The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Zuzana Peterová (* 1950)

• narozena 25. října 1950 v Praze

• česká novinářka a spisovatelka

• v době procesů se Slánským byl její otec Miloslav Schneider zatčen a odsouzen

• v roce 1966 začala studovat gymnázium

• následně studovala žurnalistiku, poté získala doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• po studiu pracovala v Zemědělských novinách

• při mateřské dovolené studovala psychologii a psychoterapii

• vdaná od roku 1969, má čtyři děti

• v současnosti píše knihy, pořádá přednášky

• v pražské Židovské obci působí jako psychoterapeutka

Původ

Narodila se jako Zuzana Schneiderová 25. října 1950 v Praze. Její rodina byla po matce židovského původu. Babička Gertruda pocházela z Vídně, odkud rodina odešla do Plzně a později do Prahy. Druhá světová válka její rodinu velice poznamenala. Ve vyhlazovacích koncentračních táborech zahynulo okolo šedesáti příbuzných. Konce války se dožila pouze maminka a babička. Zuzana vyrůstala jako jedináček v prostředí, kde se o židovství hovořilo potichu. „Celé dětství mne provázel pocit, že jsme Židi, ale nesmíme to říct, protože by přišel znovu Hitler a my bychom šli zase do plynu.“ V dětství ji velice často provázela otázka, kdo to byl Adolf Hitler a co to bylo, jak sama říká, za zlého pána. Babička jí na tuto otázku odpověděla velice překvapivě: „Vůbec bych s ním nemluvila, jen bych vytrhávala z hlavy jeho vlasy jeden po druhém, aby trpěl hodně dlouho, jako trpěla naše rodina.“ Babička tak do ní zasela jednou provždy představu o člověku, jenž byl symbolem zla, které rozpoutali nacisti vůči světu i její rodině. O holokaustu se však před ní nikdy nezmiňovala. Chtěla ji uchránit před těžkým dopadem traumatických informací na dětskou psychiku.

Židovský hřbitov a co je to umřít včas

Dětství strávila pamětnice prakticky na židovském hřbitově v Želivského ulici, kam chodila velice často s babičkou. Na toto odlehlé a liduprázdné místo ji vodila překvapivě proto, že se obávala, aby lidé nepoznali, že nehovoří dobře česky. „Vodila mne od jednoho krásného náhrobního kamene ke druhému a říkala mi o lidech tam pohřbených, že umřeli včas.“ Byli to totiž lidé, kteří zemřeli ještě před vypuknutím druhé světové války a holokaustu se nedožili. Stejně tak patří k jejím vzpomínkám na dětství i hra na klavír a výuka francouzštiny.

Otcovo zatčení

Po válce a zejména po nástupu komunistů k moci v roce 1948 nastaly pro rodinu opět krušné časy. Mnozí začali budovat světlé socialistické zítřky, a jak říkal Klement Gottwald, první komunistický prezident: „Když se kácí les, tak létají třísky.“ Otec Miloslav Schneider byl označen za třídního nepřítele a byl uvržen do vězení. Zuzana k tomuto nelehkému období říká: „Pamatuji se, že jsme měly velikou bídu, protože moje maminka nemohla nikde dostat zaměstnání, každý se ji bál zaměstnat. V zimě jsme měly teplo jenom v jedné místnosti a často jsme měly hlad. Navíc po únoru 1948 komunisti rozdělili náš velký byt na tři bytové jednotky.“ V domě na Vinohradech žili vesměs pravověrní komunisté a ona vzpomíná, jaký stísněný pocit měla, když po schodech kráčela do pátého patra a cestou se bála, aby nikoho ze sousedů nepotkala. Lidé tehdy dokázali být zlí, dávali rodině najevo, že otec je jakožto „nepřítel státu a lidu“, jak se tehdy říkalo, ve vězení. Babičkou doslova otřásla věta jedné sousedky, která prohlásila: „Měli jste tam raději všichni zůstat než tady takto strašit.“ Slovem „tam“ myslela koncentrační tábor.

