The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Libor Pešek (* 1933  †︎ 2022)

• narozen v roce 1933

• spolužák a dlouholetý přítel Miloše Formana

• 1951–1956 – studentem dirigentství na HAMU

• zakladatel Komorní filharmonie a Sebastian orchestru

• 1963–1969 – druhým dirigentem v Severočeském symfonickém orchestru v Teplicích

• 1969–1979 – angažmá v Nizozemí

• 1970–1977 – šéfdirigentem u Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích

• 1981–1982 – šéfdirigentem Slovenské filharmonie Bratislava

• dirigoval inauguraci prezidenta Václava Havla

• 1982–1990 – druhým dirigentem České filharmonie

• 1986–1997 – šéfdirigentem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra

• 27. 3. 1996 – obdržel Řád britského impéria

• 28. 10. 1997 – obdržel Medaili Za zásluhy I. stupně

• od roku 2007 šéfdirigentem v Českém národním symfonickém orchestru

• zemřel 23. října 2022

Libor Pešek se narodil v roce 1933 v pražských Dejvicích. Matka byla dcerou hostinského z Terezína. Otec byl za první republiky štábním kapitánem československé armády. „Můj otec byl džentlmen. Byl to člověk, který toho moc nenamluvil, ale byl vzdělaný, uměl starořecky i latinsky,“ vzpomíná Libor Pešek.

Prázdniny v Terezíně

Rodina Peškových držela pevně pohromadě. Každé léto trávili společně v Terezíně u dědečka v hostinci. Děti se přes den koupaly v Ohři, matky pomáhaly s provozem hospody, otcové zůstávali v práci ve městě a za rodinou jezdili na víkendy. Večer se hrály kuželky a čepovalo se pivo.

Terezínskou idylu si však pamětník dlouho neužil, v roce 1942 začalo vykupování domů místních obyvatel německou říší a dědeček se musel hostince vzdát. Když začala válka, bylo Liboru Peškovi šest let. „V roce 1940 jsem byl u prvního přijímání, které jsme dostávali od kardinála Berana se spolužákem Jiřím Šámalem. Druhý den jeho otce zastřelili a on zmizel,“ popisuje vzpomínku, která mu z tohoto období utkvěla.

Ve školní lavici

Do první třídy nastoupil v den začátku války, 1. září roku 1939. „Učitelé byli strašně fajn. Byli obrovskou bariérou proti německému tlaku. Dělali svoji práci dobře, jediné, co k nám prosáklo, bylo to, že jsme od třetí třídy měli němčinu,“ vypráví pamětník. Jako dítě měl i přes válečný stav velkou volnost. Jakmile přišel ze školy, běžel si hrát s kamarády na ulici a večer, když to rodiče dovolili, se chodilo do kina.

Doma se tajně poslouchalo rozhlasové vysílání z Londýna, Prahy a různé švýcarské stanice. „Každá rodina měla svou mapu, poslouchala rádio a značila si postup vojsk. Bylo to takové pasivní fandovství,“ vzpomíná Libor Pešek.

Orchestr Libora Peška

Po válce nastoupil na Benešovo gymnázium a maturoval v roce 1950. Tehdy již začínal přemýšlet o tom, že by pokračoval studiem na AMU. Přestože hrál od svých osmi let na klavír, vztah k hudbě si vytvořil až během gymnazijních let. V prvním ročníku si pořídil trombon a o rok později založil vlastní big band. „Takhle jsem pubertou proplul až do své maturity,“ vzpomíná. V průběhu studia se spřátelil se spolužákem Milošem Formanem a v padesátých letech spolu začali dělat divadlo. Spolupracovali například při inscenaci Balada z hadrů v Divadle E. F. Buriana. Libor Pešek zde dirigoval svůj orchestr a Miloš Forman hrál postavu purkmistra. Jejich přátelství přetrvalo celý život, pracovně se spolu sešli znovu až v roce 2009 nad operou Suchého a Šlitra Dobře placená procházka.

