The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Pešková (* 1934)

• narozena 11. července 1934 v Plzni Anna Rolencové, rozené Fritschové, a Aloisu Rolencovi

• rodiče byli činní v katolické sportovní organizaci Orel

• za války zažila nálety a 6. května 1945 osvobození Plzně americkou armádou

• německý dědeček Václav Fritsch nebyl kvůli své oblibě mezi místními po válce odsunut

• od roku 1949 se ve Škodovce učila elektromechaničkou

• 1. června 1953 s dalšími stávkovala v továrně v Plzni-Doudlevcích proti měnové reformě

• 2. srpna 1961 se provdala za Václava Peška, člena Komunistické strany Československa, vychovali dceru Helenu

• v letech 1962–1964 žila s půlroční dcerou kvůli manželově řízení stavby metalurgického závodu v Indii

• po deseti letech bez zaměstnání pracovala až do důchodu opět ve Škodovce

• s manželem často jezdívali na zájezdy od Škodovky do Sovětského svazu

• v době natáčení (2023) žila v Plzni

Mládí Heleny Peškové zkalila válka a neustálý strach o život svůj i své rodiny. Když ohlásili nálety, vzala kufřík s panenkou a utíkala do krytu. Milovala květiny a ráda by se stala květinářkou. Obchod s květinami však strýčkovi sebrali komunisté. Helena tak nastoupila do Škodovky a vyučila se elektromechaničkou. Dva a půl roku strávila v Indii, kde její manžel Václav Pešek řídil stavbu metalurgického závodu. Díky jeho ryze praktickému setrvání v Komunistické straně Československa i po okupaci 21. srpna 1968 navštívili řadu měst Sovětského svazu.

Zachránil nás německý dědeček

Helena Pešková, dívčím jménem Rolencová, se narodila 11. července 1934 v Plzni. Její dědeček z maminčiny strany Václav Fritsch byl Němec. Pocházel z Kozolup a pracoval v pivovaru. Babička Alžběta byla Češka. Zemřela, když byl Heleně rok. Druhý dědeček byl zaměstnán u dráhy. Byl dvakrát ženatý, tyto babičky však už Helena nepoznala. Maminka Anna Fritschová pocházela z Plzně, starala se o děti a o domácnost. S manželem Aloisem Rolencem měla tři dcery, starší Annu a Ludmilu. Helena Pešková byla nejmladší.

Jelikož rodiče Helenu vychovávali v katolické víře, začala v roce 1940 docházet do klášterní školy. V této válečné době bydleli v Plzni v Karlovarské ulici. V bytě 1+1 jich i s dědečkem žilo šest. „Byla jsem malá holka a měla jsem hrozný strach o otce kvůli hospodářským kontrolám. Za války se jezdilo vlakem. On jezdil do Čisté ke známým pro mouku, teď byly ty prohlídky, všechno bylo zpřísněné,“ uvádí své vyprávění Helena Pešková. Ta měla za války strach i proto, že její rodiče byli činní v katolické sportovní organizaci Orel. „Přišli Němci a těm, co byli v Orlu, prohlíželi byty. Když přišli k nám, tak na ně děda z maminčiny strany, který byl Němec, spustil německy, takže odešli a u nás neprohlíželi.“ Za války se rodina neměla špatně. Helena s tatínkem často jezdívala na výlety do Prahy. „Jezdili jsme parníkem, chodili do Šárky a taky k Myšákovi na zmrzlinu,“ vzpomíná.

Příprava, nálet, a už to začalo…

Plzeňská ulice Pod Záhorskem[1] vedla na velký zatravněný vršek, ze kterého místní děti v zimě rády sáňkovaly. Nad ním byla pole, na kterých si němečtí vojáci postavili kanony. „My jsme jim říkali ‚flaky‘. A to bylo právě to hrozné, protože jak přišel nálet, tak oni hned začali střílet. A když přišel ten hlášený nálet na Škodovku, tak jsem si říkala, že snad nepřiletí. Já jsem z těch náletů měla vždycky hrůzu. A přišel den, bylo ráno, zrovna tak krásně svítilo sluníčko… Najednou jak letěla ta letadla, ty svazy takhle nad námi, tak jsem říkala: ‚A jé, už to začíná.‘ Obyčejně nejprve ohlásili zahoukáním přípravu a pak nálet. Tentokrát to šlo v rychlém sledu za sebou: příprava, nálet, a už to začalo. Spojenecká letadla chtěla nejdříve umlčet německé flaky. „To jsem v tom krytu úplně slyšela, jak ta letadla jdou k zemi – a teď padaly ty bomby… To bylo něco hrozného, na to nemůžu nikdy v životě zapomenout. No, a pak ta letadla odlétla a letěla na tu Škodovku. Pak jsme vyšli z baráku a to byla hrozná spoušť...“ Okamžitě chtěla pryč. Říkala si, že už tu nevydrží. Bála se o život. Její tatínek pracoval v železářství Macho a Turek[2]. Říkal jí, že tam mají dobrý kryt, že by se mohla schovat tam. „Naštěstí to byl poslední ošklivý nálet, pak už přišli jenom ti hloubkaři,“ říká Helena Pešková. Když byly nálety přes den, utíkala do krytu s maminkou a dvěma sestrami. Popadla vždycky kufříček s panenkou a běžely. Tatínek býval tou dobou v práci. „Měla jsem o něj velký strach.“

