The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Permanová (* 1934)

• narodila se 4. ledna 1934 v Rovně na Volyni

• otce Bohumila Permana odvedli Němci v roce 1941 na nucené práce

• zbytek rodiny se přesunul do polského Zelówa k příbuzným

• v roce 1945 repatriovali Permanovi ze Zelówa do Československa

• v roce 1962 nastoupila jako korepetitorka opery do Divadla F. X. Šaldy

• v srpnu 1968 zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy v Liberci

• účastnila se divadelní stávky během sametové revoluce v listopadu 1989

• v roce 2021 obdržela Poctu hejtmana Libereckého kraje

• v roce 2022 žila v Liberci

Kolem druhé hodiny ranní 21. srpna 1968  začaly do Liberce vjíždět tanky a obrněné transportéry sovětské armády. Jiřina Permanová je s manželem sledovala z okna jejich bytu na třídě Generála Svobody. Hned ráno se chtěla okamžitě dostat do divadla, kde oba pracovali. Ona jako korepetitorka baletu, on jako houslista v orchestru. Žili hudbou a prostředí divadla pro ně bylo vším, dávalo náplň jejich životu i pocit bezpečí ve chvílích, kdy ještě netušili, co se právě stalo.

„My jsme se v podstatě báli. Mysleli jsme si, že je válka. Je hrozné vidět najednou tanky jen tak,“ říká k osudnému dnu Jiřina Permanová.

Divadlo F. X. Šaldy stálo v Liberci jen kousek od náměstí, tehdy pojmenovaného Bojovníků za mír (dnes Náměstí dr. Edvarda Beneše) a dostat se k němu přes ulice plné lidí nebylo snadné. Liberečané reagovali na přítomnost armády velmi bouřlivě. Devět lidí zemřelo a čtyřicet osm jich zranili.

Jiřina Permanová působila v divadle od roku 1962. Prožila v něm osudný den invaze vojsky Varšavské smlouvy, dobu normalizace i přelom v dobách sametové revoluce v roce 1989. Za otevřeným víkem koncertního křídla tam strávila čtyřicet pět let svého života a jen ponoření do not jí mohlo dát klid. Jisté oproštění se od toho, že tam venku, za zdmi divadla, vládli komunisti.

Vrátili jsme se snad jako první volyňská rodina

Město Rovno, ležící dnes na západě Ukrajiny, patřilo do roku 1939 Polsku, jako historické území Volyně. Tam se 4. ledna 1934 narodila Jiřina Permanová. Tatínek Bohumil se oženil jako čtyřicetiletý s o šestnáct let mladší Marií, rozenou Englovou. V Rovně zastával funkci předsedy matiční školy české. Ještě za carského Ruska vystudoval Moskevskou univerzitu a stal se inženýrem agronomem.  Maminka Marie Englová vystudovala učitelství v polském Těšíně a do Rovna na Volyni dostala po studiích umístěnku. Když v roce 1941 obsadili Rovno Němci, odvedli Bohumila Permana na nucené práce.

„Dostal se shodou okolností do Hanušovic na Moravě. Já s maminkou a sestrou jsme zůstaly v Rovně samy, ale věděly jsme, že v Polsku, v Zelówě, kde to Němci neobsadili, žije naše babička a zbytek rodiny. Tak jsme se tam vypravily. Pamatuji si, jak jdu po cestě s kufírkem,“ vzpomíná Jiřina Permanová.

Malá Jiřina s maminkou Marií a sestrou Annou se v Zelówě dočkaly konce druhé světové války. Poláci na ně celou tu dobu pokřikovali „pepiky“, polským urážlivým výrazem pro Čechy. Mezitím si tatínek sehnal v Československu práci a v Podbořanech u Žatce dokonce i bydlení. Návratu zbytku rodiny z Polska do bývalé vlasti tak nestálo nic v cestě. Permanovi se jako jedna z prvních rodin dostali zpět do Československa už v roce 1945.

Vše důležité mi dal profesor Jaroslav Hauft

Do školy začala Jiřina Permanová chodit ještě v Zelówě, a co víc, poprvé tam usedla ke klavíru, což ji nakonec provázelo celým životem. Po příjezdu do Československa přešla na školu v Podbořanech, kde se ze začátku potýkala se svou špatnou češtinou. Výuka jí ale šla a pokračovala na gymnázium. To podbořanské však po roce zrušili. Společně s otcem se přestěhovala do Liberce, kde žila její teta a kde především stále fungovalo gymnázium. 

„Bydleli jsme nejprve u tety. Tatínek si rychle našel v Liberci zaměstnání na radnici jako agronom, postaral se o vlastní bydlení a mohla se přistěhovat i maminka se sestrou,“ říká Jiřina Permanová.

Hudba měla v rodině Permanových pevné základy. Tatínek platil za výborného violoncellistu a maminka hrála na klavír. Ještě v Polsku dokonce složila píseň Kropeczky, což česky znamená tečky. Jiřina Permanová dostávala v Podbořanech soukromé hodiny klavíru. V Liberci musela do hudební školy.

