The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pergl (* 1946)

• narozen 7. září 1946 v Kladně-Kročehlavech

• průmyslová škola hutní Kladno

• Vysoká škola báňská Ostrava

• huť Poldi Kladno

• městský úřad Buštěhrad

• městská kronika

• četnické památníky

• Ateliér – kavárna a vinárna Kročehlavy

• kulturní čtvrtky v Kročehlavech

• malíř Bohuslav Valenta

• malíř Emil Filla

• první světová válka

• druhá světová válka

• vyhlazení obce Lidice

• četnický strážmistr Vojtěch Babůrek z Buštěhradu

• rok 1948 a postavení četníků

• politické čistky ve sborech SNB

• KSČ v Buštěhradě

• politická udání

• zinscenované politické procesy

„Narodil jsem se 7. září 1946 v Kladně-Kročehlavech. Základní školu jsem navštěvoval v Kročehlavech, Průmyslovou školu hutní v Kladně, poté jsem šel na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Kromě toho jsem po dobu několika let externě studoval fotografii, protože jsem řadu let dělal vedoucího kladenského Fotoklubu a byl jsem zaměstnaný jako vedoucí fotoateliéru Poldi. Přitom jsem si doplňoval fotografické vzdělání u prof. Šmuka.

Po třech letech jsem studium vysoké školy vzdal a vrátil se na Poldovku. Pracoval jsem manuálně v drátovně a přitom se pokoušel dálkově dostudovat vysokou školu. V drátovně jsem byl asi rok. Pak jsem se oženil a přešel do výstupní kontroly v nástrojovně jako technik, kde jsem byl asi deset let. Odtud si mě vytáhl ředitel výzkumného ústavu jako fotografa, protože věděl, že fotím a jak fotím, a potřeboval vedoucího fotoateliéru. Zde jsem byl ještě několik let po revoluci, odešel jsem kvůli bratrovi, protože přišel o zaměstnání. V restituci nám po dědečkovi vrátili hospodu, kde jsme vyrůstali. S bratrem jsme ji předělali na kavárnu a vinárnu Ateliér a začali jsme ji provozovat. Od samého počátku to byla víc kulturní instituce než hospoda. Tam jsem byl až do důchodu.

Po odchodu do důchodu jsem dostal nabídku z městského úřadu v Buštěhradě, abych vedl městskou kroniku. Věděli, že se zajímám o kulturu. Paní učitelka Cachlová se této funkce pro nemoc a stáří vzdala a město bylo tři roky bez kronikáře. Neměl jsem představu, kolik vedení kroniky vyžaduje času. Vymínil jsem si, že chci projít školením, a kroniku jsem pojal trochu netradičně. Důležité pro mě bylo, že v tom roce bylo povoleno vést kroniku digitální formou. To mně umožňuje využít svoji fotografickou kvalifikaci, takže buštěhradská kronika je více fotografická než psaná. Dohledával jsem věci, které tam za mezidobí, kdy skončila paní učitelka a nastoupil jsem já, chyběly. Zjistil jsem, že psát kroniku je přímo detektivní práce. Nejsem historik a některé věci hledám daleko složitěji, musím pro získávání faktů používat různé archivy a sleduji historické pořady v televizi. Při jedné takové debatě jsem zjistil, že existují četnické památníky. Navštívil jsem archiv a památník, který se týkal četnické stanice v Buštěhradu, jsem prostudoval. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí, které se k funkci četnické stanice vztahovaly. Četnické památníky byly psány pouze do doby trvání četnických stanic. S reorganizací četnictva a nástupem SNB skončily. Během doby jsem se stal poměrně známým, takže když se někdo obrátí pro informaci na úřad, skončí dotaz stejně u mě. Pořád někde něco hledám. Jako příkladně tento Babůrek. Baví mě to také proto, že jsou to úžasně zajímavé lidské osudy, a i třeba při tom Babůrkovi jsem narazil na další osudy, které na historii té doby navazují.

V současné době stážistka Národního památkového ústavu dostala za úkol zpracovat historické sloupy. Protože ví, že v naší obci jsou dva Mariánské sloupy, obrátila se e-mailem na úřad a já jsem dostal za úkol dotaz vyřídit. Takže vyhledávám staré fotografie, popíšu sloupy, dodám historii a přidám současný stav. Sloupy mají zajímavou historii. Oba nechala postavit tehdejší majitelka panství, vévodkyně Toskánská. Málo se o ní ví, ale její život byl zajímavý. Poprvé ovdověla ve dvaadvaceti letech, podruhé byla císařem provdána do rodu Medicejů za vévodu Toskánského, ale manželství se nevydařilo a vévodkyně sama velice úspěšně spravovala rozsáhlé panství. Známý je z té doby Toskánský palác na Hradčanském náměstí. To jsme sice odbočili, ale zase jsou to zajímavé životní osudy.

