The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sonja Pešatová-Vacková (* 1932  †︎ 2021)

• narozena 6. ledna 1932 v Ostravě

• několikrát přežila bombardování Ostravy

• na závěr války ji se sestrou rodiče poslali do bezpečí na Prostřední Bečvu

• maturovala v roce 1950

• dálkově vystudovala brněnskou konzervatoř

• vyučovala hře na klavír a také pracovala jako průvodkyně

• zemřela 9. února 2021

Sonja Pešatová se narodila 6. ledna 1932 v Ostravě jako dítě z muzikantské rodiny. „Maminka s tatínkem se seznámili, když společně koncertovali. Maminka byla klavíristka a tatínek byl známou ostravskou osobností. Dirigoval ostravskou filharmonii a byl ředitelem chlapecké měšťanské školy, později školy Leoše Janáčka,“ zahájila své vyprávění Sonja, která svůj profesní život také zasvětila hudbě. Otec se jmenoval Jan Pešat a jeho jméno dodnes nese funkcionalistická stavba na Masarykově náměstí v Ostravě, proslulý obchodní dům Pešat. Rodina si žila dobře: „Měli jsme služebnictvo, hladem jsem netrpěla,“ vypráví Sonja, která se narodila jako nejmladší ze tří sester. Prostřední Olga vystudovala přírodní vědy, nejstarší Tatiana se stala lékařkou.

Dětství za války

Jednoho dne jako malá holčička přišla do kuchyně a babička řekla, že začala válka. „‚No, tak začala,’ řekla jsem si, ‚a co?’  Protože jsem z toho neměla vůbec žádný pojem, co to znamená. Byla jsem dítě.“ Na náměstí před jejich domem jednou pochodovali dvanáctiletí hoši v bílých podkolenkách a provolávali slávu novým časům. Jeden k ní přistoupil a vrazil jí pohlavek. Tehdy neměla žádnou představu ani o tom, co je to Hitlerjugend. Vzpomínku si uchovala také na vypálení ostravské synagogy v roce 1939. „Za naším domem takřka v bezprostřední blízkosti stál židovský templ a ten, když hořel, tak moji rodiče pomáhali hasit. Kusy ze střechy toho templu padaly na náš dům.“ Sonja měla kamarádky z položidovských rodin, z nichž některé válku přežily, pár se jich ještě těsně před válkou vystěhovalo do Anglie.

Děti do bezpečí

Obyvatele Ostravy v posledních letech války nesmírně sužovalo bombardování. „Když zahoukala siréna, museli jsme běžet do krytu, někdy jsme takhle opustili byt i třikrát za noc. Na ulicích byly vidět obrovské krátery po bombách, nikdy jsme nevěděli, jestli najdeme ještě náš dům, nebo ne.“

Rodiče se v lednu 1945 rozhodli mladší dvě dcerky poslat pryč z nebezpečné Ostravy, aby válku přežily. „Ocitly jsme se v ozdravovně na Prostřední Bečvě v Beskydech, kde nás bylo celkem asi šedesát dětí, čtrnáct nás bylo na pokoji. Při osvobozování, když v oblasti bojovali Rusové s Němci, jsme se museli přestěhovat do sklepa, kde jsme jen na takových papírových pytlích spali na bramborách, které jsme jedli. Navíc nás museli hlídat před těmi Rusy, mně bylo třináct let.“ Oblast, kde se dívky nacházely, byla osvobozena 28. dubna, Ostrava pak 30. dubna. Dost dlouho ale trvalo, než bylo možné se dostat domů. Autobusy nejezdily, neměl je kdo doprovodit a bylo to 45 kilometrů. „A tak rodiče poslali dopis, že se můžeme samy vydat na cestu. Jely jsme dobytčákem, seděly jsme na dřevěné podlaze, a když jsme přijeli k nějaké řece, musely jsme vystoupit, zout si boty, a s kufrem na klacku přejít řeku, protože mosty byly vyhozené do povětří. To se opakovalo třikrát, než jsme se dostaly do Ostravy.“ S rodiči se sestry setkaly až 24. května 1945.

Jen nepochybovat o socialismu

Únor 1948 se přibližoval a slovník propagandy se pomalu proměňoval do totalitní podoby. „Pořád nám říkali, jak se budeme mít dobře, my měli trochu strach, a tak jsme nic neříkali, ani se nedalo jen tak říct svůj názor.“ Otec byl členem sociální demokracie, která byla sloučena s KSČ.

V roce 1950 Sonja Pešatová maturovala. „Bylo to přesně deset dní po popravě Milady Horákové. V maturitní práci jsem napsala formulaci: ‚Až jednou nastane u nás socialismus…’ A potom komise řešila, proč o socialismu pochybuji, až jsem měla strach, že zkoušku nezískám.“ Krátce nato začaly být pro přijetí na vysokou školu potřeba stranické posudky. Sonja předstoupila před pět svazaček, které jí kladly otázky. „‚Soudružko,’ řekly mi, ‚ty se ještě budeš muset sžít s dělnickou třídou.’ A doporučení studovat vysokou školu mi neudělily.“ Proto se rozhodla pro dálkové studium na brněnské konzervatoři a po ukončení studia začala učit hru na klavír.

V devatenácti letech se vdala, její první manžel se jmenoval shodou okolností také Pešat. Dům na ostravském Masarykově náměstí byl rodině zestátněn, matka zemřela v roce 1964 a otec krátce nato. V Ostravě probíhala v padesátých letech řada politických soudních procesů cílených zejména proti lidem, kteří vlastnili továrny.

Almužna v Tuzexu

„Byla jsem dvakrát vdovou. Podruhé jsem se vdala v roce 1957, můj druhý manžel se jmenoval Josef Mašek a byl za války vyznamenán za chrabrost. Byl inženýrem-chemikem ve výzkumném ústavu a při prověrkách v roce 1969 ho vyhodili z místa.“ S manželem zažila vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v okamžiku, kdy spolu byli v Rakousku na dovolené. Nakonec se však rozhodli přeci jen vrátit do vlasti.

Potřetí si Sonja Pešatová vzala Karla Vacka, dirigenta a skladatele, který jezdil dirigovat i do zahraničí, díky čemuž měla rodina devizové konto a možnost nakupovat v Tuzexu. „Nejvíc mě štval Tuzex, byla to hanba našeho národa. Styděla jsem se strašně, že za peníze, které jsme si vydělali v zahraničí, si můžeme nakupovat jen v tom jejich Tuzexu.“ Karel Vacek byl také inspektorem lidových škol umění a rovněž uměleckým ředitelem Supraphonu. Jednou z jeho nejslavnějších skladeb byla píseň Cikánko ty krásná.

V lednu 1989 odcházela Sonja Pešatová do důchodu, a tím pádem měla čas účastnit se demonstrací vedoucích k převratu v listopadu. Po revoluci zažádaly spolu se sestrami o navrácení obchodního domu Pešat a dostaly jej zpět do vlastnictví.