Nezvaní noční hosté

Život rodiny „zpestřovaly“ pravidelné noční prohlídky organizované Státní bezpečností. Dnes si lze již těžko představit situaci, kdy u vás ve dvě hodiny ráno zazvoní příslušníci StB, vtrhnou do bytu a všechno vám vyházejí ze skříní. Tito „bdělí strážci zákona“ se tehdy nezastavili ani před hračkami, jež malá Zuzana zdědila po předcích, kteří se nevrátili z koncentračních táborů. „Všechny hračky mi ze skříňky vyházeli. Měli dlouhé bodce a jimi propichovali všechny ty plyšáky, jestli v nich není náhodou něco ukrytého. Pro mne to bylo velké trauma, plakala jsem, že to ty plyšáky musí velmi bolet.“

Výslechy matky na StB

Maminka malé Zuzany musela v době, kdy byl otec ve vězení, čelit častým výslechům Státní bezpečnosti. Ta se snažila získat další kompromitující materiály na otce, a tak vyvíjela nelidský nátlak na celou rodinu. „Mamince dokonce pohrozili, že pokud jim nedá další informace, umístí mě do dětského domova a ji zavřou do vězení. Navrhovali jí, aby se s tatínkem rozvedla, že tím zachrání svůj i můj život.“ Jak říká pamětnice, maminka se však projevila jako statečná žena, která všem těmto tlakům odolala.

Vykonstruovaný proces s otcem

Otcova vyšetřovací vazba trvala devatenáct měsíců a strávil ji ve vězení v samovazbě. Jednou za půl roku ho spolu s maminkou mohly ve vězení navštívit. V balíčku mu pak předávaly vitaminy v podobě citronů a také mletou kávu. „Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen v době po procesu se Slánským a nařčen, že má kontakty se Švédskem a že vyzrazoval různé patenty a projekty do zahraničí.“ V šedesátých letech byl propuštěn na amnestii jako zlomený člověk. „Jednou u našich dveří zazvonil zvonek a já jsem šla otevřít. Za dveřmi stál starý, nachýlený, bělovlasý muž v obleku a já jsem ho vůbec nepoznala. Ptala jsem se, koho hledá. Odpověděl, že mne, že je to můj táta.“ Takto líčí Zuzana s dojetím své setkání s otcem po mnoha letech odloučení. V souvislosti s ním zdůrazňuje dvě věci: „Otec miloval humor a byl nad věcí. Snažil se situace zlehčovat a uměl se fantasticky smát. Když jsem se jako puberťačka prosazovala se svými názory, řekl mi jednou: ‚Zuzano, však on tě život naučí.‘“ Kriminál ho však velmi změnil. Vrátil se z něj jako šedivý stařec, který navíc trpěl samomluvou. „Celé hodiny chodil po pokoji od okna ke dveřím, od dveří k oknu a dohadoval se s vyšetřovateli. Vykřikoval různé věty a slova, jako že má proti sobě vyšetřovatele, který ho ohrožuje, a on mu chce vysvětlit, že je nevinný,“ vzpomíná Zuzana. Stále se obával, že někdo zazvoní a opět ho zavřou do vězení.

Těžké časy pro rodinu

Po otcově propuštění existenční problémy pokračovaly. Otec nemohl sehnat žádnou práci, všichni se ho báli zaměstnat. Ve státě vládla socialistická morálka. Pohybovat se mohl většinou pod dozorem StB. Časem se mu však podařilo práci sehnat, a dokonce vystudoval dálkově vysokou školu. Vězení narušilo vztah otce a matky natolik, že se po nějaké době po otcově propuštění rozvedli. „Jejich vztah vydržel celou tu děsivou dobu jeho uvěznění, ale potom v těch normálních podmínkách nevydržel.“

V polovině šedesátých let přišlo politické tání a radostná zpráva pro rodinu. „Naskytla se možnost, že se Židé mohli odstěhovat do Izraele. Rodiče měli všechno zařízeno. V Tel Avivu naši zařídili byt a otec tam sehnal i práci. Čekalo se pouze na to, až československé úřady povolí vystěhování.“ K cestě do Izraele však nedošlo. Přišlo totiž úřední rozhodnutí, že vystěhování rodiny do Izraele není v zájmu československého státu.

