The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Peroutková (* 1939)

• narodila se 2. ledna 1939 v Českých Budějovicích

• rané dětství prožila na statku v Sedlíkovicích u Veselí nad Lužnicí

• zažila pobyt německých uprchlíků i sovětských vojáků v Dolním Bukovsku

• vystudovala zdravotnickou školu v Českých Budějovicích

• od roku 1960 žila v Plzni

• v roce 1985 se zúčastnila poutě na Velehradě

Rané dětství strávila v malé jihočeské vesničce obklopena zvířaty. Předškolní věk v budově školy plné německých uprchlíků a pak sovětských vojáků. Školní léta prožila v období kolektivizace, kdy její rodiče ve volném čase dřeli na poli, aby rodina mohla odvádět kontingent. V dospělosti se Jana Peroutková přestěhovala do Plzně, kde začala nový život úplně od nuly.

Jana se narodila v Českých Budějovicích 2. ledna 1939. Rodiče pocházeli z jižních Čech, ze statkářského prostředí. Tatínek Jan Jindra se rozhodl pro dráhu učitele, na které ho doprovázela manželka Marie, rozená Malechová. Rané dětství prožila pamětnice na statku maminčiny rodiny v Sedlíkovicích u Veselí nad Lužnicí. Na toto období vzpomíná velmi ráda. „Bylo to nahlédnutí, jak se tehdy hospodařilo na venkově. Měli jsme asi třicet hektarů, asi dvanáct krav, krásné koně, veliký dvůr. Nádherná chalupa.“ Na statku vypomáhali dva čeledíni a dvě služky. Na kůlně žili čápi, za stodolou se ve velké louži máchaly husy a kachny. Rybníček v průběhu války sloužil i jinému účelu. Rodina v něm schovávala přístroj na stloukání másla, který prý tehdy rodina držela ilegálně.

Tatínek dojížděl do Dolního Bukovska, kde působil ve škole. V Sedlíkovicích žila rodina do roku 1943 a toto období bylo pro pamětnici spíše obdobím samoty. Bratr Jiří byl na nějaké hrátky ještě příliš malý – narodil se v roce 1942. Ve vesnici byly pouze velké statky a málo dětí. Dodnes si pamětnice vybavuje výrazné hučení svazů letadel, která přelétala nad jihočeskou krajinou. „Jako malé dítě jsem nevěděla, že ten svět může být jiný – bez války. Když se člověk narodí do nějakého prostředí, tak si myslí, že je to normální.“

V roce 1943 se pamětnice s bratrem a rodiči přestěhovali do Dolního Bukovska, do budovy školy, ve které byl zaměstnán otec. Za války se budova nevyužívala k výuce – k té sloužily hostince. Ve škole tak byli ubytovaní uprchlíci z Německa. „Byli to většinou staří muži, ženy a děti. Všelijak zbídačení a zmrzačení.“ Pamětnice si vybavuje, že některé děti v průběhu pobytu umíraly. „Byla jsem na hřbitově a pamatuji si, jak tam nad tím děťátkem plakali.“

Na konci války se ve škole ubytovali vojáci Rudé armády. „Myslela jsem si, že to budou tanky, ale co si pamatuji – tohle je prostě moje svědectví – že to byly takové prachobyčejné drkotající dřevěné vozy a na nich pár otrhaných veteránů. Vůbec mi nepřipadalo, že by to byla armáda.“ Mezi vojáky bylo mnoho žen, které si oblíbily dvouletého Jiřího a s rodinou si vzájemně pomáhali. Konec války celá vesnice silně prožívala. „Všichni jsme se velice radovali, ale to jsme ještě nevěděli, co nás všechno čeká.“