Místo učení každou chvíli do krytu

Když přišla válka, klášterní školu pod Saským mostem, do které Helena chodila, zavřeli. Třetí a čtvrtou třídu tak vychodila ve škole na Karlovarské třídě. Školní docházka byla náročná, protože každou chvíli museli před hlášenými nálety utíkat do krytu. „Když ohlásili L30, to byla ta příprava na nálet, tak já jsem z té školy v Americké[3] ulici musela běžet domů na tu Karlovarskou ulici.“ Žáci se toho tedy moc nenaučili.

Po amerických vojácích nám bylo smutno

V neděli 6. května 1945 byla Plzeň osvobozena americkou armádou. Kolem osmé hodiny ranní do města pronikly jednotky 16. obrněné divize. Rodina Rolencových šla právě na náměstí do kostela Nanebevzetí Panny Marie. „To už jsme slyšeli americké tanky, jak jedou, tak jsme se zase museli vrátit domů,“ říká s dojetím v hlase Helena Pešková. Americké vojáky nadšeně vítali a mávali jim. „A oni nám shazovali takové balené svačinky, které jsme vůbec neznali. Bylo v nich všechno možné. To už jsme pak i poznali, která ta svačinka je lepší. U nás pak bylo asi kolem deseti Američanů. Velel jim takový mladý chlapec, my jsme mu říkali ‚Černoušek‘. On byl černý, bylo mu dvacet let. A to byla ta šestnáctá divize. To byli ti, co nás osvobodili, ti byli fajn,“ vzpomíná Helena Pešková a dodává: „Ale nebylo to všechno honem, protože oni přijeli a začalo se střílet. A právě Čeněk Maloun[4], ten zahynul, když skončila válka. On byl taky v té spojce.“ Devětačtyřicetiletého Čeňka Malouna a další účastníky květnového povstání v Plzni připomíná pamětní deska na zdi domu v Klatovské třídě 19. Za Peškovými pak přišel do krytu německý voják, který jim říkal, že ještě chtějí vyhodit do vzduchu Saský most. To se ale nakonec naštěstí nestalo. „A docela nám toho vojáka bylo i líto.“ Když Američané vyčistili město od posledních fanatických německých vojáků, nastal klid a ve vzduchu byla cítit svoboda. V Karlovarské ulici se ubytovala asi desetičlenná americká posádka. „K nám chodil taky jeden, už byl starší a asi už měl rodinu. Nejstarší sestra uměla anglicky. Vždycky přišel třeba večer, a tak tam s námi poseděl. Tak jsme si na ty Američany tady zvykli, a když pak odjížděli, bylo nám smutno. V Cizineckém domě[5] pak měli to rozloučení, kde byla i tancovačka. Tak jsme se tam s nimi loučili,“ vypráví Helena Pešková. Sestra její švagrové prý měla s jedním z amerických vojáků dceru. Když za ním však letěla přes Červený kříž do Ameriky, aby ho našla, nikdo o něm nevěděl. Vrátila se tedy zpátky domů.

Po válce se místní za dědečka přimluvili

Helenin dědeček Václav Fritsch, který byl původem Němec, musel po válce nosit pásku označující osoby určené k odsunu z Československa. „Ale byl to starý člověk, vždyť už mu bylo skoro sedmdesát… On byl hrozně šikovný na práci, ve válce vyráběl i nádobí. My jsme měli i takové hrnce a různé naběračky, co udělal. A i co se týče elektriky, všemu rozuměl. Jak se někomu v baráku něco porouchalo, okamžitě šel a spravil to. Lidi se pak za něj vzali, a tak ho neodsunuli.“

