The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Pešoutová (* 1930)

• narozena 31. srpna 1930 v Praze

• v letech 1931 až 1935 žila v Paříži

• otec Zdeněk Vltavský působil jako vojenský atašé

• za války se otec zapojil do odboje

• otec sehrál důležitou úlohu při Pražském povstání

• v roce 1946 otec odmítl vstup do KSČ

• po únoru roku 1948 otec propuštěn z armády

• v roce 1948 pamětnice dokončila rodinnou školu, obor hospodářsko-administrativní

• v lednu 1950 byla rodina Vltavských vystěhována z bytu v Dejvicích

• rodina nakonec přesídlila do Ledče nad Sázavou

• plukovník Zdeněk Vltavský zemřel v roce 1963

• v roce 1991 byl rehabilitován

Olga Pešoutová se narodila 31. srpna 1930 ve Vojenské nemocnici v Praze. Tehdy ještě jako Waldhütterová, ne však nadlouho. Její otec Zdeněk Waldhütter byl jmenován vojenským atašé v Paříži, kam se s rodinou přestěhoval, a právě v té době se rozhodl převzít rodné příjmení své matky a stal se Zdeňkem Vltavským. První Olžiny vzpomínky jsou spjaté s Paříží. Prostorný pětipokojový byt nedaleko Eiffelovy věže s dvojitým schodištěm – to první, mramorem vykládané, pro partaj, a to druhé, postranní kovové schodiště pro služebné, kterými u Vltavských byly sestry Františka a Růžena.

Tichého obraz Břichomluvec

Vždy večer, když se do bytu z vyslanectví Zdeněk Vltavský navracel, nechal oživit obraz Břichomluvce z rukou malíře Františka Tichého, avantgardního umělce 20. století, v tu dobu pobývajícího v Paříži. Obraz zakoupil za osm set franků. Chtěl mu vypomoci z tehdy nepříznivé finanční situace, jak vzpomíná pamětnice. „Máma, jakožto větší znalec umění, vyrazila k Tichému do ateliéru, aby obraz pořídila. Otec ji vyslal s šekem, aby mu ihned zaplatila. Bydlel myslím ve čtvrti Montmartre a měl malé dítě. Matce tehdy otevřela jeho manželka a pan Tichý v tu dobu nebyl doma. Měl rozpracovaného jen Břichomluvce, byl to zatím jen kvaš a obě se dohodly, že jakmile bude obraz hotový, pošlou nám ho. A tak se skutečně i stalo. Původně byl v oválném rámu a nikomu z nás se obraz nelíbil, ale s tátou jsme ho napodobovali.“ A to dokonale. V podpaží ji rozesmátou nosíval po bytě stejně jako Břichomluvec svoji cirkusovou opici, a to tak dlouho, než ji unavenou uložil do postele ke spánku.

Z Paříže do Litolu

Studovat v Paříži už se Olze ale nepodařilo. Její otec totiž nechtěl nadále v diplomatických službách setrvávat, a proto byl roku 1936 Zdeněk Vltavský přemístěn do Čech, do Milovic. Přání být vojákem ho provázelo už od dětství, kdy mu to však rodiče nechtěli dovolit. Chtěli z něj vychovat právníka, což se jim i na krátký čas dařilo. Rok a půl studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale s příchodem první světové války stanul Zdeněk Vltavský v legionářských bojích ve Francii a Rusku, kde získal cenné zkušenosti a utvrdil se ve svém životním poslání. Po čtyřleté pracovní zkušenosti ve Francii se stal velitelem pluku útočné vozby v Milovicích, kde byl tehdy velitelem tábora generál Čihák a stali se důvěrnými přáteli.

Od roku 1937 byl povýšen na plukovníka. Jeho vášní se staly obrněné vozy. „Táta byl věčně pryč. Měl i svého šoféra, ale když jezdili s mámou na návštěvu, tak řídil sám. Bydleli jsme v obci Litol, která je dnes už součástí Lysé nad Labem, a byt jsme měli hned nad pekařem, který neměl zrovna dobře vychované děti. Na záchod chodily na chodbu a matka, když šla na večírek, musela si podkasat šaty, aby vůbec k autu došla, tam se pak i přezula. Čekali jsme, až nám v Milovicích dostaví dům, které tam stavěli pro rodiny vojáků,“ popisuje Olga Pešoutová. Do první třídy nastoupila ještě do Litolu, kdežto druhý ročník navštěvovala už v Milovicích. Ale ani tady nakonec rodina Vltavských nesetrvala dlouho.

Odbojářem i starostlivým otcem

Plukovník generálního štábu Zdeněk Vltavský byl pozván do Velké Británie, kde předváděl tank československé výroby. Než se však stihl z britských ostrovů vrátit, nastala německá okupace Čech. „Otec zašel v Británii na vyslanectví a volal do Čech mojí matce. Poté mluvil se svým bratrem, který byl v té době ve fabrice, která vyráběla letadla. Chtěl po něm, aby mu převedl rodinu přes hranice. Strejc mu řekl: ‚O svou rodinu se starej ty a po mně to nechtěj.‘ V Anglii byl strašný zmatek, a tak otec odjel do Francie, kde mu nabídli místo v cizinecké legii. Otec se ale vrátil do Čech,“ vypráví Olga Pešoutová.