Příbuzným hrozilo, že je vystěhují

Na podzim roku 1945 otec dostal učitelské místo v nedalekém městě Veselí nad Lužnicí. Rodinu tedy opět čekalo stěhování. Bydleli znovu v budově školy a opět místo sdíleli s vojáky. „Taky si pamatuji, jak tam byly ještě pozůstatky granátů z války a jak to bylo cítit tou armádou.“ Ve Veselí začala pamětnice chodit do školy. Z roku 1948 si pamatuje především pře otce se školníkem – kovaným komunistou. „Ctila jsem autoritu tatínka, a tak jsem pochopila, že komunisti teda ne.“ Poté přišla kolektivizace. Příbuzní rodičů museli odvádět kontingent. Aby bylo vůbec možné tyto požadavky splnit, jezdili oba rodiče na celé letní prázdniny vypomáhat příbuzným se sklízením úrody.

V Sedlíkovicích hospodařila maminčina sestra Anna. Její manžel František měl vystudovanou zemědělskou školu a byl velkým inovátorem. Nakoupil mlátičku, dva traktory a mechanizoval statek. V kolektivizaci přišel o všechny stroje – které musel splácet i poté, co dávno sloužily v  jednotném zemědělském družstvu (JZD). Stodola byla znárodněna a přeměněna na prasečák. „Kolektivizace pro nás byl obrovský zásah. Příbuzným z obou stran hrozilo, že je vystěhují.“

V roce 1953 zemřela maminka. Pro rodinu to byla velká rána. Tatínek si musel ve škole udržovat autoritu a domů chodil nervově a psychicky vyčerpán. Po absolvování základní školy se musela pamětnice rozhodnout, kam dál. Možností byla pedagogika, od které ji ale odrazoval otec, podle kterého byl učitel pouze otrok. Zvolila tedy zdravotnickou školu v Českých Budějovicích a stala se zdravotní laborantkou. „Museli jsme si všechno psát, nebyly učebnice. Odborné předměty nám vyprávěli doktoři z nemocnice, bez velké pedagogické přípravy.“ Školu dokončila v roce 1957.

První pracovní místo si našla v Praze. „Měla jsem chuť se osamostatnit.“ Pracovala ve Výzkumném ústavu stomatologického lékařství, kde dělala histologii zubu. Život v Praze však nebyl jednoduchý. Město trpělo nedostatkem bytů, a tak bylo velmi složité získat stálý podnájem. Stěhovala se tedy z místa na místo. „Nakonec jsem zvolila úplně obvyklou cestu. Měla jsem známost s Bohuslavem Peroutkou a asi po dvou letech jsme se vzali.“ Manželovi rodiče, kteří bydleli také v jižních Čechách, měli problémy s komunisty. Proto se novomanželé rozhodli, že z této lokality odejdou a půjdou na nové místo s čistým startem. V roce 1960 tedy přišli do naprosto neznámého města – do Plzně.

Příběh legionáře Františka Peroutky

Manželův dědeček František Peroutka hospodařil v Kolencích u Třeboně. I když už měl čtyři děti, rozhodl se narukovat do první světové války s tím, že se chce podívat do světa. Dostal se na východní frontu, kde zjistil, že válka není výlet po památkách, ale tvrdá dřina, hlad a smrt. V rodině se traduje, že jednoho dne při útoku skočil František do díry po granátu a odmítl běžet kupředu. V jámě jej však našel důstojník a namířil na něj zbraň. František na něj namířil zpět, a tak se ocitli v patové situaci. František nakonec důstojníka zastřelil a nechal se zajmout ruskou armádou. Protože byl zvyklý pracovat na statku, využívali jej jako námezdního dělníka v zemědělství. Poté vstoupil do legií, se kterými po železnici dojel do Vladivostoku. Pokračoval přes Japonsko, odkud manželce přivezl šátek, zpět do Československa.