Namísto květinářky elektromechaničkou

Po válce Helena úspěšně složila zkoušky, mimo jiné z německého jazyka, a začala studovat měšťanskou školu. Také začala chodit do Junáka. Absolvovala tři tábory, dva u Karlových Varů a jeden v Mariánské Týnici. „Ta byla tenkrát rozbořená a my jsme v ní tábořili,“ říká. Po úspěšném vychození měšťanské školy se rozhodovala, kam dál. Odjakživa milovala květiny a její strýc vlastnil květinářství na Wilsonově mostě. „Říkával mi: ‚Já ti ten obchod jednou dám.‘“ S vlnou znárodňování soukromého majetku v časech komunistického režimu však strýček o svůj obchod přišel. Helena Pešková už do školy nechtěla, a tak chodila žádat o zaměstnání na pracovní úřad. Ačkoliv nikdo z její rodiny neměl zkušenost s prací ve Škodovce, vydala se tam v roce 1949 do učení na nově otevřený obor elektromechanik. „Byla to špatná doba. A tatínek měl taky zle, protože když přišel ten převrat, řekl, že vystoupí z ROH. To už šel u toho Macha a Turka do důchodu. A to soukromé železářství kvůli komunistům skončilo.“ Obchod, ve kterém tatínek do té doby pracoval, byl znárodněn a na jeho místě vznikla Ferona, ve které nadále pracovala jedna z Heleniných sester. Dne 1. června 1953 byla vyhlášena měnová reforma. „A to jsem stávkovala. Protože tvrdili, že to nebude, a najednou to druhý den bylo. V Doudlevcích šel průvod, ale my jsme do ulic nešli, na to my jsme nebyli, byli jsme mladí. My jsme stávkovali v továrně.“

Výpověď a cesta do Indie s půlroční dcerkou

Helena Pešková se ve Škodovce vyučila elektromechaničkou. Nejprve pracovala ve škodovácké továrně v Plzni-Doudlevcích, kde se specializovala na trolejbusové vedení. Výroba se však brzy přesunula do Ostrova nad Ohří. V roce 1960 se seznámila se svým budoucím manželem Václavem Peškem. Byl to také katolík, ale do kostela nechodil. Helena Pešková si prosadila svatbu v kostele sv. Bartoloměje, která proběhla 2. srpna 1961. Manžel měl pak jako expert odjet na práci do Indie. Ve Škodovce se jí moc nelíbilo, jelikož jí často dávali jinou práci, než ve které byla vyučená. „Bylo to pro mě ponižující,“ říká pamětnice.

Než se v roce 1962 narodila dcera Helena, rozvázala ve Škodovce pracovní poměr. Manžel odletěl do Indie v dubnu, ale ona za ním mohla, až když bylo dceři půl roku. Do Indie letěla v roce 1962 indickými aerolinkami doprovázená dvěma muži před důchodem, kteří měli stejnou cestu. Dítě měla před sebou v kolébce. Když přistáli v Bombaji, přespali jednu noc v hotelu, druhý den letěli do Kalkaty, kde opět přespali. Další den však neletělo letadlo do Ráňčí, a tak musela jet s malou dcerkou vlakem, což bylo náročné. V Indii strávila zhruba dva a půl roku. Manžel zde řídil stavbu metalurgického závodu. Hodně létával do Kalkaty, kde vyzvedával zboží na stavbu. Cihly na stavbu nosily na hlavách indické ženy, z nichž některé byly i těhotné. „Manžel říkal: ‚Vidíš, ta si jde třeba támhle do nějakého příkopu odrodit a zase musí dál dělat.‘ No, bylo to hrozné...“ Helena Pešková si ale stěžovat nemohla, o její rodinu bylo postaráno. Nejprve bydleli v hostelu a pak se přestěhovali do menšího domku. Manžela viděla jen u oběda, pak zase hned odjel na stavbu. Spolu s dalšími ženami a dětmi tak ráda trávila čas třeba u bazénu. Protože se musela věnovat malé dceři, neměla ani čas učit se anglicky. „Měli jsme tam českého kuchaře, lékaře, různé kroužky, hrál se tam tenis, … Taky jsem si na zahradě sama sklízela banány.“ Nějaký velký kulturní šok v Indii nezažila. Do víru města se dostala asi jen párkrát o víkendu, a to výhradně autobusem na nákupy. „Taky jsem se bála hadů. Sousedi ho měli doma za ledničkou.“ Manžela si jako zaměstnance vážili, dostával asi třináct rupií za hodinu. „Když tam pak nastoupila taková ta dělnická třída, tak už to nebylo ono, to už jsme jeli pryč.“

Cesty do Sovětského svazu

Manžel začal po návratu z Indie pracovat ve Škodovce ve válcovnách. Za totalitního režimu byla s manželem ještě několikrát v Sovětském svazu. „V tom byla ta Škodovka dobrá, že pořádala ty zájezdy.“ Do Sovětského svazu však prý chtěl málokdo, a tak jezdila hlavně ona s manželem. Manžel jezdil z pověření RVHP často do Moskvy. „Vyprávěl pak o prázdných krámech a směňování věcí…“ Nejvíc se jim líbilo v Soči. „Rusko jsem si tedy užila dost, ale na Lenina jsem se podívat nešla, protože tam byly hrozné fronty,“ říká s úsměvem Helena Pešková. Jejich dcera Helena pak studovala ruský jazyk na pedagogické fakultě, a tak strávila půl roku na stáži ve Volgogradu.

