„Otce zatklo gestapo 9. prosince 1939, za necelý měsíc, 3. ledna 1940, ho při výslechu ubili. Pozvali si moji maminku na gestapo v Brně v Mozartově ulici, maminka tam přišla a na stole stála urna. Řekli jí: ‚Tady máte manžela.‘ Nevěděla o tom, nesla mu tam jídlo, takže přišla s velkým pláčem domů. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak otec zahynul, ale je jasné, že ho umlátili.“
„Bylo léto, 27. srpna, celý tábor měl jednotnou formu stanů. Stany byly trojúhelníkové, jednoduché konstrukce, byly to armádní stany. Byly tam dřevěné latě, vpředu a vzadu vyspárované, aby tam za deště netekla voda. Navezlo se tam hodně slámy, takže se spalo na měkkém. Když si tam člověk lehl, tak měl před sebou ještě asi půl metru stříšku, takže mu neteklo na nohy, pokud nebyl vyloženě silný déšť s větrem. Nad hlavou to šlo k zemi a tam měl každý své věci, nějaký ten batoh. Nefasovaly se tam žádné uniformy, alespoň já jsem nedostal nic. Přivezl jsem si tam teplé věci, svetr a několik sad prádla, ale o všechno jsem přišel, když jsme jeli jako osádka nahoře na tanku. Tank dostal zásah, začal hořet, já jsem byl daleko, nebyl čas zachraňovat svůj ranec. Přišel jsem o všechno, byl jsem v jednom prádle asi dva měsíce, to nebylo nic příjemného. Sháněl jsem další prádlo, něco jsem sehnal, začínala zima, potřeboval jsem nějaký kabát. Když jsem se ptal, tak mi říkali: ‚Vezmi si od Němců.‘ Jenže přepady nebyly jednoduché. Protože tam bylo přepadů hodně, tak tam byly cedule – ‚Achtung! Bandengefahr‘ – a Němci si dávali pozor, na tancích už seděli s připravenými zbraněmi.“
„Zůstalo jich několik (pozn.: vojáků ze slovenské divize generála Malára), co byli rozstrkaní po vesnicích. Bylo jich málo, ale vzali také svoje tanky. O ně jsme brzo přišli. První akce byl útok na obrněný vlak v Kysaku – Obišovcích, tam jelo asi deset tanků. Potom na nás poslali trestnou výpravu jako odvetu za vybrání důstojníků z rychlíku. Obklíčili nás a tlačili nás do lesů. Tanky nemohly odjet do lesa, zůstaly na kraji a Němci je rozstříleli. Tam jsem také přišel o své věci. V té době jsem měl flintu, kulomet jsem dostal až později, považoval jsem to za velký dar, protože to byl výrobek Zbrojovky Brno. Já jsem ho hladil, úplně jsem se s ním mazlil, považoval jsem ho za kamaráda, ale taky za zbraň.“
„Po proražení fronty jsem udělal ‚ohromný‘ kšeft. V prvních bunkrech nikdo nebyl, bylo to opuštěné. O kus dál jsem viděl jednoho ruského vojáka, jak krájí cihličku ruského chleba. Měl jsem nepředstavitelný hlad, úplně jsem šílel. Unavený k smrti mu říkám: ‚Dej mi kousek chleba.‘ On na to: ‚Nedám, už jsem něco rozdal a tohle potřebuji pro sebe a mám také strašný hlad.‘ Tak mu říkám: ‚Udělejme spolu kšeft.‘ Měl jsem německou pistoli 7,65 mm, která by dnes stála takových 18 tisíc. ‚Dej mi ten chleba, tady máš bouchačku.‘ On se usmál a říká: ‚Na, tak si to vezmi.‘ To byl nejhorší kšeft mého života.“
„Byli jsme v Przemyslu, vraceli jsme se do kasáren. Měli jsme krásné vybavení od Angličanů, battledressy a kabáty z velbloudí srsti. Polské dámy o ně moc stály, chtěly to od nás kupovat, byly teplé a přitom dobře vypadající. Byla však zima, tak se nám zimníky nechtělo prodávat. Jednou se večer vracíme s kamarádem z hospody do kasáren a v jednom baráku na nás vyskočil Rus s automatem: ‚Davaj šiněl – sem s kabátem.‘ Já jsem byl překvapený, nečekal jsem to, kamarád mu však bez váhání vytrhl automat z ruky a praštil ho s ním do hlavy. Ještě teď slyším, jak zacinkal zásobník. Hoch se složil a zůstal tam ležet. Šli jsme do kasáren a měli jsme tak o jeden neevidovaný automat navíc.“
Miloslav Petráček se narodil na Slovensku česko-slovenským rodičům. Jeho otec František Petráček, voják československé armády, se seznámil s jeho matkou během vojenské služby. Matka pocházela z evangelické rodiny, její otec byl evangelickým farářem. Prošli různými posádkami, od roku 1937 žili v Brně, kde otec sloužil jako štábní kapitán, velitel roty doprovodných zbraní u dělostřelectva. Jeho otec byl členem Obrany národa, nacisté ho zatkli a v lednu 1940 zemřel v německé věznici. Pod vlivem těchto událostí se Miloslav Petráček po maturitě v roce 1944 přidal k partyzánům ve východoslovenských horách. V partyzánské brigádě Čapajev bojoval od srpna do listopadu 1944. Po průlomu fronty byl zraněn do nohy, po vyléčení zranění sloužil až do konce války jako kulometčík na bitevnících Il-2 v československém leteckém pluku. Po válce vystudoval brněnskou techniku, stal se strojním inženýrem. Pracoval v brněnské pobočce firmy Chemoprojekt, v níž se později stal ředitelem. Účastnil se staveb rafinerie Slovnaft v Bratislavě, v Kralupech a na jiných místech. V šedesátých až sedmdesátých letech (1960-1973) se účastnil investičních akcí při stavbě rafinerií v Egyptě, Iráku a Sýrii (Alexandrie, Basra, Homs). Věnoval se také vývoji v oblasti fluidních procesů (kdy se pevné látky chovají jako kapaliny), vytvořil v této oblasti několik patentů. Po roce 1989 založil firmu, která se věnuje vývoji a prodeji strojů zpracovávajících sypké látky na bázi fluidních procesů. V současné době v podnikání pokračuje jeho jediný syn RNDr. Martin Petráček. Miloslav Petráček zemřel 11. února 2011.