Po návratu se mu narodily další tři děti. Mnoho legionářů se po první světové válce přestěhovalo na Zakarpatskou Ukrajinu, kde učili místní obyvatele obhospodařovat pole. Spolu s nimi se tam vydal i Františkův nejstarší syn – otec Janina manžela František. Ten získal velký pozemek v Orosiově u Mukačeva, na kterém stálo na tamní poměry spíše venkovské sídlo. Zápraží se sloupy, rozlehlá chalupa… Pěstovali tam tabák, meruňky, vlastnili krávy, prodávali máslo a dařilo se jim velice dobře. V roce 1931 se za dramatických okolností narodil Bohuslav – budoucí manžel pamětnice. Hygienické standardy totiž nebyly na vysoké úrovni a matka po porodu téměř zemřela.

V listopadu 1938 proběhlo ve Vídni arbitrážní jednání o maďarsko-československé hranici, v němž o výsledku rozhodli ministři zahraničí Německa a Itálie. V důsledku této události nazývané První vídeňská arbitráž muselo Československo odstoupit maďarskému království velká území na Slovensku a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi – tedy včetně majetků rodiny Peroutkových. Ti se rozhodli majetky opustit a přestěhovat se zpět do jižních Čech. Tam za pomoci rodiny zakoupili zbytkový statek v Bzí, ze kterého se o několik let později stal v rámci kolektivizace státní statek. Bohuslav Peroutka na statku pracoval jako dělník i po kolektivizaci, ale se situací byl velmi nespokojen. Proto v roce 1960 rád odešel do nového města – do Plzně. Státní statek, který původně patřil jeho rodičům, opustil bez jakékoli náhrady.

Chtěli jsme čistý start

V Plzni Bohuslav Peroutka pracoval jako lnářský instruktor. Objížděl výrobní jednotky a učil zaměstnance, kdy len sklízet, jak jej rosit a podobně. Postupem času se len přestal pěstovat, a proto se přesunul ke státní inspekci jakosti zemědělských produktů. Pamětnice začala pracovat na Krajské hygienické stanici na mikrobiologickém oddělení. „Tady jsme začínali velice těžce, neznali jsme živou duši. Bydleli jsme každý zvlášť v podnájmu s jiným partnerem, a když jsme se chtěli na chvíli vidět, setkávali jsme se někde ve městě.“ Nárok na byt neměli, panelová sídliště ještě neexistovala. Proto se poptávali kolegů a známých.

Kolegyně z krajské hygienické stanice je odkázala na svou sestru, která je přijala do svého domu. „To byla kuchyňka a pokoj v dezolátním stavu. Bylo to prolezlé houbou, byli to velice chudí lidé. Ale měli jsme alespoň střechu nad hlavou.“ Po přesunu staré paní do domova důchodců od ní pozemek s budovou zakoupili za 25 tisíc korun. „I to pro nás byla velice velká suma.“ Budovu začali přestavovat vlastními silami. Manžel sloužil na vojně u technických praporů, kde se naučil základy stavebnictví na opravách silnic a mostů. Tyto znalosti tak využil ke stavbě. V roce 1966 se narodil syn Jan, v roce 1968 Tomáš a v roce 1974 Bohuslav.

Dubček byl třtina, na toho se nedalo sázet

Rok 1968 pamětnice prožívala z velké části v nemocnici. Nejprve byla v porodnici se synem Tomášem a poté na chirurgii s nemocným žlučníkem. V srpnu tedy trávila čas rekonvalescencí. I z domova však sledovala politické dění. Dne 21. srpna přijel na návštěvu Jan Bolle, rodinný přítel z Holandska, který vůbec nechápal situaci. Manžel se mu tedy snažil kvapně vysvětlit, co se děje a že by se měl co nejrychleji vrátit domů. Jakmile Jan Bolle situaci pochopil, otočil se na podpatku a utíkal do auta, aby byl co nejdříve doma. „Věděli jsme, že Dubček je taková třtina, že se na něj nedá moc sázet,“ vzpomíná Jana.

