The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Pelantová (* 1927)

• narodila se 17. listopadu 1927 v Mělnickém Vtelně

• v roce 1950 se provdala za Čestmíra Pelanta

• rodině Pelantových dříve patřil vtelnický statek č.p. 17

• za války na statku hospodařili Němci z Besarábie

• Čestmír Pelant na statku hospodařil v letech 1945 - 1948

• v roce 1949 statek zabralo vtelnické JZD

• Pelantovi však v obytné části dál žili

• Květa celý život pracovala v zemědělství

Pochází z Mělnického Vtelna, necelých dvacet kilometrů východně od Mělníka. Její rodiče byli malozemědělci, živilo je drobné hospodářství spolu s výpomocí okolním sedlákům. Po válce se přivdala na jeden z větších vtelnických statků. Tehdy, v roce 1950, už ale hospodářství, na něž přišla jako novomanželka, zabralo družstvo. Pelantovi v obytném stavení mohli dál bydlet – a zblízka přihlížet, jak družstvo nakládá s jejich bývalým majetkem. Květa Pelantová vypráví příběh vtelnického statku č.p. 17, v němž žila do svého stáří.

Za války statek připadl německým uprchlíkům

Narodila se 17. listopadu 1927 jako Květa Procházková. Rodiče vlastnili jednoho koně, tři čtyři krávy, prasata, králíky, slepice, kus pole. Maso a mléko tak měli z vlastních zdrojů, stejně jako obilí, kupovali jen pár věcí, které sami vyrobit nedokázali: cukr, oblečení. Potřebné peníze vydělali prací na okolních statcích a prodejem vajec a másla, které ztloukali. “Vždycky říkali: ‚Musíme mít na zimu dvě stě korun, abychom přežili.’ Tak vždycky počítali, aby jim to vystačilo.”

Procházkovi byli katolíci, pravidelně chodívali na mši. Oba vtelnické kostely, katolický i evangelický, tehdy před válkou ještě bývaly plné. Církevní svátky se střídaly se slavnostmi zemědělského roku, v místní sokolovně cvičila sokolská Fügnerova župa, sokolové i dobrovolní hasiči hrávali divadlo – každý spolek v jiné z místních hospod. Také Květa chodila cvičit, svůj první sokolský slet absolvovala ještě před válkou, ten další – poslední – pak v roce 1948.

Svého budoucího muže Čestmíra Květa znala od dětství, s jeho sestrou Drahomírou se přátelila. Pelantovi byli statkáři, Čestmírův otec Bedřich ale brzy zemřel a ovdovělá maminka Marie pole propachtovala – tedy pronajala. To sehrálo svou roli za války, kdy do Mělnického Vtelna přicházeli etničtí Němci prchající z rumunské Besarábie. Češi německé uprchlíky, protektorátními úřady zvané “národní hosté”, museli ubytovávat – zejména v posledním roce války, kdy příliv uprchlíků zesílil. Marie Pelantová – právě proto, že svůj statek sama neobhospodařovala – ho však musela německým uprchlíkům přenechat už v říjnu 1941.

Na statek byla uvalena nucená správa a do konce války na něm hospodařili besarábští Němci. Marie Pelantová, Květina pozdější tchyně, se z něj musela vystěhovat a ocitla se bez příjmů, později jí protektorátní úřady vyplácely určitý obnos nutný k přežití. Její syn Čestmír, v té době gymnazista, namísto studií docházel pracovat k sedlákovi do vedlejší vesnice.

Nebylo obranného prostředku

“Němci na jaře roku 1945 ještě zaseli. Pak je odsunuli a neměl to kdo sklidit. Takže on, Čestmír, dostal nařízení, že se musí vrátit a sklidit to. Tím pádem začal hospodařit. A to byl kámen úrazu.” Během následujících tří let stačil Čestmír Pelant rodný statek dát do pořádku. Pořídil mlátičku, vlastnil traktor, chlévy byly opět plné dobytka. Přesto když se začalo schylovat ke kolektivizaci zemědělství, rozhodl se na zděděném statku nelpět – podle Květy ho nabídl budoucímu družstvu ještě před komunistickým převratem. “Oni nečekali, až by je zabrali. Nabídli svá pole družstvu už někdy v lednu – aby si to vzali, že oni už hospodařit nebudou, že budou zaměstnanci.”

Pelantovi se ovšem ani tak nevyhnuli povinnosti zaplatit vysokou pozemkovou daň, vyměřenou jim v roce 1948. “Oni už vůbec nehospodařili, ale tu daň na nich stejně chtěli zaplatit. A to byla docela velká částka, na jejíž zaplacení neměli. Takže měli dluh.” Marie Pelantová si následně vzala půjčku u Okresní záložny hospodářské, a jak dosvědčují dochované dokumenty, měla potíže se splácením úroků.