Babička s maminkou byly velice statečné ženy, které slavily židovské svátky a chodily pravidelně do synagogy. Byly však poznamenány holokaustem a byly velmi depresivní. V té době navíc panovala velká nenávist vůči lidem, kteří věřili v Boha. „Babička vzala modlitební knížku, a aby nebyla nápadná, zabalila ji do Rudého práva. Takže jsme šly do Jeruzalémské synagogy a ona měla Rudé právo v podpaží. Myslela si, že to ti tajní nevědí.“

Někteří spolužáci dokázali být zlí

Minulost jejího otce Zuzanu stále provázela. Zpočátku jí nebylo umožněno studovat na gymnáziu. Ke studiu byla přijata až na několikátý pokus. Ale po nástupu problémy neskončily. Někteří spolužáci jí dávali najevo, že je dcerou kriminálníka. Pomlouvali ji, že její otec je zloděj a zločinec a že by si na ni měli ostatní dávat pozor. „Když jsem vstoupila do třídy, tak se mi často stávalo, že všechny děti zmlkly.“ Jak dokážou být spolužáci zlí, pocítila, když se jí posmívali, že nemůže jet na lyžařský výcvik. Rodina na to zkrátka neměla peníze. V té době ji velice podporovala její třídní učitelka, se kterou se dodnes stýká.

Židovství ji přitahovalo

V té době se začala více zajímat o židovství a vše, co s tím souviselo. Babička tomu nebyla příliš nakloněna, byla přesvědčena, že s židovstvím je v naší republice konec. Zuzana však měla štěstí na kamarádku, která ji pozvala do Židovské obce v Maiselově ulici. „Byla jsem tam doslova fascinovaná přednáškami Dr. Heřmana o historii Židů. Do toho prostředí jsem se doslova zamilovala. Maminka s babičkou v tom však viděly velké nebezpečí. Abych se doma vyhnula dusnu, do Maiselovky jsem chodila tajně.“ Pamětnice se seznamovala s historií židovství a čím dál více pronikala do podstaty tohoto náboženství. Fascinovalo ji, že židovský národ existuje již několik tisíc let. „K tomuto jsem začala mít hlubokou úctu a pokoru, která je vlastně určující ve všem, čeho chcete v životě dosáhnout.“

Rozhodnutí emigrovat a návrat do vlasti

Jedenadvacátý srpen 1968 ji zastihl v Západním Berlíně. Byla tehdy ve druhém ročníku na gymnáziu a účastnila se studentské soutěže, do které vyhrála konkurz pořádaný německými filmaři. Pražské srpnové události jí hluboce otřásly a rychle se rozhodla pro emigraci. „Zavolala jsem z Berlína domů a oznámila jsem rodičům, že se nevrátím. A oni to chápali,“ vzpomíná na chvíle, které následovaly po jejím nelehkém životním rozhodnutí. V Berlíně jí velice pomohla tamní židovská náboženská obec. „Ubytovali mne v židovském seniorském domě, kde jsem pro sebe měla pokoj s kuchyňkou. Televize, ve které jsem tehdy v studentském kvízu vystupovala, mi nabídla možnost zaměstnání a redaktor, který mi velmi pomohl, se později v Praze seznámil s mojí maminkou. Po jejím rozvodu s mým otcem se vzali a maminka se v roce 1973 za ním odstěhovala do Západního Berlína.“ To se však již Zuzana vrátila do vlasti. Bylo to v době, kdy v naší zemi probíhala normalizace. Období bylo pro ni velice složité, protože s maminkou a jejím manželem nemohla být v kontaktu. Její žádosti o cestu do Západního Berlína úřady pravidelně zamítaly. Občas se mohli sejít v Německé demokratické republice, která v té době patřila do socialistického tábora.

Svatba v roce 1969

Se svým mužem se pamětnice seznámila v roce 1969, kdy jí bylo osmnáct let. První věta, kterou od něho uslyšela, zněla: „Vy chcete něco napsat o varhaníkovi, protože varhany jsou teď momentálně v módě, že?“ Sblížili se a jejich vztah po půl roce vyústil ve sňatek. „Zpočátku jsme bydleli v jednom šíleném suterénu u jedné staré dámy, válečné vdovy, která byla Ruska. Jsem dodnes vděčná za tu školu života,“ říká Zuzana. Po studiu na gymnáziu dálkově vystudovala vysokou školu, fakultu sociálních věd. Poté pracovala v Zemědělských novinách, jež poskytovaly azyl mnoha lidem, kteří byli režimu nepohodlní. Úřady ji totiž vedly jako sionistku, jejíž rodina se v minulosti pokusila vystěhovat do Izraele. Bylo jí vytýkáno, že měla otce ve vězení a že se její matka provdala za izraelského státního občana.