S bratrem jsme bydleli v domě, který postavil můj pradědeček. Bylo to hostinství a řeznictví. V té době bylo pravidlem, že obě živnosti bývaly provozovány současně, protože výuční listy bývaly pro obě profese společné. Po pradědečkovi dům zdědil můj děda, který si vzal manželku z Chyňavy. Když jsem se zabýval rodovou historií, dostal jsem se až do roku 1720. Co se týče otce, ten byl po první světové válce válečný sirotek, vychovávala ho maminka, a přesto se mu podařilo vystudovat. Měl velké nadání pro kreslení, ale protože v té době byly tyto umělecké směry považovány za nejistou obživu, učitel doporučil, že umění kresby nejspíše uplatní jako stavitel, takže vystudoval stavební průmyslovku. Kreslení se potom věnoval už jenom okrajově. Když jsem se ho jako dospívající ptal, proč přestal kreslit, když to tak dobře umí, odpověděl, že znal mnoho lidí, kteří to umějí lépe než on. Jakožto přítel umění se z otce stal sběratel, a to sběratel takových osobností, jako byl Cyril Bouda, Max Švabinský a další malíři, o kterých je třeba říci, že opravdu uměli kreslit lépe než on. Stal se členem exlibristů a byl přispívajícím členem Mánesa. Během svého života se seznámil se spoustou významných umělců. Sbíral obrázky, které jsou u nás všude, nejen po stěnách, ale i ve skříních a knihovnách. Na Kladně spolupracoval s tiskařem Ciprou. (Josef Cipra, 1894 Kladno – 1970 Kladno. Sazeč a typograf, tiskař a nakladatel soukromých tisků.) Pro vydávání bibliofilií mu sháněl výtvarníky. Takhle se například seznámil se Seifertem, mám bohatou korespondenci, kde pro jeho knihu básní domluvil ilustrace Cyrila Boudy. Takže jsme vyrůstali v takovémto kulturním prostředí. Táta chtěl, abychom měli dobrou výchovu, a proto maminka do zaměstnání nechodila. Aby to táta umožnil a ještě mohl financovat svého sběratelského koníčka, udělal si zkoušky a mimo své zaměstnání pracoval také jako soudní znalec v oboru nemovitostí.

V tomto prostředí jsme s bratrem vyrostli. Po revoluci bratr přišel o místo. Tiskárna, ve které pracoval, skončila. Věděl jsem, že mu musím pomoci. V té době měl čtyři děti a manželku na mateřské dovolené. Já jsem sice zaměstnání měl, ale rozhodl jsem se, že spolu v restauraci, kterou jsme po dědečkovi v restituci získali, otevřeme Ateliér – kavárna a vinárna. Naším prvořadým cílem bylo provozovat Ateliér ne jako hospodu, ale jako kulturní klub, kde se budou konat hlavně výstavy. Dvacet let zde provozujeme Kulturní čtvrtky, na kterých pořádáme výstavy, vždy někdo hraje nebo zpívá, recituje. Letos, po konfliktu s Osou (pozn.: Ochranným autorským svazem), bratr, který nyní provozuje Ateliér sám, se rozhodl, že po prázdninách otevře Ateliér jenom jako soukromý klub. Já už jsem v penzi.

