Lubomír Petr

„My jsme tam totiž v tom bytě měli, jsme chodili do páté třídy, přišli jsme ze školy a zjistili jsme, že tam ten Láďa není, že tam byla udělaná prohlídka bytu a že byl zatčený. Jako to byli zvyklí dělat. Prostě už tam nebyl. Ale my jsme tam zůstali s maminkou, a protože se tenkrát docházelo k tomu, že on byl už v důchodu, rok předtím šel do penze, do výslužby, tak to byl vlastně už ne důstojnický byt, ale prostě byt člověka. Takže se měl vystěhovat z Plzně, pokud možno do pohraničí. Jsme měli takovou domácnost už bez něj. Maminka zařizovala, protože jsme nevěděli, že to bude trvat tak dlouho, on nakonec dostal trest smrti. Dala se dohromady skupina lidí, která za války pracovala v odboji. Oni se nedali dohromady, oni se znali, byli přátelé, kamarádi, spolužáci, a oni si to prostě našli, tak je dali uměle dohromady. Udělali z nich protistátní skupinu a oni nic netušili. Naše maminka říkala jenom, to nám pak vyprávěla, když se vrátila: ‚Já jsem tomu Láďovi říkala: Prosím tě, tenhle chlap, jestli je agent západní rozvědky, tak já sním svoje bačkory, protože to není pravda, ten je nasazený na nás na všechny.‘ Nakonec se to ukázalo tak s naprostou jistotou, že tam byl nasazený, protože když byl soud, tak on tam seděl mezi soudci. Takže jim to potvrdil. Takhle se to dělalo prostě.“