Po celou dobu normalizace se pamětnice scházela s dalšími rodinami z plzeňské františkánské farnosti a panem farářem. Na těchto schůzkách si dospělí povídali o víře, modlili se a předávali si církevní samizdatové tiskoviny, které Jana pomáhala přepisovat na stroji. Jedna z těchto kopií se dostala i na policii, a tak se začala bát výslechů. Naštěstí k nim nikdy nedošlo. Po narození dětí pamětnice zjistila, že ji práce v laboratoři nenaplňuje, a rozhodla se změnit zaměstnání. Chtěla pracovat s lidmi, a tak se stala pečovatelkou. Jezdila pomáhat lidem a byla ráda, že se k tomuto kroku odhodlala. Plat byl poloviční a práce byla náročná, ale věděla, že to má smysl.

Okamžiky absolutního štěstí

V roce 1985 přišel za pamětnicí soused Mráz, činovník lidové strany, a nabízel možnost zúčastnit se pouti na Velehradě k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Oba s manželem nabídku rádi přijali a rozhodli se na Velehrad vydat. Plánovaný zájezd byl prý na nátlak úřadů zrušen, ale manžel pamětnice se rozhodl, že se na pouť přece jen vydají – vlastním autem. V pátek před odjezdem se Jana vydala na mši, pomodlit se za zdar cesty. Stála před zamčeným kostelem, čekala, zda se dveře otevřou, ale mše byla zrušená. Všimla si ale, že poblíž stojí ještě jedna paní čekající na mši. Daly se do řeči a zjistila, že paní pochází z Moravy, kousek od Velehradu.

Domluvily se, že u nich budou moci přespat. Následujícího dne se s manželem zúčastnili dění přímo na Velehradě. „Taková jednota a blízkost. To bylo, jako když snad přijdeme do nebe.“ V neděli probíhala hlavní část programu. „Tam byl ministr kultury, jak jsme ho potom vypískali.“ Jak si pamětnice vzpomíná, tak se tam nikdo nebál. „To byl jeden z okamžiků absolutního štěstí. Když se narodily děti, když byla demonstrace na Letenské pláni a tahle Velehradská pouť.“

V průběhu roku 1989 se rodina zapojila do revolučního dění. Jako křesťané prožívali kanonizaci Anežky České. Pamětnice s manželem se dokonce vypravili 25. listopadu na slavnostní mši do katedrály sv. Víta. Dovnitř se pro obrovskou účast nedostali, stáli na schodech Arcibiskupství pražského. Při nástupu do zpátečního autobusu přišli studenti a řekli: „Pojďte odpoledne na Letenskou pláň, pojďte nás podpořit.“

Odjezd proto odložili a vydali se na Letenskou pláň. To byl jeden z jejích nejsilnějších životních zážitků. „Takové sjednocení a jeden nevyřčený cíl, ale všichni jsme ho znali.“ Celé odpoledne tam strávili, užívali si nadějnou atmosféru a poslouchali projevy. Synové chodili v roce 1989 na vysokou školu a od 17. listopadu pomáhali se stavbou pódií a ozvučováním akcí. Jana Peroutková každý den chodila na demonstraci na náměstí. Poslouchala improvizované projevy a velmi radostně vzpomíná na revoluční průvod zaměstnanců Škodových závodů. „Pamatuji si, že jsem šla na nějaký ten revoluční úřad a říkala jsem jim, aby si dávali pozor na tu Lidovou milici. To se ještě nevědělo, jak to bude.“ 

V roce 2006 dostal manžel mozkovou mrtvici. Zůstal v domácím ošetřování, kde se o něj pamětnice s pomocí plzeňské charity starala. Bohuslav Peroutka zemřel v roce 2011 v domácím prostředí. V době natáčení, v roce 2021, Jana Peroutková stále bydlela ve společně vybudované chalupě v Plzni na Roudné, kde ji pravidelně navštěvovalo jejích jedenáct vnoučat.