The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karolína Penkalová (* 1925  †︎ 2014)

• narozena 4. listopadu 1925 v Babicích v Polsku

• během druhé světové války dobrovolně odjela za prací do Berlína

• v Berlíně přečkala celé válečné období

• po roce 1945 se přestěhovala do Československa, bydlela v Ostravě

• v roce 2014 Karolína Penkalová zemřela

Je vůbec možné, aby pamětník vzpomínal na druhou světovou válku v dobrém a nevyznělo to cynicky?

Karolína Penkalová se narodila 4. listopadu 1925 rodičům Karolíně a Františkovi Kajtochovým. Od dětství jí neřekli jinak než Lola. Rodina žila v Babicích u Osvětimi. Otec pracoval na železniční dráze a matka byla v domácnosti, kde se starala o deset dětí. Při porodu nejmladší dcery Růži však zemřela. Otec si pak našel novou ženu. Sám by se totiž nezvládl postarat o děti a ještě chodit každý den do práce. „Druhá máma“, jak Lola nové manželce svého otce říkala, nebyla zlá žena, ale už prý nepohladila tak, jako to uměla pravá máma. Maminčinou smrtí se rodina roztříštila poprvé. Nejstarší děti odešly z domova, protože nová paní domu si do domácnosti přivedla i dvě vlastní holčičky a třináct hladových krků už by železničářský plat nezasytil. Dvě nejmladší dcery, Růžu a Višu, si vyptali na Františkovi příbuzní, kteří nemohli mít své vlastní děti. Nová rodinná sestava vydržela pohromadě do začátku druhé světové války. Tehdy se rodina roztrhla navždy.

František jakožto železničář v Osvětimi byl v centru tehdejšího dění. Dozvěděl se mezi prvními, že Němci budou zabírat pohraničí, a vytušil, že nastává tuhá doba pro polský lid. Lola se sestrou Zošou byly poslány k tetě do Polanky na statek a tam se budou mít dobře, myslel si otec. Ten se pak sám pokusil nelegálně překročit hranice. Při tomto pokusu byl přistižen a bylo by to bývalo dopadlo moc špatně, kdyby tehdy nevznikl chaos kvůli přesidlování pohraničí. Jediný postih, který tak Františka čekal, byla ztráta zaměstnání a po celou válku se musel živit prací po chalupách, kde přiložil ruku k dílu tam, kde bylo zrovna potřeba. Lola se u tety měla dobře, ale cítila se tam cizí, protože to byla sestra její druhé mámy. Vzpomíná kladně dokonce i na dobu, kdy je nacisté vyhodili ze statku jen s tím, co unesli, a oni se museli přepravit svépomocí až za Varšavu, na úplně neznámé místo. Snad možná proto, že se tam zamilovala do mlynářského učně odvedle.

U tety pamětnici vyhledal její starší bratr. Chtěl se o svou malou sestřičku postarat, když teta o všechno přišla. Tak se Lola dostala do Krakova. Bráška byl skvělý chlap, říkala, ale měl prý hrozně žárlivou ženu, která dělala doma neustále dusno. Žárlila na mladé učnice v manželově obuvnictví a i krásná a mladá Lola jí byla trnem v oku, navzdory tomu, že to byla manželova sestra. Pamětnice to už nemohla dál snášet, přemýšlela jednou cestou z kostela, co si počne dál, když vtom šla kolem novinového stánku. Tam visela listina o tom, že se přijmou mladí lidé na práci do Německa. A vtom dostala Lola nápad: Co kdyby se přihlásila? Rodina byla roztrhaná a u bratra se jí nežilo dobře. Tak se stalo, že neuplynulo ani pár hodin a tehdy osmnáctiletá pamětnice seděla s jediným kufrem na cestě do Berlína. Nikomu nepřišlo divné, že se sama připsala k ostatním jménům, nikdo nic nezjišťoval. Co jí bratr s manželkou koupili, jim nechala a napsala pouze lístek: „Nestarejte se o mě, já se o sebe postarám sama.“ Lola neuměla německy, nikoho tam neznala, ničím nebyla vyučená, ale byla na sebe v té chvíli pyšná, protože se rozhodla dobrovolně, sama za sebe.