Na Poldovce jsem měl známého Bohouše Valentu. Byl vedoucím propagačního a výtvarného ateliéru – obrázky na stěnách jsou jeho práce. Byl jedním z posledních žáků Emila Filly. Několikrát jsem si ho chtěl vyfotografovat, ale byl uzavřené povahy a vymlouval se na nepořádek... A pak najednou zemřel. Jedinou výstavu měl v Dělnickém domě na Kladně krátce po ukončení studia a tehdejší představitelé se nechali slyšet, že kubismus není umění, které by povznášelo dělnickou třídu. Od té doby odmítal vystavovat. Rozhodl jsem se, že dokud jsou jeho práce pohromadě, udělám mu výstavu. První výstava Bohouše Valenty byla v Ateliéru. Snažil jsem se oslovit nějakého kunsthistorika, aby o něm něco napsal. Dozvěděl jsem se, že v Národní galerii a Galerii hlavního města Prahy bude výstava Emila Filly a současně výstava jeho žáků. Slíbili mně, že Valentovy práce budou její součástí. Výstava se nakonec neuskutečnila. Rozhodl jsem se však, že ji v Ateliéru uspořádám sám. Obvolal a objel jsem Fillovy žáky, bylo jich sto dva. Byl jsem překvapen. Lidé, kteří mě vůbec neznali, mně bez jakékoliv záruky půjčovali obrazy. Obrazy jsem svezl k nám. Byly to milionové hodnoty. Obor, který Filla vyučoval, byl obor monumentální malby. Uvědomil jsem si, že v Ateliéru je to nemožné. A tak jsem začal tlačit na Magistrát města Kladna, aby mně půjčili zámek. Trvalo to rok, než jsem je přemluvil. Další problém byl s katalogem. Původně jeho zaplacení slíbil kladenský magistrát, ale katalog byl už v tisku, a peníze jsme nedostali. Kamarád Zdeněk Šíma mně sehnal kontakt na milovníka umění, moravského majitele potravinářské firmy, který nám velice ochotně katalog zaplatil. Nakonec vše dopadlo ke spokojenosti kladenského magistrátu – zaplatil náklady na vernisáž výstavy a umělci, bylo jich sedmatřicet, byli vděční, že se mohli vzájemně setkat, a většina z nich mně jako dík věnovala obrázky. To je ukázka i toho, v čem se Ateliér angažoval. Zdeněk Šíma, náš společný známý s Bohoušem Valentou, byl povoláním učitel. S Bohoušem Valentou bydlel na kladenské svobodárně. Pomáhal mu s tiskem grafik a vypracoval se tak, že v dnešní době patří k předním tiskařům a tiskne pro nejpřednější grafiky ve státě.“

Vrátíme se k našemu původnímu záměru, osudu pana Babůrka. Při prohlížení písemných materiálů z pozůstalosti mého tchána, štábního strážmistra Františka Hrabánka (jeho příběh pro Paměť národa vyprávěl jeho syn František), jsme nalezli emotivně popsané události kolem vypálení Lidic, zachycené jeho přítelem, velitelem buštěhradské četnické stanice Vojtěchem Babůrkem. Jím popsané události jsou přílohou tohoto vyprávění. Na doporučení pracovnice městského úřadu v Buštěhradě jsem se obrátila na pana Jaroslava Pergla:

„S pátráním jsem začal poté, co mě oslovil Peter Rusnák z Příbrami někdy v srpnu 2013. Pan Rusnák se zabýval tragickou historií obce Lidice za války a v souvislosti s jejím vypálením narazil i na jméno četnického strážmistra Vojtěcha Babůrka z Buštěhradu. Požádal mě jako kronikáře, zda bych mu o něm a jeho spoluúčasti na lidické tragédii něco nezjistil. Jak je mým zvykem, slíbil jsem zjistit, co půjde, a tím se přede mnou otevřel nejeden tragický osud.  

Vojtěch Babůrek se narodil roku 1892 v malé obci na jihu Čech a po ukončení obecné školy v Brloze se začal učit hodinářem. Z toho se dá usoudit, že musel být manuálně zručný a i mentálně na tom nemohl být špatně. Bohužel těsně před koncem jeho vyučení vypukla první světová válka a on musel narukovat hned v srpnu 1914 jako vojín-jízdní dělostřelec do Českých Budějovic. Měl to štěstí, že přežil, a vrátil se jako poddůstojník dělostřelectva, což pro civil nebyla zrovna vhodná kvalifikace. Domů už se neměl kam vrátit. Na doučení už v jeho věku nebylo pomyšlení. Nově vznikající stát mu nabídl, aby zůstal v armádě nebo začal pracovat ve vznikajícím četnictvu. Vojtěch Babůrek ale už měl válčení dost, a tak zvolil druhou možnost. Asi by ještě stálo za zmínku, co se mi podařilo zjistit o jeho působení v armádě.