Život v době normalizace

Co jí pomáhalo překonávat nepříjemnou atmosféru doby normalizace? Byla to práce redaktorky, při které se začal projevovat její literární talent. Po roce 1989 navázala spolupráci s časopisem Receptář, který vydával ve své době populární Přemek Podlaha. Při mateřské dovolené po narození dvojčat začala studovat obor, který ji vždy přitahoval, a sice psychologii a psychoterapii. S manželem vychovali čtyři děti, kterým odmala vštěpovali povědomí, že jejich rodina je židovská. Ty se dnes snaží o návrat k židovským kořenům a důkazem toho je fakt, že jeden ze synů začal studovat na rabína, kterým se později také stal.

I když měla maminku v Západním Berlíně, se kterou se vídala třikrát do roka, o emigraci nikdy neuvažovala. „S manželem bychom si připadali jako zbabělci,“ říká pamětnice. A jak se dívá na rozdíly mezi lidmi, kteří jsou židovského původu, a ostatní populací? „Žid, když se má radovat, tak se raduje, ale zároveň někde hluboko má zakořeněnou obavu, jestli ta radost brzy neskončí. To se týká i strachu ze ztráty vztahu. Na druhou stranu si umíme dělat legraci sami ze sebe, ze svého židovství, ze svých rabínů.“ Židovská identita, přenos traumat z generace na generaci a jejich překonávání je téma, které ji neustále přitahuje.

Od devadesátých let k současnosti

Rok 1989 pamětnice prožívala v obavě, aby se běh událostí neotočil zpět. Po počátečním nadšení se u ní projevily obavy, aby opět nedošlo ke ztrátě naší svobody. Objevilo se podle ní mnoho lidí, kteří neměli poctivé úmysly, a pro ni bylo velice těžké se v nové době zorientovat. „Dnešní doba nás učí, co si vyberu za svůj životní cíl. Jestli budu pokorným člověkem, nebo jestli dám na místo Boha nákupní dům a hranolky. Jakou cestou půjdu a v jakých hodnotách dál vychovám svoje děti.“ V knihách, které Zuzana napsala a píše, se často objevují témata, jako jsou například rodina, život s pubertálními dětmi, život rabínů, bolavé duše, láska, nevěra. Nutno zmínit, že vyhrála svůj těžký zápas s rakovinou a mnoha lidem, kteří prožívali toto u nás démonizované onemocnění, svými přednáškami a svým postojem pomohla. „Rakovina totiž miluje, když se jí bojíte. Ptám se svých klientů, jestli ji svým strachem zvou dál a dávají jí zelenou.“

Závěrem několik citátů Zuzany Peterové

„Je mi úplně jedno, odkud kdo je a jaké má nebo nemá předky. Důležité pro mne je, jak mne ten člověk napoprvé osloví. Jestli je laskavý, vzdělaný a tolerantní. Jestli má v sobě pokoru.“

„Co přeji každému mladému člověku? Nebát se!“

„Je mi jedno, jestli je někdo ortodoxní nebo ne. Vždy se sama sebe ptám, zda bych s takovým člověkem šla na kávu.“

„V židovství je vždy jádro, které se stará o předávání tradic. A kdyby toto nefungovalo, nastupuje něco jako volání srdce a zájem mladých o téma židovství.“

„Abyste byl dobrým psychologem, musíte se umět dobře svých klientů ptát.“

„Je dokázáno, že traumata se přenášejí z generace na generaci geneticky.“

„Když se bojíte, tak máte dvě možnosti. Buď se půjdete oběsit, nebo si uděláte legraci z toho provazu.“

„Důležité je, jaký mám cíl a jaké k jeho dosažení zvolím prostředky.“

„Nesmíme usnout se smutkem na duši. Nenechávejme to na druhý den, řešme to hned.“