Dcera lidovce, manžel komunista

Helena Pešková byla, co se politického směřování týče, vychovávána v duchu svého tatínka, který byl členem Československé strany lidové. „Můj manžel ale nějaký zapřisáhlý komunista nebyl. Když jsem mu řekla: ‚Hele, tohle dělat nebudeš‘, tak to nedělal, tak to nevzal.“ Václav Pešek vstoupil do Komunistické strany Československa jako mladý člověk plný ideálů. Okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 mu otevřela oči, ale ve straně zůstal i nadále z ryze praktických důvodů. „Já jsem se o politiku nezajímala. Když jsem nastoupila do Škodovky a chtěli po mně, abych vstoupila do komunistické strany, tak jsem řekla, že na to nejsem dost vzdělaná.“ Doma sledovali německou televizi. V době komunistického režimu musela tajit, že je katolička a že chodí každou neděli do kostela.

Deset let na mateřské

Po návratu z Indie nemohla najít zaměstnání, a tak zůstala deset let s dcerou doma. Bylo to ale ekonomicky neúnosné, a tak se nakonec přes manželovy známé opět dostala k práci ve Škodovce. Tentokrát začala pracovat v automatizaci. Jednalo se o jemnou práci, která sestávala například z letování drátků. Na stejné pozici setrvala až do důchodu v roce 1990.

Sametová revoluce a nové možnosti

Když přišla sametová revoluce a komunistický režim padl, byl prý za to Helenin manžel rád, i když se prý o politiku nezajímal. Na protirežimní demonstrace nechodili, jejich dcera Helena ano. Ta vystudovala pedagogickou fakultu, nějakou dobu učila a od revoluce pracovala ve Vodárně Plzeň jako vedoucí sekretariátu, a to dlouhých třiadvacet let. Když jí vážně onemocněl manžel, starala se o něj, později se do vodárny vrátila do zákaznického centra. Po jeho předčasné smrti zůstala prakticky sama. Chyběl jí sourozenec. „Rodiče to ale asi brali tak, že do takové doby nechtěli přivádět děti,“ říká.

Po sametové revoluci mohla Helena Pešková s manželem navštívit i jiné země než Sovětský svaz. Rozjeli se třeba do Rakouska, Itálie či Španělska. Spolu s dcerou dnes sleduje, co se děje na Ukrajině. „Když byly ty nálety, to bylo hrozné, to bych nikomu nepřála. Dneska nechápu, že ti lidi nadávají. Já jsem si v dětství vůbec nedokázala představit, co je to mír.“ Mladým lidem vzkazuje: „Když je člověk opravdu chytrý, tak by měl využít svých možností a jít za svým cílem. Lidé by ale měli být i trošku skromní.“

[1] „Skupina domů nad Karlovarskou ulicí byla postavena v blízkosti lokality, kde snad stávala středověká vesnice Záhorsko či Záhoří. Domy byly budovány krátce před první světovou válkou a v meziválečném období. V šedesátých letech 20. století navázala na starší zástavbu obytná skupina domů a nové stavby tady vyrostly i v době nedávné. V místě je zachovaný systém německých protiletadlových krytů z druhé světové války.“ (Hajšman, Jan, Mazný, Petr. Plzeňský místopis. Plzeň: Starý most, 2018, s. 176.)

[2] „Od roku 1941 vystupovala firma Macho a Turek jako velkoobchod se železem a železným zbožím. V roce 1944 byla zřízena prodejní kancelář a obchod v Bratislavě a v následujícím roce také v Praze.“ (https://www.euro.cz/clanky/melememeleme-kamenem-887838/)

[3] Tato komunikace byla v minulosti rozdělena na dvě samostatné. První byla během nacistické okupace v roce 1941 přejmenována na třídu Vítězství (Viktoriastrasse). Druhá dostala v roce 1940 jméno po Karlu IV. (Fantová, Kateřina. Plzeňský uličník. Plzeň: Starý most, 2019, 144 s.)

[4] „Jaroslav Roztočil, patnáctiletý student chlapecké Masarykovy školy na Jiráskově náměstí, byl zastřelen nedaleko křižovatky U Práce na dnešní Klatovské třídě ustupujícími německými vojsky. Spolu s ním zahynuli i Čeněk Maloun a Josef Jahn. Tuto událost upomíná na domě pamětní deska od Otakara Waltera.“ (http://krizkyavetrelci.plzne.cz/katalog/dilo/1827/)

[5] https://www.mistapametinaroda.cz/?id=614