem tam několik útoků (bombardování). Bydlel jsem u kamarádů, kteří v Londýně studovali. Jednou spadla puma přímo do baráku naproti tomu našemu, ale nám se nic nestalo. Já jsem měl vždycky štěstí víc než rozumu. Když jsem se vracel domů z Indie, byla hrozná bouře na moři a všechno bylo pozvracené. Ale já jediný jsem chodil na oběd s kapitánem. Seděli jsme vždycky u takového dlouhého stolu pro důstojníky a byli jsme tam sami dva. Nikdy jsem žaludeční problémy neměl, zvykl jsem si na indickou stravu, ve které se hodně koření, a ještě teď musím mít vlastní koření, kterým tady dochucuji skoro všechna jídla.“