„Mé dvě sestřenice chodily také do hudební školy k paní profesorce Kloučkové,“ vypráví Jiřina Permanová, „Jelikož byla škola žáky doslova zavalena, snažila se mě k ní tetička protekcí dostat. Na přehrávce seděl báječný pan profesor Jaroslav Hauft a když mě slyšel hrát, chtěl mě okamžitě do své třídy. Paní profesorka řekla, že ne, a dokud bydlela v Liberci, chodila jsem k ní. Po dvou letech se odstěhovala a já měla otevřenou cestu k panu profesoru Hauftovi, který mi dal vše, co mohl.“

V libereckém divadle strávila čtyřicet pět let

Veškeré úsilí věnovala hře na klavír. Při hudební škole si ještě dokončila pedagogické oddělení ukončené státní zkouškou v Praze. Uvažovala o konzervatoři, ale jak říká: „Rodiče měli pocit, že mě musí mít doma. Konzervatoř byla v Praze a oni mě nechtěli pustit, i když byl klavír pro mě všechno.“

První manželství s důstojníkem Alexandrem Petříčkem netrvalo dlouho. Měl také volyňský původ, ale nesdílel její nadšení pro hudbu. Druhý manžel, dirigent Oldřich Pipek, svou ženu v klavírní kariéře podporoval. Odjeli společně do Polska, do jeho nového angažmá, kde žili dva roky. „Dostal smlouvu nejprve v Bytoni a pak ve Wroclawi. Já tam nepracovala. Jen tím, že jsem mluvila polsky i česky, mohla jsem udělat občas nějaký překlad,“ říká Jiřina Permanová.

Avšak ani toto manželství nevydrželo a do Liberce se už z Polska vracela sama. Smutek z rozchodu ale neměl v té chvíli v životě Jiřiny Permanové místo. Jak sama říká, potkalo jí obrovské štěstí, když po návratu v roce 1962 udělala konkurz do Divadla F. X. Šaldy, kde strávila dalších čtyřicet pět let života. „Nejprve měli místo v baletu. Stala jsem se korepetitorkou baletu. Naštěstí ale ne moc dlouho a mohla jsem pracovat se sólisty jako korepetitorka v opeře. Paralelně s tím jsem pracovala také v hudební škole,“ říká Jiřina Permanová.

Natlačení u oken sledovali sovětské tanky

Dostala se i k práci s významnými pěvci, například tenorem Ivanem Volodinem. S divadlem se však nikdy nedostala do zahraničí. Jako korepetitorka s orchestrem nejezdila. S manželem se na dovolenou dostala jen jednou, a to divadelním autobusem do Bulharska.

„Měla jsem štěstí. Nikdy mě nikdo nenutil ke vstupu do komunistické strany. Nikdy mě to nepotkalo a já bych tam stejně nevlezla,“ říká Jiřina Permanová.

Srpnovou invazi Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožila v Liberci. Sovětské jednotky mířily přes Liberec na Prahu. „Vzpomínám si už od noci. Bydleli jsme na třídě Generála Svobody, kde většina ruských tanků projížděla. Měli jsme zhasnuto a natlačení u oken jsme sledovali, co se děje. Až příští den jsme zjistili, co to znamená. Divadlo bylo blízko náměstí, kde tanky také stály,“ vzpomíná Jiřina Permanová. Život dalších tří lidí vyhasl po převozu do liberecké nemocnice.

Hned ráno spěchala do Divadla F. X. Šaldy. Jinak to ani nešlo. Jak sama říká: „V divadle jsme byli pořád. Nehrálo se, ale měli jsme neustále plno. Po okupaci se na jevišti střídaly spousty lidí, kteří měli různé projevy. Měli jsme službu s orchestrem, aby mohl kdykoliv zahrát.“

Hudba mi dávala vše i za normalizace

Atmosféra v divadle se po okupaci změnila. Někteří se obávali, aby komunistický režim nezasáhl do jejich profese. Dokonce zůstávali doma na nemocenské, aby nemuseli přijít do práce. Jiřinu Permanovou držela nad vodou hudba, které se bez ustání věnovala dál i v dobách normalizace. „Hudba mi dávala vše, co jsem potřebovala. Maximum všeho,“ říká a potvrzuje, že na život u klavíru naplněný skladbami Verdiho, Pucciniho, Dvořáka nebo Smetany byl i totalitní režim komunistického Československa krátký. „Co nesnesu, je dechovka a folklór. To je moje mínus,“ dodává.

Spolu s ní pracoval v divadle i její třetí manžel houslista František Bulva. S orchestrem se dostal do Španělska a Švýcarska. Seznámil se s řadou významných dirigentů a založil sexteto s dirigentem Borisem Jonešem. Ke klavíru usedla manželka Jiřina Permanová a mohli tak absolvovat nespočet společných koncertů s bohatým notovým materiálem po lázních Československa i Německa.

V Divadle F. X. Šaldy prožila Jiřina Permanová i sametovou revoluci v listopadu 1989. Spolu s dalšími divadelníky stávkovala. Měli opět plno a před zataženou oponou vysvětloval Josef Abrhám s Libuší Šafránkovou, proč se herci rozhodli stávkovat. „Mně samotné se vlastně nic nezměnilo. Divadlo začalo vyjíždět do zahraničí, ale já tu změnu více nepocítila. I když se u nás nadávalo na komunisty, politiku jsme nikdy neřešili,“ říká Jiřina Permanová.

Za celoživotní přínos v oblasti hudby obdržela Jiřina Permanová v roce 2021 Poctu hejtmana Libereckého kraje. V době rozhovoru v roce 2022 se v liberecké základní umělecké škole stále věnovala klavírní korepetici při hodinách klasického tance a doprovázela žáky svého manžela, houslisty Františka Bulvy.