vojín Jarmila Pelčáková

"Po tatínkově smrti jsem se začala i bát, protože jsem nevěděla – jsem sledovaná, nejsem sledovaná? Měla jsem dojem, že jsem. Hrozilo mi nebezpečí, že jako proskribovaná dcera, že budu muset jít pracovat do Reichu. Vdát se, to byla jediná možnost, aby si člověk zachránil hlavu."

"Měli jsme jednoho výborného latináře, jmenoval se doktor Dlouhý. Místo latiny nám začal přednášet české dějiny. Naváděl nás na to, co bychom měli dělat, když nás okupují Němci. Kyjov první okupovali Rakušani. Většina z těch rakouských vojáků uměla česky. Chodili mezi lidmi a mezi studenty a vyprávěli, jak se budeme mít dobře, jaký je Hitler bezvadný chlap a tak dále. Pan Dlouhý přišel jednou do hodiny úplně rudý a vzteklý a začal nám říkat, co si to představujeme. Prostě nám vynadal. Dost mladých studentů nevědělo co. Dneska se taky sedmnáctiletá holka nebo kluk nezajímají o to, co se děje ve světě. Tehdy se spousta lidí nechala těmi rakouskými vojáky, dá se říct, ukecat. Až postupem doby přišli na to, že to byl všechno podvod. Ale v první chvíli, když přišli vojáci, tak lidi nevěděli, co mají dělat a jak se na to mají dívat."

Jarmila Pelčáková: "Vyměnili jsme si jen několik dopisů přes mého strýce Stanislava Adama, který byl za hranicemi. Já jsem posílala dopisy a vzkazy pro Gustava jemu. Ale myslela jsem na něho pořád." Gustav Svoboda: "Já jsem psát nemohl. Ale dostal jsem přečíst část dopisů s tím, že jsem musel slíbit, že to nikomu neřeknu. Byl to zpravodajský materiál. Mezi vojáky byli navíc špióni, z nichž dva byli zatčeni, ale možná jich bylo víc. Kdyby se to někdo dozvěděl, tak by mohl vystopovat zpravodajský kanál až do Kyjova. Tak já jsem o tom celou válku mlčel. Dostal jsem dokonce i dvě fotografie."

"Já jsem byla odchovanec první republiky a stará sokolka. Pro mě byla republika první a poslední. Takže jakmile začaly maléry, dívala jsem, kde můžu pomoct. Můj tatínek se zapojil do odboje, stal členem Obrany národa a já jsem mu dělala více méně takovou asistentku. Když to šlo, pomohli jsme kdekomu. Tatínek na to nakonec doplatil. Já jsem chvála Bohu byla zachráněna. Řekla bych, že tehdy pro nás osvobození bylo alfou a omegou našeho života. Já tehdy jako sedmnácti-osmnáctiletá studentka bych si považovala za čest, kdyby mě zastřelili. Tehdy jsem to považovala za povinnost, že každý musí udělat to, co dělám já. Bohužel to každý nedělal."