Rodina Vltavských pokračovala z Milovic do pražských Dejvic, kde bydlela v domě, který patřil rodině Ringhofferových. Plukovník Zdeněk Vltavský v roce 1939 rozhodl, že dceru přemístí na bezpečnější místo ke svým rodičům do Ledče nad Sázavou, a nastoupila zde do čtvrté třídy. Už od března toho roku byl zapojen do protinacistického odboje na Vysočině. Organizoval doplnění zbraní tajných skladišť u Čeňka Císaře v hutích v Tasicích. Odbojová skupina byla od listopadu 1939 posílena lékařem MUDr. Kremlou, u kterého probíhaly schůzky v ordinaci. Vedle odbojové skupiny RU-DA řídil plukovník Vltavský také další skupinu ve svém bývalém působišti v Milovicích, ta se skládala z těch nejspolehlivějších členů sboru pluku útočné vozby, někteří z nich byli napojeni právě na skupinu RU-DA.

Studijní výsledky pamětnice byly otci k vzteku. Do páté třídy tak nastoupila do Prahy a otec s ní po večerech ležel v knížkách. Ve škole pak ředitel školy nařídil, aby učitelka Pavlíková posadila vedle Olgy dceru, jejíž otec byl u gestapa. „Paní učitelka mě varovala, abych si dávala pozor na pusu, že holka bude doma tatínkovi všechno hlásit. Jenže už jsem neměla co prozradit, protože můj tatínek byl odvezenej do Havlíčkova Brodu (tehdy ještě Německého Brodu, pozn. ed.), kde ho vyslýchali.“

Gestapo se dostalo na stopu ukrytých zbraní a plukovníka Vltavského a pana Císaře zatklo. Zhruba po měsíci však byli pro nedostatek důkazů propuštěni. Zdeněk Vltavský byl mimo jiné vyslýchán i v Kolíně, v Petschkově paláci v Praze a poté vězněn na Pankráci. Ve druhé polovině roku 1944, kdy už Olga byla znovu u dědečka v Ledči nad Sázavou, měl Zdeněk Vltavský kolínským gestapem zakázáno dojíždět do Ledče nad Sázavou, přesto udržoval spojení s doktorem Kremlou nebo majitelem hutí Čeňkem Císařem.

Zároveň byl ve svém bytě v Dejvicích ustavičně sledován civilní protektorátní policií. Obezřetnost byla po celou dobu nezbytná; takřka až do května 1945 byl hlídán dvěma policisty. „Tehdy mě chtěli převézt do Ledče, jenže táta byl sledovanej a vlakem to nebylo možné. Vypravili jsme se s otcem a služebnou Fandou na Vinohrady, která se mnou v cestě pokračovala dál. Poprvé nám odjezd z Vinohrad nevyšel, až o týden později se nám podařilo odjet. Odkryly jsme plachtu a nasedly na vůz plný beden s česnekem. Do Německého Brodu, kde jsem měla tetu Havlíčkovou, jsme se dostaly až o půlnoci. Další den ráno nás informovala o vyhozených kolejích partyzány mezi Světlou a Ledčí. Dopravily jsme se tedy vlakem jen do Světlé a odsud jsme pokračovaly pěšky. Do Ledče to bylo jen jedenáct kilometrů, ale brzy mě z bot bolely nohy. Sedly jsme si v lese nedaleko cesty na pařez a otevřely kufr, když vtom se vynořili dva němečtí vojáci s kočárem. Lekli se nás a jeden z nich šáhl po pistoli. Ten druhý, co kočíroval, ho naštěstí zarazil,“ popisuje Olga Pešoutová cestu k dědečkovi, kde přečkala až do konce války.

Kdybysme chtěli, tak vám tu Prahu rozbijeme...

Sobotou 5. května 1945 to začalo. K Vltavským do bytu v Dejvicích přispěchala dcera generála Znojemského se vzkazem pro plukovníka. „Tatínek vám vzkazuje, že už to vypuklo. Brzy bude připravené vládní vozidlo a máte být připravený v uniformě.“ Během květnových bojů plukovník generálního štábu Zdeněk Vltavský, velitel pražské útočné vozby Bartoš, přímo spolupracoval například s generálem Kutlvašrem nebo podplukovníkem Bürgrem, ale byl to právě on, koho německý generál a velitel jednotek wehrmachtu bojujících v Praze Toussaint přijal k diskusi o kapitulaci.

