Žofie Pekařová

„V tom sklepě nás bylo dvaatřicet. Měli jsme velký sklep a byl ještě na dvě půlky. Vešlo se nás tam hodně a v předním sklepě se ukrývali ještě sousedi, kteří neměli takový kryt nebo neměli sklep. Ti potom přišli k nám a byli u nás přes zábor a přes tu frontu. Dostali jsme tam i úplavici, protože hygiena tam dohromady nebyla žádná, když jsme pořád byli zavření. Ale přežili jsme to. Nakonec jsme ale zůstali ještě dole, když pak přišli Rusové. Ti se k nám chovali fakt jak k Němcům, bylo to ostré. Znásilňovali. Vím, že i naše maminka musela kolikrát utéct. A to měla půlroční dítě! Ale musela se někdy ztratit, protože to pro ně bylo nebezpečné. Dědečka zastřelili, maminčina otce, protože tam taky chtěli děvčata. Až potom jim řekl nějaký ruský důstojník: ‚Zamažte tu značku na vašem domě, protože oni tady mají poznačené, že jsou tu děvčata.‘ Vždycky někde našli ve sklepě víno, byla jich celá parta, a potom vždycky chodili a znásilňovali. Bylo to hrozné.“

„My, kteří jsme zůstali, jsme nesměli zůstat ve vesnici, a proto jsme byli venku v zemljankách. Pak jsme se zase vrátili zpátky a přežili jsme to tady ve sklepě. Fronta tady byla tři týdny a my jsme to celé přežili ve sklepě. Pamatuji si, že se vždycky střílelo ráno od těch šesti asi do dvou hodin odpoledne. Navečer už jsme mohli vycházet ven, to byl klid. Fronta se tady střídala na tom kopci Římských legií. Jeden den to měli Němci, druhý den Rusové a tak se to tady střídalo. Ostřelovala se právě Nová Ves a tady Vlasatice, dál už ne. Troskotovice už tak rozbité nebyly, tam už jenom Němci běželi a Rusi za nima. Ale tady ta vesnice byla tak rozbitá, protože se tady střílelo. Byly tu taky nálety, i od těch bomb byla ta vesnice hodně rozbitá.“