V Berlíně byla ubytována v půdních prostorách nad starým kinem poblíž Alexanderplatzu. V jedné velké místnosti se nacházela spousta patrových postelí, na kterých se tísnily Polky a Ukrajinky. Berlín byl podle jejích slov velkým štěstím. Děvčata, která se dostala na venkov, těm se dobře nevedlo. Dřela venku, v blátě a v zimě. Lola dostala práci v městských lázních. Dívky, které neuměly německy, což byla i ona, pracovaly v prádelně, kde praly prádlo z dětského domova, pro městskou stráž a také prádlo z lázní. Ukrajinky se měly nejhůře, právě ty pracovaly venku. Češky a některé Polky bývaly zaměstnané v kuchyni. To bylo prý výhodné, vzpomínala Lola, protože kuchtičky s pradlenkami si parádně rozuměly a potají schovávaly kamarádkám kousky masa, které patřily městské stráži, a přehazovaly to do kbelíku pro pradlenky. Jinak by celou válku pamětnice jedla stále stejnou hustou polévku, která byla jejich obvyklým jídlem.

Navzdory každodenní dřině a nedostatku jídla Lola stále tvrdila, že se měla v Berlíně za války dobře. Čím starší byla, tím pozitivnější se její vyprávění a vzpomínky stávaly. Při posledním povídání dokonce vzpomínala na Berlín jako na klidné místo, kde se za války vůbec nebombardovalo a měla se tam dobře. Snad to byla určitá forma vytěsnění, protože pro pamětnici to bylo skutečně šťastné období. Měla práci, ubytování, mohla rozhodovat sama o sobě, našla si kamarádky Aničku a Helenu a později i svoji životní lásku. Jediná vzpomínka, která v ní opakovaně vyvolávala pláč, byla vzpomínka právě na kamarádku Helenu. Lola prý tehdy poznala, že tichá Helena, která jinak příliš s nikým nehovořila, používá židovské výrazy. Helena se jí později přiznala, že celou její rodinu poslali transportem do koncentračního tábora. Jen ona se zachránila, protože její matka ji těsně před nástupem do vlaku strčila do davu přihlížejících zvědavců a doufala, že se jí někdo ujme. Tak putovala Helena z rodiny do rodiny, až jednoho dne uviděla stejný plakát jako Lola. Pak se jejich cesty spojily. Lola se Heleny ptala, proč se rozhodla jít dobrovolně do Německa, když jí nacisté tak ublížili. Ta jí na to odpověděla: „Chtěla jsem poznat, jestli jsou Němci všichni stejní jako Hitler.“ Pamětnice ji pak ujistila, že je u ní její tajemství naprosto v bezpečí, a všechny tři kamarádky se společně šťastně dočkaly konce války.

Celý pobyt v Berlíně se Lola stýkala s mladým Čechem Bedřichem Penkalou, se kterým ji seznámila Helena. Té se líbil Bedřichův kamarád, ale nemohli jít na schůzku pouze spolu oni dva, protože to se neslušelo, takže potřebovali garde. A ačkoliv se Helena s tím chlapcem dohromady nedala, garde vytvořilo pár, který spolu zůstal nejen do konce války, ale až do konce života. Já i celá rodina si myslíme, že to byla právě láska, která v Lole zůstala jako nejsilnější vzpomínka, a proto hovořila opakovaně o válce a o Berlíně v dobrém, ačkoliv dobové fotografie hovoří jinak. Při bližším pohledu jsem zjistila, že v pozadí zamilovaného páru jsou domy, které sotva stojí, rozbombardované a rozstřílené. V minulosti, když jsem se jako zvědavé dítě na válku stále vyptávala, hovořívala prababička i o náletech, zlé německé dozorkyni a schovávání se do krytu před bombardéry. Jak ale léta plynula a paměť slábla, tyto vzpomínky z vyprávění mizely a zůstala už jen láska, kamarádky, hodné Češky s masem, teplá prádelna, kde jí nic nescházelo, a velké Helenino tajemství.

Milovaná Lola nás opustila krátce po natočení rozhovoru. Rána je stále natolik čerstvá, že jsem vůbec nevěřila, že příběh dopíši. Avšak odhodlala jsem se z následujících důvodů: chci, aby Paměť národa uchovala příklad člověka, který dokázal, že láska je silnější než cokoliv na světě. Silnější než válka, utrpení i smrt. Lola zapomněla většinu hrůz, které kdysi neochotně vyprávěla malé zvědavé pravnučce, ale nikdy nezapomněla, že potkala lásku. Celý život ji také rozdávala svému manželovi, svým dvěma dětem, pěti vnoučatům a čtrnácti pravnoučatům. A já dnes věřím, že to, co nám Lola svým životním příběhem dala, nám už nikdy nikdo nevezme, protože vím, že láska zůstane, i když ostatní může být ztraceno.