Síla vážné hudby

V roce 1951 byl přijat na HAMU, obor dirigentství. Během svého studia prošel pod rukama plejády významných osobností, jako byli například Václav Neumann, Václav Jiráček, Jindřich Brok, Alois Klíma, Václav Smetáček a další. Prostředí školy mu dalo možnost svobodně se rozvíjet v tom, co ho zajímalo, vyučovacích hodin příliš mnoho neměli. „Vážná hudba mne začala opravdu bavit až ve druhém ročníku, do té doby jsem byl jazzman,“ popisuje pamětník. Tehdy přijel do Prahy italský dirigent Antonio Pedrotti, který ho okouzlil svým swingovým přístupem k vážné hudbě a ukázal mu, jakou může mít sílu.

Důležitou součástí hudebního rozvoje posluchačů HAMU byla účast na zkouškách orchestrů, někdy však bylo velmi náročné se na ně dostat. „Česká filharmonie měla v té době takovou vnitřní politiku, že u zkoušek nemá nikdo být. Protože nedej Pánbůh, aby dirigent někoho z filharmoniků třeba opravil a někdo ho u toho viděl. Natožpak student. My, když jsme se chtěli dostat na zkoušky, museli jsme se plazit pod lavicemi,“ vzpomíná Libor Pešek.

Komorní filharmonie

Poté, co dostudoval, působil pamětník dva roky jako korepetitor v Plzni, absolventi dirigentství měli velké problémy získat práci v oboru. Poté byl nějakou dobu na volné noze. Během tohoto období založil Komorní filharmonii, jedinečné dechové uskupení, které se stalo známé pro svou preciznost a práci s detaily. Oproti ostatním múzickým uměním měla Komorní filharmonie velkou výhodu. Vážná hudba nebyla v šedesátých letech téměř vůbec cenzurovaná, snad i proto, že jí málokdo rozuměl. Repertoár se tak nemusel předkládat ke složitému schvalovacímu procesu.

„Tehdy byl ředitelem Divadla Na zábradlí doktor Vodička. Byl to osvícený a vzdělaný člověk, dovolil nám tam zadarmo pořádat v neděli dopoledne matiné, které se hrávalo jednou za měsíc. Připoutalo to pozornost, jelikož jsme byli strašně poctiví. V té době jsme měli svého dvorního skladatele Jana Klusáka, který už tenkrát byl velice avantgardní postava. Díky tomu jsme přitahovali to, čemu se dneska říká ‚pražská kavárna‘. Bylo to takové podhoubí nechutenství k bolševismu,“ vypráví Libor Pešek.

Po zkouškách muzikanti často zůstávali v divadle na večerní představení. Pamětník se takto seznámil mimo jiné i s Václavem Havlem, jehož hry nadšeně navštěvoval. Po několika letech Komorní filharmonii opustil, toužil totiž po dirigování orchestru s jiným nástrojovým složením.

Vznik a zánik Sebastian orchestru

V roce 1964 založil Sebastian orchestr, uskupení, které si velmi rychle získalo skvělou pověst. Podobně jako Komorní filharmonie byla kvalita tělesa založena na pečlivém nastudování partitur a vyladění každého detailu. Se Sebastianem dokonce natočili několik nahrávek. Sebastian zanikl v noci 21. srpna 1968. „Když jsem se vracel ze zkoušky do Teplic, byly už ulice plné tanků. Část souboru emigrovala a zbytek se rozpadl,“ vzpomíná Libor Pešek.

Na podzim roku 1968 navštívil pamětník holandský orchestr v Leeuwardenu. Téměř okamžitě mu bylo nabídnuto angažmá, které přijal, a o rok později se stal šéfem Fríského orchestru. V Holandsku strávil celkem deset let, poslední čtyři roky vedl orchestr v Enschede. Postupně z něj však vyprchalo počáteční nadšení a s orchestrem narazili na své limity. Jak umělecké, tak lidské.