„Otec slyšel, že Toussaint k sobě nechce nikoho přijmout. Táta pochopil, že chce jednat jako voják s vojákem, a taky o něm věděl, že Toussaint býval v Praze jako vojenský atašé. Když k němu otec přijel, věřil mu jako vojákovi a souhlasil, že v jeho doprovodu s ním do Bartolomějské odjede. Než ale odjeli, otevřel Toussaint dveře na balkon, kde stálo několik nových německých tanků Tiger, a otci řekl: ‚Kdybysme chtěli, tak vám Prahu rozbijeme úplně, ale už to dělat nebudu,‘ a šel s otcem a dalšími přes barikády za bílým praporem. Tenhle moment byl zachycen i na kameru a záběry pak běžely v biografech, ale jen do té doby, než komunisti zjistili, že na záběrech je otec, pak je stáhli,“ popisuje slavné momenty z Pražského povstání dcera plukovníka Vltavského Olga Pešoutová.

Sláva, táta jim to nepodepsal!

Po skončení druhé světové války bylo třeba dát armádu dohromady. Nejprve byl plukovník Zdeněk Vltavský poslán do Vyškova, kde zřídil divizi obrněných vozů, a poté byl přeložen do Prahy, kde na katedře Vysoké školy válečné předával své nastřádané zkušenosti. Pak jednoho dne čekala na jeho stole přihláška do komunistické strany. „Byla jsem zrovna u toho, když k nám přišel odbojář Ruda Císař. Táta se ho ptal, co si myslí a jestli má přihlášku podepsat. Nakonec ji ale nepodepsal. Vykřikla jsem: ‚Sláva, táta jim to nepodepsal!‘ Táta mi ale odpověděl: ‚Jó, holka, to je jen začátek, to teprve uvidíš,‘“ vzpomíná pamětnice. A měl tehdy pravdu.

Odmítnutí vstupu do strany plukovníka Zdeňka Vltavského stálo jeho vojenskou kariéru. Po únorovém převratu v roce 1948 byl z armády propuštěn a odešel do předčasného důchodu. Pokusil se nastoupit na vedoucí pozici u svého švagra v podniku Sklo export, zpráva se ale k armádnímu vedení rychle donesla a to jeho nástup zastavilo. Prý proto, že jeho jméno bylo v zahraničí příliš známé. Plukovníkův švagr byl po návratu z obchodního jednání v Sovětském svazu odvolán z funkce. Nepřistoupil totiž na nízké finanční podmínky, které svaz za dodávané zboží požadoval.

Rodina Vltavských byla v lednu 1950 ze svého bytu v Dejvicích vystěhována. Původně se měla na příkaz úřadů stěhovat do pohraničí, kam putovalo i několik vojenských rodin. „Táta ani máma nesměli v Praze pracovat. Mě a bratra se ale tohle nařízení netýkalo, a tak jsem bydlela u strýce v Pařížský, kde s tetou měli byt.“

Penze, kterou Zdeněk Vltavský pobíral, na uživení rodiny nestačila. Ještě předtím, než rodinu vystěhovali, se nechal zaměstnat jako vedoucí meziskladu v sázavských sklárnách a u svého známého přebýval ve skromném pokoji v podkroví. Olžina matka tehdy zvrátila směr stěhování. Místo do pohraničí vyjednala přemístění do Ledče nad Sázavou, kde rodina Vltavských měla svůj dům. Musela ale vyčkat, protože byl ještě obsazen vojenským kapitánem Sklenářem, který čekal na nově přidělené místo. Rozdělená rodina se po nějaký čas scházela jen při nedělním obědovém posezení u babičky v Ledči.

Zdeněk Vltavský pak ve sklárnách podal výpověď a už natrvalo se přesunul do jejich dvoupokojového bytu v Ledči nad Sázavou. V posázavském městečku se v padesátých letech budovalo nové fotbalové hřiště, kde své uplatnění našel i už téměř šedesátiletý a stále podnikavý Zdeněk Vltavský. Vtipnou historkou se pak stala návštěva úředníka z bezpečnosti práce. „Když přišla kontrola, otec zrovna seděl na bedýnce, ve které byly uložené výbušniny určené k odstřelu skály, a přitom kouřil cigarety,“ s úsměvem vypravuje Olga Pešoutová. Ačkoliv právnický sen svých rodičů Zdeněk Vltavský nenaplnil, podědil po svém otci vřelý vztah k přírodě, na což navázal i založením zahrádkářského klubu, který se těšil velké přízni místních.

Plukovník Zdeněk Vltavský dobojoval 17. března 1963 a byl pochován na hřbitově v Ledči nad Sázavou. Na začátku devadesátých let byl rehabilitován a v roce 2013 byl Ústavem pro studium totalitních režimů in memoriam oceněn Cenou Václava Bendy. Nezávislý podmelechovský spolek v roce 2016 připomněl 120 let od jeho narození. Uchovávejme ve společné mysli válečné hrdiny stále živé a nezapomínejme na jejich vykonané činy. Nedovolme je zastřít společenskou šedí a lhostejností.