Karel Peterka

„Součástí výcviku byla taky pohraniční příprava. Každý se musel naučit říkat zpaměti použití zbraně. Kdy vystřelit může, kdy musí, kdy nesmí. Jestli si někdo myslí, že pohraničníci na čáře byli vrazi, že říkali: ,Hele, támhle někdo jde, típnem cigára a zastřílíme si,‘ to není pravda. Šli do služby, měli nabito pod závěr, samopal vzor 58, než ale začali střílet, museli zvolat: ‚Stůj, ruce vzhůru, opusťte úkryt. Ruce vzhůru, odhoďte zbraň.’ Varovný výstřel do vzduchu, a teprve potom, když na ně někdo zamířil, potom mohli střílet. Střelba proti vozidlům, plavidlům a letadlům pouze v případě, že se z těchto dopravních prostředků střílelo na hlídku. Pro svou obranu směli tu střelbu opětovat. Zákaz palby proti nejasným zvukům a siluetám. Taky byly tzv. prověrkový hlídky, kdy důstojník z povolání nebo praporčík šli tzv. na čmucha. Byli výtečníci, kteří stříleli z pistole po hlídce. Slyšel jsem o tom, nebyl jsem u toho, že narukoval borec, který měl výkonnostní třídu ve střelbě. Když se zastřelovaly samopaly, domluvil se s tím zbrojířem a svůj samopal si zastřílel sám. Když na něj takovýhle ,čmuch’ poslal jednu nebo dvě včeličky do kmene, za kterým se schovával, metr nad něj. A ten dotyčný si pak musel prát trenýrky v potoce. To je k té střelbě na hranicích. Zákaz palby, když by střely mohly dopadat na území cizího státu. Nechtěl bych být v kůži pohraničníka, kterému prošel narušitel do zahraničí a řekl by: ,Já jsem nemohl střílet, protože kdybych se netrefil, spadlo by to k sousedům.‘ Nechtěl bych být v jeho kůži, když stál před prokurátorem. Takové případy řešil prokurátor a bylo to [odpovědnost] vždy na tom vojákovi. 
Když různé historické platformy říkají, že pohraniční stráž dávala pohraničníkům právo střílet na spoluobčany, když šli za svobodou – to nebylo právo. Ti vojáci měli povinnost zabránit narušení hranice, zabránit tomu odchodu do zahraničí. Aby té povinnosti dostáli, měli tu zbraň. Neměli právo, ale měli povinnost v případě potřeby střílet. Když máte právo, můžete ho využít nebo ne, to je na vás. Ale tu povinnost musíte splnit. A když ji nesplníte, následují sankce.“

„Ten soudruh mi řekl: ,Podívej soudruhu, tatínek má kaňku.’ Kaňka byl ten vyhazov od SNB. Jenže to mi ten soudruh neřekl, to vyšlo najevo až později. ,A když má kaňku tatínek, vztahuje se to do třetího kolena. Kaňku mají i děti a vnoučata.’ Mně bylo v té době šestnáct, děti jsem žádné neměl. Ale už měly kaňku.“