Lubomír Peške

„Nějakým řízením osudu jsem si koupil lístky na skupinu Manfred Mann, která sem přijela na jazzový festival ve Sjezdovém paláci. Nebyl to šedesátý sedmý rok, kdy se všechno začalo uvolňovat, jak jsem si ještě nedávno myslel. Dohledal jsem si, že to bylo skutečně už v roce šedesát pět. První anglická skupina z Londýna, která sem přijela. Nebyli úplné jedničky, na žebříčku byli možná čtvrtí, ale byla to výborná kapela. Zpíval s nimi takový menší hošík s tamburínou. Paul Jones se jmenoval. Ten koncert byl v rámci Jazzových dnů, proto před nimi hrály jazzový kapely. A v tom Sjezdovém paláci byla sice sedadla, jako třeba v kině, ale vzadu stála v několika řadách spousta volných židlí. To si dnes žádný pořadatel rockového koncertu nedovede představit, že by měl v sále volné židle. Lidé tam samozřejmě přišli vyhecovaní. Viděli záběry z rockových koncertů na Západě a dlouho nebyli spokojení, že tam hrají různí jazzmani a zpívá se blues. Všichni čekali na tu skupinu a ta byla fantastická. Jenže na konec, když lidé vstávali, začaly ty židle lítat. Nebyly vůbec připevněné. Nastoupili tam policajti a vytlačili nás na ohromnou skleněnou stěnu a skleněné dveře. Samozřejmě to ruplo a mohli za to ti policajti, že nás tam tak natlačili. To byl bordel. Honili nás pak po Holešovicích v Parku Julia Fučíka. Tam, kde později vyhořelo to křídlo Sjezdového paláce.“

„To už byl právě ten sedmdesátý čtvrtý, kdy tam přišli nějací další mladí lidi. Tak jsme založili SSM. Z mého hlediska to byla odpovědnost k té společnosti. K té komunitě těch lidí. Já jsem byl teda předsedou SSM a byla taková kuriózní situace, že jsem jako garant podepisoval… Protože každý nový komunista potřeboval mít tři garanty. V tom čekacím období. Asi rok nebo dva. To bylo čekací období. A já jsem nekomunista, jako předseda, podepisoval lidem, kteří vstupovali do KSČ, že jsem garant. Tak jsem dostával ty jejich životopisy a ty jejich návrhy. To byli kolegové z ústavu. Univerzální věc u nich byla. Vystudovali archeologii. Chtěli dělat archeologii a poznali realitu doby. Tak tam museli vstoupit. To lidi moc nechápou. Jednak, že ta komunita chtěla. Jednak, že tam držela ty, kteří byli vyhození. I s tím platem, který jim nezkrouhli. A že vlastně chtěli někoho dalšího. Tak já jsem si řekl dobře. Víc než SSM vám neudělám. Ale udělám to. Byl jsem předsedou. Pak jsem byl místopředsedou ROH. Pokrýval jsem všechna takzvaná školení nestraníků. Tak jsem to vždycky nějak tak vožulil. Pak, když přišel osmdesátý devátý, tak mě všichni chtěli.“

„Tenkrát tady byla výstava švédské firmy Hasselblad, která vybavila americké kosmonauty na měsíc fotoaparáty a kamerami s velkými zásobníky na filmy. Ta technika byla tak pokročilá, že umožnila, co jsem já chtěl také udělat. Říkal jsem kdysi kolegům: ‚Když budeš chtít někam odletět, tak ti sice nevyrobím letadlo, ale vyrobím něco, aby ses tam dostal.‘ Tak jsem si prostě vyrobil Peškeblad. A to byl právě ten systém, na který jsem potřeboval dálkové ovládání. Přetáčení tam bylo na základě hodinového strojku, který se spouštěl senzory.“ – „Peškeblad? Co to tedy bylo?“ – „Byla to taková krabice s elektromotorem. Velká asi jako míč. Musela být obalená molitanem, protože to trošičku vrčelo. Z toho vedl takový metrový bovden do další krabice, ve které byl přidělaný ten foťák. Byla tam různá táhla, aby se to převíjelo, natahovalo a spouštělo.“