The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Pelnářová (* 1949)

• narozena 8. února 1949 v české vesnici Rovensko v rumunském Banátu

• její předci údajně přišli ze Zdic na Berounsku

• její otec působil na Rovensku jako zdravotní ošetřovatel

• nedokončila jedenáctiletou školu, poněvadž utekla z domova, aby se provdala

• lidem ve vesnici poskytovala zdravotní péči

• v letech 2004 až 2008 žila a pracovala v České republice

• v roce 2010 se rozhodla pro křest a vstoupila do Bratrské jednoty baptistů

Rovensko je z šestice českých vesnic v Rumunsku tou nejvýše položenou. Rozpíná se přímo na jednom z hřebenů Munţii Almăjului ve výšce asi 750 metrů nad mořem. Celé generace Čechů tu odjakživa zápasily s drsnými podmínkami a obzvláště v zimě bývá i dnes vesnice téměř odříznuta od světa. Proto se obyvatelé vesnice museli vždy spoléhat především sami na sebe. Ve chvílích ohrožení života nebo při zdravotních potížích jim pomoc poskytovala ošetřovatelka Helena Pelnářová.

„Táta mi nechtěl svoji praxi ukázat, jenomže já jsem se mu dívala pod ruce a ‚ukradla‘ mu ji. Naučila jsem se podávat injekce na cukrovku anebo trhat zuby. Sama jsem si kleštěmi vytrhla tři zuby a lidem jsem tu vytrhala takových zubů, že na hlavě nemám ani tolik vlasů. Bůh mi dal ten dar...“ vypráví Helena Pelnářová.

Otec neléčil jen lidi, ale i dobytek

Helena Pelnářová, rozená Holečková, se narodila 8. února 1949 v Rovensku (Ravensca), v jedné z šesti českých vesnic v rumunském Banátu, která byla založena českými kolonisty roku 1827. Holečkovi sem do rumunského Banátu přišli prý ze Zdic na Berounsku.

Helenini rodiče Jan a Veronika Holečkovi měli postupně pět dcer, ale první dvě zemřely na záškrt a dospělého věku se dožila jen Helena a její starší sestra. Po narození své dcery Heleny se Jan Holeček stal lékařským ošetřovatelem a sanitářem na Rovensku, kde vypomáhal lidem se zdravotními potížemi. „Doktor byl daleko a sem nebyla cesta, nejezdila sem auta a nebyly ani telefony. Táta nebyl jen sanitářem pro lidi, ale léčil i dobytek,“ vypráví pamětnice.

Třicet kilometrů pěšky s kravkou na trh do Božovic

Obživa rodin tu v podstatě závisela na tom, co se místním rodinám podařilo vypěstovat a sklidit. Jinak tomu nebylo ani u Holečkových. Peníze pak většinou utržili z prodeje selat, která sem přicházeli kupovat Rumuni, a o sobotách pak Helena s maminkou odcházely na trh do Božovic (Bozovici). „Když jsem přišla ze školy, musela jsem se učit a zároveň jít pást krávy. Peníze jsme měli jen z tatínkovy práce, ale to žádný velký výdělek nebyl. Prodávala jsem krávy na trhu v Božovicích, kam jsem s maminkou chodila. Bylo to třicet kilometrů. V sobotu jsme vyšly a v neděli byl trh. Když se kravka neprodala, vedly jsme ji zase zpátky,“ vypráví Helena Pelnářová.

Vzala jsem si občanku, utekla od rodičů a provdala se

Když na Rovensku dokončila čtvrtou třídu, pokračovala na rumunskou školu do vzdálených Božovic. Kvůli vzdálenosti a náročnosti cesty tam zůstávala přes týden na internátu a jednou nebo dvakrát do měsíce se vracela na neděli domů. Cesta to vskutku nebyla jednoduchá, autobusem přejela z Božovic do Şopotu Nou a pak pěšky dalších sedm kilometrů do Rovenska, a to i v zimě a závějích. Zpátky do školy pak za nevlídného času musela vyjít z Rovenska už ve tři hodiny ráno, aby zavčasu stihla zpáteční autobus do Božovic.