Hned v únoru 1915 byl nasazen na bojištích italské fronty. Zde obdržel medaili za záchranu dvou muničních vozů a byl zařazen jako nápředník houfnicového pluku. V září už byl povýšen na desátníka. V roce 1916 byl převelen na ruskou frontu, kde obdržel ‚Karltruppenkreuz‘ a byl povýšen na četaře. Ještě na ruské frontě byl vyznamenán malou stříbrnou medailí za zajetí šesti mužů nepřátelské patroly a velkou stříbrnou medailí za záchranu vlastní baterie včasnou dopravou koles do palebného postavení pod nepřátelskou dělostřeleckou palbou u Dubna. Později byl ještě vyznamenán Stříbrným záslužným křížem s korunou za záchranu několika dětí z hořícího stohu zapáleného bolševiky nedaleko Alexandrovské na Ukrajině. Také utrpěl několik zranění – probodení stehenního svalu bodákem při přepadení ruské hlídky, střelou z pušky do pravé lopatky a ještě byl raněn střepinou granátu na čele.

Závěr války dosloužil na Slovensku, kde v Trnavě absolvoval kurz účetního, a ještě v roce 1919 byl povýšen na četaře ohňostrůjce. Podle osvědčení při demobilizaci v roce 1920 zastával kancelářské práce a osvědčil se jako pracovitý, přičinlivý a v každém ohledu spolehlivý člověk. V témže roce nastoupil jako výpomocný četník do služby tam, kde to tehdejší stát nejvíce potřeboval – v pohraničí do Aše. Tam také po večerech vystudoval dva ročníky pokračovací průmyslové školy s vyučovacím jazykem německým. Dne 1. ledna 1921 byl poslán jako četník na zkoušku do Neuburgu a po absolvování četnické školy v Kladně byl povýšen na strážmistra. Protože už měl zajištěné postavení, tak se v roce 1922 oženil s Annou Justlovou z Kročehlav. 

V září 1926 byl přidělen k absolvování hodnostní školy v Praze a po jejím ukončení byl povýšen na štábního strážmistra. Z jeho spisu se ještě dozvíme o jeho znalostech a schopnostech – byl velmi dobrým jezdcem na koni, písařem na stroji, měl znalosti účetnictví, dobrou znalost německého jazyka slovem i písmem atd.

Před příchodem do Buštěhradu do funkce velitele četnické stanice ještě v letech 1929–1930 působil jako zástupce velitele v Unhošti, kde byl povýšen na praporčíka, a od roku 1931 se stal velitelem četnické stanice v Buštěhradě. Do služebního bytu se přistěhoval i s manželkou a poté, co zemřela v Kladně její matka, se k nim přistěhoval i její otec. Krátkou dobu tam pobyl a do tamní školy chodil i její synovec, pozdější spisovatel Vladimír Justl, který se o svém krátkém pobytu zmínil ve své knize, stejně tak jako o nešťastném osudu svého strýce Vojtěcha Babůrka.

Ale vraťme se k osobě velitele četnické stanice a k jeho práci. Tu zřejmě vykonával dobře, když byl povýšen v roce 1933 do hodnosti vrchního strážmistra a vydržel v ní až do propuštění z činné služby v říjnu 1945.                                                                                         

Dne 15. 5. 1945 byla odeslána na ONV v Kladně ze zdejšího MNV rezoluce požadující jeho okamžité zatčení za údajně aktivní spolupráci s Němci. Za touto rezolucí stáli tehdejší tajemník MNV, člen KSČ K. T. Obvinil V. Babůrka, že hned v březnu 1939 při zatýkání členů KSČ v Buštěhradě iniciativně zajistil seznam jejích členů – podotýkám, že nikdo z nich nebyl z ničeho obžalován a všichni byli nejpozději do čtrnácti dnů propuštěni. Dále byl obviněn z toho, že při prohlídce zatčených v zámku jim podvrhnul ruční granát a že udržoval důvěrné styky s příslušníky gestapa. Z tohoto popudu byl odvolán z činné služby a přeložen z moci úřední do trvalé výslužby v říjnu 1945. Proto se s manželkou odstěhovali do obce Blatná u Jesenice. Z výpovědí před Radou zaměstnanců SNB v Kladně byla všechna obvinění vyvrácena. Naopak museli konstatovat, že byl ‚... příkladem vzorného Čecha‘. Přesto byl předvolán před očistnou komisi při Zemském národním výboru v Praze, kde byl jeho případ veřejně projednáván. Bylo předvoláno sedmadvacet svědků, z nichž pouze tři (J. D., K. T. a A. P.) vypovídali v jeho neprospěch. Slyšení končilo tím, že neobhájil zatýkání komunistů v roce 1939, a byl za to potrestán důtkou. Následně byl obviněn z toho, že měl gestapo upozornit na dvojici Horák – Stříbrný z Lidic, kteří už ale stejně byli na seznamu hledaných osob. Zde také řada svědků svědčila ve prospěch obžalovaného. To stále bylo zdejším komunistům málo, a tak byl zaslán další dopis 15. 2. 1946 na Zemské velitelství SNB v Praze s prosbou o přezkoumání problému podle dekretu č. 105 o očistných komisích. Zde mu bylo kladeno za vinu, že v době nesvobody projevoval nadměrnou služební horlivost, a proto zavinil zatčení více osob (učitele Černocha, ale to by byla další kapitola) pro jejich členství v KSČ. Ze svědeckých výpovědí sepsaných v Kladně vyplývá, že vrchní strážmistr již před vypuknutím druhé světové války neměl, zřejmě po zkušenostech z Ruska, v oblibě komunistické ideje, a tím u některých soudruhů z místní buňky vzbudil jejich nelibost. Ti se po změně politické situace rozhodli vyřídit si s ním dřívější křivdy a obvinit ho ze spoluúčasti na lidické tragédii. Jenomže se prokázalo, že tam byl účasten stejně jako desítky jiných četníků svezených sem z širokého okolí, aby vykonávali pouze strážní službu. Přesto byl stále držen ve vazbě.