Oznámení krajského národního výboru o “výpovědi z hospodaření na vykoupené půdě”, tedy o zabrání statku, proti němuž dle dokumentu “není obranného prostředku”, pochází z května 1949. Čestmír začal pracovat v družstvu, které pohltilo jeho majetek – jako o bývalého “vesnického boháče” o něho však nebyl zájem. Záhy ho vyhodili, novou práci našel v národním podniku TOS Mělník. S Květou, s níž se vzali v roce 1950, se do Mělníka chtěli přestěhovat, komunisté jim ale prý “dělali naschvály”. “V TOSu mu nabídli, že TOS bude stavět a že by tam mohl bydlet v bytovce. Tak jsme složili peníze, že se tam odstěhujeme. Ale peníze nám sebrali a zakázali nám se z toho Vtelna vystěhovat.”

Zůstali tedy bydlet na statku, který jim už nepatřil. “Vrata od stodol i od dvora vypadla, takže to bylo otevřené. Krmiči rovnali hnůj na dvoře, my ho měli až před domovními dveřmi. Hluboké vyježděné koleje, že je děti nepřekročily. Bylo to něco strašného, v čem jsme tam žili.” Jednotné zemědělské družstvo v Mělnickém Vtelně přitom patřilo k těm poměrně úspěšným. Vzniklo jako jedno z prvních v okrese už v květnu 1949 a ostatním bylo dáváno za vzor. “My jsme v tom ‚Zlatém pruhu země české’ kolem Labe,” vysvětluje Květa, “takže jsme byli vyhlášení. Naše družstvo bylo vždycky první, dostávali jsme vysoké doplatky. Koncem roku, když se vše sečetlo a peníze zbyly, tak nám to rozdělili. Takže naše družstvo bylo velice dobře prosperující.” Přesto podle údajů Ústavu pro studium totalitních režimů již v roce 1951 vtelnické JZD ekonomicky stagnovalo – což mělo za následek nucené vystěhování několika sedláckých rodin.

Pomeranč na venkově neviděli

Sama Květa v družstvu zůstala, pracovala na poli, a svůj majetek zkolektivizovali i její rodiče Procházkovi. Její maminka se pak o své bývalé krávy starala v društevním kravíně, tatínek jezdil s družstevním traktorem.

Život na vesnici se změnil i v dalších ohledech. Ochotnické divadelní spolky zanikly, stejně jako Sokol, který komunisté zakázali. Bývalí sokolové ještě nějakou dobu chodili cvičit do místní hospody, někteří pak v padesátých letech namísto sokolských sletů nacvičovali na spartakiádu. Tu později absolvovala i Květa: oproti poslednímu sletu, kdy vojáci vařili obědy v kotlích, z nichž rozlévali cvičencům do ešusů, už prý spartakiáda byla “hogo fogo”. “To už jsme jedli z talířů, už jsme měli lehátka. Už se tam prodávaly pomeranče – na venkově jsme neviděli pomeranč a já tam těm maminkám, co měly děti, nakoupila pomeranče a přivezla jim je ze spartakiády.”

S manželem vychovali dvě dcery, s nimi rádi chodili na túry, v zimě jezdili lyžovat do Harrachova. V roce 1962 si pořídili auto a v následujících letech procestovali státy bývalého socialistického bloku. Jejich dcery měly jisté potíže s přijetím na školy – ne však nepřekonatelné, první vystudovala stavební, druhá strojní průmyslovku. Když pak v sedmdesátých letech obě studovaly vysoké školy v Praze, jejich maminka Květa vyměnila lopocení na poli za práci v kravíně, kde dostávala vyšší plat. Dcery, které, jak Květa přiznává, jistou dobu v dětství byly “indoktrinovány” proti kulakům, se až jako velké dozvěděly, že statek, kde bydlely, jejich rodině původně celý patřil.

Finanční náhrada se rozplynula

Po sametové revoluci rodina obdržela finanční náhradu za nuceně odevzdaná zvířata. Za zkolektivizovaná pole pak podle Květy získali akcie jisté stavební firmy v původní hodnotě 1 200 000 Kčs, vinou špatného hospodaření firmy však za ně nakonec dostali jen sotva desetinu.

Vtelnické JZD se v roce 1991 transformovalo v družstvo vlastníků a jako takové funguje dodnes. Na půdě hospodaří nájemce a vlastníkům včetně Květy Pelantové jsou vyplácena dividenda. “V životě jsem byla docela spokojená,” říká pamětnice. “V manželství ohromně. Měla jsem hodného muže, který nikdy nezvýšil hlas. Všechno jedl, všechno mu ode mě chutnalo. Takže já bych neměnila.”