Měla se stát dívkou se vzděláním, jenže namísto toho se potají provdala a studia ukončila. „Naše seznámení bylo rychlý,“ vypráví Helena Pelnářová. „Sešli jsme se dvakrát nebo třikrát a já školy nechala, do jedenácté třídy už jsem nešla. Johan mi řekl: ‚Buď mě budeš chtít, nebo půjdu za jinou! Jestli chceš, vezmi si občanku a večer odejdeme ke mně.‘ Tak jsme to tak udělali. Celý den jsme vršili obilí u mého bratrance, to bylo 9. září, a večer jsem šla k němu a od těch časů jsem u něho,“ popisuje pamětnice svůj odchod z domova. I když zpočátku se její rodina nemohla s jejím rozhodnutím smířit, později se obě strany udobřily a manželé Pelnářovi v září 2022 oslavili šestapadesát let společného života.

Syna jsem odkojila při práci na poli

První syn Pelnářových se narodil v čase, kdy Helenin manžel Johan obdržel povolávací rozkaz ke splnění vojenské služby, a práce v hospodářství i výchova syna tak zbyly na Helenu. I s tím se ale dokázala obstojně a statečně vypořádat. „Musela jsem syna brát s sebou na pole. Nemohla jsem ho nechat doma, protože jsem ho kojila a na pole se chodit muselo. Měli jsme zoráno a zasetou pšenici, žito, oves i ječmen.“

Po manželově návratu jim přibyl ještě druhý syn a manžele čekala přestavba bydlení. Zatímco její manžel složil zkoušky na motorovou pilu a odcházel vydělávat peníze do lesů, Helena spolu s tchánem sbírala kamení, připravovala trámy a další stavební materiál. Jen co jí odrostly děti, zaměstnali ji v lese, kde strávila dalších dvanáct let. Zdravotní potíže ji pak přivedly do invalidního důchodu. A někdy od svých třiceti let pak místním poskytovala nejrůznější zdravotní pomoc, když byla jako ošetřovatelka placená rumunskou stranou za přispění Charity v Temešváru.

Třicet let připravena přijmout víru baptistů

Téměř všichni obyvatelé vesnice se dodnes hlásí k římskokatolické církvi, ale nepatrnou část tvoří i Bratrská jednota baptistů, jež pro modlitební účely využívá jeden z místních domů. Mezi ty, kteří se rozhodli pro protestantskou církev a nechali se pokřtít v dospělosti, patří i Helena Pelnářová. „Bůh mě volal a nabízel mi to. Chtěla jsem to udělat a nelituji toho. Třicet let jsem byla rozhodnutá. Líbilo se mi číst Bibli a vím, že Pán Bůh je náš ochránce, ale nemohla jsem, protože moje rodina i manžel byli proti. Manžel mi říkal, ať to nechám na později, až nám vyrostou děti. Rozhodla jsem se až v roce 2010, po příchodu z Čech. A i když vím, že ta cesta je úzká, je spravedlivá.“

Staří mřou a mladí nejsou, odešli do Čech

Čechy poprvé navštívila s manželem už v roce 1984, přijeli do Prahy za dokumentaristkou Janou Ševčíkovou, která na Rovensku a v Gerníku natáčela v průběhu svých studentských let dokumentární snímek Piemule, zachycující život a tradice českých krajanů.

Vlivem politických změn po roce 1990 započal postupný odchod mladých rodin z českých vesnic, který ještě urychlila rostoucí nezaměstnanost. „Začaly odcházet naše děti, protože neměly práci. Musely někam jít, a jelikož neuměly jinak než česky, šly do Čech. Ale neměly tam ustláno na růžích, musely jít nejdříve pracovat do zemědělského družstva, kde bylo levné ubytování,“ mluví z vlastní zkušenosti pamětnice, jelikož oba její synové žijí dodnes trvale v Čechách.

Aby ji od svých vnoučat nedělilo tisíc kilometrů, rozhodla se v roce 2004 přestěhovat za nimi do Čech, a to bez svého manžela, který rodné Rovensko odmítal opustit. Nechala se zaměstnat v porcelánce na západě Čech a vystřídala i několik dalších prací. „Chtěla jsem jít za dětmi, a i když manžel nechtěl, nelituji toho. Klidně bych do Čech zase hned teď šla,“ říká pamětnice odhodlaně. „Osm měsíců jsem pracovala v porcelánce a pak jsem odešla do Ústí nad Labem, kde mě zaměstnali v nemocnici jako uklízečku operačního sálu. Kdyby za námi přišel i manžel, zůstali bychom tam společně. Takhle nás ale děti nemůžou navštěvovat,“ posteskne si Helena Pelnářová, která se na Rovensko vrátila v září 2008.