Ingrid Petříková

„Pamatuji si to velice dobře, přijeli Rusové. Ve Vratislavicích máme lékárnu, kostel, Dům svobody. To je taková hlavní ulice. Když přijeli Rusové, já jsem měla takovou růžovou kabelku, do ní mi dali čokoládu a nějaké mlsy. Brácha byl o dva roky starší, ten jim skočil na tank a ten s nimi jel až skoro do Jablonce a pak šel zpátky pěšky. Na tu událost si takto pamatuji. Bylo to veselé, ty tanky a Rusové. Maminka potom vařila a pomáhala tam. Tady byli Poláci i Rusové.“

„Tak ti lidi jeli do Německa, kde byl můj brácha, bydlel tam v Essenu. On povídal: ,Já jsem měl maminku, Inku a Pavla a Jendu, bydleli jsme ve Vratislavicích, ale už nemám na světě nikoho, protože oni zemřeli.‘ Oni říkali: ,Jak zemřeli? Paní Stará tam je, Inka a Pavel taky.‘ – ,To není možný, já jim píšu dopisy, ty mně chodí zpátky, že umřeli. Tak už jsem přestal psát.‘ Tak si ti lidi vzali adresu, dali ji mamince, pak jsme se ozvali a on taky. Když mně bylo šestnáct, tak jsme se sešli na nádraží, tam jsme se zase po dlouhé době setkali. Od té doby jsme se pak navštěvovali pořád.“

„Maminka byla docela pěkná ženská, temperamentní, vedle bydlel vdovec Jaroslav Starý. Maminku si už asi namlouval, pak mu bylo líto, že se máme odsunout a on tady zůstane. Takže šel na výbor, že si maminku vezme, že ji má rád. Tím pádem, protože on byl Čech, tak my tady zůstaneme. Tak jsme tady zůstali. On měl veliké postavení, on byl komunista, takže jsme tu mohli zůstat.“