Když si koncem ledna 1948 podal žádost o propuštění z vazby, bylo mu Radní komorou krajského trestního soudu 29. 1. 1948 vyhověno. Ale propouštěcí doklad se nenašel. V červnu 1948 převzal kauzu veřejný žalobce při Mimořádném lidovém soudu v Praze a obvinil V. Babůrka ze spáchání zločinů proti státu dle tzv. retribučního zákona. Hlavní přelíčení proběhlo před trestním senátem už Mimořádného lidového soudu v Praze 24. 8. 1948 za již zcela změněné společenskopolitické situace. Byl vynesen rozsudek: ‚... jest vinen, že v roce 1939–1945, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Buštěhradě a jinde jako velitel četnické stanice podporoval nacistické hnutí. (...) Dále byl zproštěn dalších obvinění, včetně navedení gestapa na stopu Stříbrného a Horáka z Lidic, naopak se prokázalo, že jejich vyšetřování mátl. Přesto byl odsouzen k trestu těžkého žaláře na dobu sedmi let, zostřenému jedním tvrdým lůžkem čtvrtletně, k uhrazení nákladů řízení i výkonu trestu. Dále pozbyl na deset let občanské cti a pět let si musel odpykat ve zvláštních pracovních oddílech. Polovina jeho jmění propadla státu. K výkonu trestu nastoupil v trestaneckém pracovním táboře ve Vinařicích. První žádosti o milost, kterou podala jeho žena, nebylo v únoru 1951 vyhověno. Důvod zamítnutí také stojí za zmínku: ‚Velitelství stanice SNB v Buštěhradě, ONV v Podbořanech a krajský prokurátor jsou proti propuštění. Podle jejich posudků je Babůrek osoba jízlivé povahy, často se opíjející a mající naprosto záporný postoj k lidově demokratické republice. Jeho propuštění by vzbudilo jak v Buštěhradě, tak i Blatné velké pobouření pracujících.‘

V roce 1953 byl přemístěn k výkonu trestu do pracovních oddílů v Malých Svatoňovicích, odkud byl podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů na nutnou operaci, neboť trpí nevyléčitelnou chorobou (rakovinou žaludku). V květnu 1954 mu byl prominut zbytek trestu udělením milosti prezidentem republiky s odůvodněním, že se velmi dobře chová, má dobrý poměr k práci a dobrou pracovní morálku. Ze strany nadřízených proti němu nikdy nebylo stížností. Milost podepsal prezident 22. 5. 1954, tedy dvacet dní po jeho smrti. Do odpykání celého trestu mu zbývalo šest měsíců a šest dní. Jeho paní od června 1953 dostala přídavek 140 korun a od května jí byl přiznán vdovský důchod 350 korun. Dožila se devadesáti let a zemřela 2. 9. 1986. Sešli se tak v rodinné hrobce v Kladně, kam občas zajdu zapálit svíčku.                                                                                             

I takto se tehdejší režim dokázal odměnit lidem, kteří poctivě sloužili své vlasti více než třicet let. Později se pozůstalým po vrchním strážmistrovi Vojtěchu Babůrkovi omluvila dcera jednoho z udavačů.“