The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Pelnářová (* 1930  †︎ 2020)

• narozena 29. března 1930 v Karlových Varech

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• během mnichovské krize rodina musela opustit Karlovy Vary

• usadili se v Domažlicích

• zažila osvobození Domažlic americkou armádou

• nastoupila ke studiu germanistiky a nordistiky v Praze

• studia nedokončila, následovala manžela na Slovensko

• později se usadili v Mariánských Lázních

• vyučovala na jazykové škole

• zemřela 28. června 2020

Erika Pelnářová se narodila 29. března 1930 v Karlových Varech do smíšené rodiny Němky a Čecha. Tatínek pracoval u dráhy. Maminka měla vystudovanou obchodní akademii. „Mí příbuzní tam byli Němci a já jsem jako malá už mluvila německy. Otec zase byl Čech, s tím jsem mluvila česky a chodila jsem do českých škol a jako malá jsem si ani neuvědomila, jestli mluvím tak, nebo mluvím onak.“  

Po těch vagonech už Němci stříleli

Po mnichovském diktátu a záboru československého pohraničí nacisty se rodina musela přestěhovat. „Vědělo se, že Hitler bude obsazovat Sudety, a můj otec dostal příkaz, že má rodinu dovést do bezpečí. Čili ještě pozdě večer, si to pamatuju jako dnes, v deset hodin jsem seděla na kufru na hlavním nádraží v Karlových Varech a jeli jsme k mým tetám, které žily v Zákolanech, kde se otec narodil.“ 

Za rodinou pak dorazil o několik dní později. Ještě předtím za dramatických okolností předával nádraží Němcům. „On mluvil velmi dobře německy, takže jazykovej problém nebyl, ale ti Němci už dávali znát, že ti Češi, co tam zůstali, stejně musí pryč... když odjížděl, po těch vagonech už ti Němci stříleli.“

Otec pak dostal na výběr několik míst, kde mohl pracovat. Vybrali si Domažlice,  kde měla maminka příbuzné. Právě u nich se zpočátku ubytovali. Od prosince roku 1938 už se pak přestěhovali do vlastního.

Ona je tu krátce

Erika v Domažlicích nastoupila do třetí třídy. „Ve škole byli jenom Češi. Ty děti se na mě koukaly trochu jako na cizí živel. Nebylo mi tam moc dobře od začátku.“ Nakonec jí pomohl třídní učitel. „Když jsem tam v září přišla, vůbec nic na mě nedal znát, a naopak když nacvičovali jednu hru, tak mě do toho taky vybral. Asi šest nás to hrálo. Některým se to samosebou nelíbilo. Ta cizí přišla, tadyhle je uprchlík a on ji vybere a bude hrát s náma divadlo.”

Na první zkoušce neměla Erika ještě naučený text. „Teď jsem tam přišla a všechny děti to všechno uměly. No mě bylo hrozně. Malý děti jsou někdy krutý. Daly mi to znát... Ale ten učitel mě ve všem podržel a řekl: ‚No jo, tak se na to ještě podívej.‘ Dětem řekl: ‚Ona je tu krátce.‘“ Díky panu učiteli se celkem dobře začlenila do nového kolektivu a na konci školního roku už patřila mezi nejlepšími žáky.

Během války se doma u maminky  scházelo několik sousedek zahrát si karty. U toho poslouchaly rádio. „Nikdo z nich si netroufl poslouchat zahraniční rozhlas, za to byl trest smrti, tak se chodilo k paní Tyrlový, k naší matce. U nás se poslouchal Londýn... Oni hráli v kuchyni, protože byla bída i o uhlí a náš otec jako zaměstnanec dráhy měl příděl. U nás se topilo, mně bylo vždycky až moc teplo. Tak k nám všichni chodili rádi.“

Na jaře roku 1945 už všichni žili v očekávání konce války. V Domažlicích vztyčili stožáry a na ně pověsili vlajky Spojených států, Československa a Velké Británie. Erika ráda vzpomíná na samotný příjezd vojáků. „Šli ve dvou proudech po domažlickym náměstí. Měli zbraň, protože nevěděli, co kde jsou. A ženský k nim utíkali, nosily jim koláče a buchty. A děti za nima běžely. Prošli bránou a potom šli ke svým oddílům. Tam je všichni vítali. Mladý holky by hned rády s Američanama chodily a oni jim dali žvejkačky. S jedním jsem taky mluvila, docela dobře mluvil německy.“ 

S koncem války přišlo i účtování s okupanty. Erika Pelnářová vzpomíná: „Pro Němce to bylo taky těžký. Já jsem s nima moc soucítila.” Měla na paměti, že sama byla před lety v roli uprchlíka. 

Pražská germanistika lituje

Po válce Erika nastoupila na gymnázium a zaměřila se na studium jazyků. „Němčinu jsem uměla. My jsme měli i latinu. Já jsem chodila na francouzštinu, tu jsme taky měli. Od tercie jsme měli každej den latinu... Naučila jsem se esperanto a potom jsem ho učila v takovým kroužku.“ Jako rodilá mluvčí měla ve třídě neoficiálně roli kontrolorky úkolů z němčiny. Po maturitě si vybrala si studium germanistiky v Praze. „Šla jsem do toho kurzu němčiny, protože jsem to měla zapsaný. Přišel tam profesor, řekl něco německy a chtěl něco německy. No tak to víte, oni neuměli moc německy, protože tím, že byla válka těch šest let, žádná láska k německýmu jazyku nemohla bejt. No ale já jsem to uměla. Když mě slyšel, tak mě poslal domů, říkal, abych tam neseděla, že je to pro mě škoda času.“

Během studia v Praze poznala i budoucího manžela. „Když jsem se vdávala a přerušila jsem, nedodělala jsem to, tu germanistiku, tak mi ještě psal Siebenschein (profesor germanistiky) přání k manželství, ale že pražská germanistika lituje.“

Manžel byl architekt a dostal nabídku práce na Slovensku v Martině. Tak se odstěhovali do Martina. Hned se dala do studia slovenštiny. „Když jsem přišla na Slovensko, tak jsem se tu slovenštinu hned naučila, nakoupila jsem si slovenský knihy a obstarala jsem si slovensko – německý slovník.“ Jazyk se naučila tak dobře, že si ji pletli i Slováci. „Za čtvrt roku mu říkali: ‚Pán inženýr, aké pekné, že ste si zobral dievča odtialto.‘“ Po pěti letech se vrátili do Čech a usídlili se v Mariánských Lázních.

Učila na jazykové škole. Naučila se několik dalších jazyků, např.: angličtinu, ruštinu, norštinu... Má jednu dceru, která se provdala do Spojených států amerických, kde vystudovala a žije. Maminku ale často navštěvuje. Studium cizích jazyků stále považuje šanci, která člověku otevírá spoustu nových možností.