Téměř ve stejnou dobu, kdy mu byl nabídnuto angažmá v Leeuwardenu, získal také nabídku na svou vysněnou pozici šéfdirigenta Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích. Libor Pešek nakonec i tuto nabídku přijal, a osm let tak strávil neustálým přejížděním mezi Holandskem a Pardubicemi.

Cena za svobodu

Komunistický režim ho po celou jeho „západní“ kariéru nechával na pokoji. Rok od roku však Pragokoncertu platil víc a víc peněz. Ke konci sedmdesátých let odváděl více než osmdesát procent svého výdělku. „Mít v té době stálou doložku byla úžasná věc. Přišel jsem si díky tomu volný. Platil jsem si za svou svobodu,“ vypráví Libor Pešek.

Po svém holandském angažmá působil krátce jako šéf Slovenské filharmonie. Byl však záhy vyhozen kvůli odmítnutí vstoupit do komunistické strany. Hned druhý den po vyhazovu však dostal nabídku od Československého rozhlasu, FOK, České filharmonie i Národního orchestru. Umělecký svět se za Libora Peška postavil.

Rozhodl se pro angažmá v České filharmonii, kde strávil nádherných osm let po boku Václava Neumanna. „Přišel jsem do orchestru, který měl svůj světoznámý bohatý zvuk, ale byl zanedbaný. Pan Neumann byl mistr velkých forem a dělal fresky. Ale specializace na velká plátna s sebou nese určitou nepozornost k detailům,“ popisuje pamětník své působení v ČF.

Anglie a další cesty

V roce 1985 hostoval v Londýně u Philharmonic Orchestra. Během svého působení byl navštíven dramaturgem Liverpoolského orchestru, který mu nabídl dirigování Sukova Asraela. Libor Pešek nabídku přijal a Asrael se stal senzací. Záhy přišla nabídka, aby působil v Liverpoolském orchestru nastálo. V Liverpoolu strávil pamětník jedenáct let a během této doby nahráli se souborem kompletní Sukovy symfonie. V repertoáru měli i mnoho dalších českých skladatelů – patřil k nim Martinů, Dvořák, Fibich a další.

Do Československa jezdil Libor Pešek zhruba jednou za dva týdny a tyto cesty ještě prokládal návštěvami Spojených států amerických, kam jezdil zhruba čtyřikrát do roka. V Americe měl možnost spolupracovat se špičkovými orchestry, jako byl Cleveland Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, Philadelphia Orchestra a další. Pamětníkovi bylo dokonce nabídnuto angažmá v Dallasu, které nakonec odmítl i přesto, že Dallas disponoval jedinečnou koncertní síní, jejíž akustiku bylo možné proměňovat v závislosti na tom, jaké dílo se zrovna nacházelo na repertoáru.

V roce 1996 obdržel Libor Pešek Řád britského impéria a tímto oceněním zakončil své působení v Liverpoolském orchestru. „Byl to hezký a slavný odchod. Bylo to krásné a bylo toho dost,“ vzpomíná.

Drolí se kameny

Dne 17. listopadu 1989 byl pamětník shodou okolností zrovna v Československu a účastnil se demonstrace na Albertově. S přáteli se však rozešel u Národního divadla, protože měl ten den ještě několik schůzek. „Volal jsem do České filharmonie a tam jsme si řekli, že jdeme do stávky. Od toho dne jsme na zkouškách místo zkoušení programu hráli takové slavné české kousky pro studenty. To trvalo několik dní. Potom jsme dělali koncerty ve Smetanově síni, kde se hrála Má vlast,“ popisuje Libor Pešek, jak trávil porevoluční období.

Pracoval v Českém národním symfonickém orchestru. „Je to krásný volný svazek lidí, kteří se navzájem respektují a snaží se lidem předávat nějakou energii,“ popisuje pamětník svoji zkušenost.