Ingrid Petříková

* 1940

  • „Můj bratr Erich a Jenda žili na Moravě u babičky, protože maminka, jak jsem říkala, měla sedm nevlastních mam, a když byla v jiném stavu, tak rádi nebyli a vyhnali ji. Pak sloužila v Praze a přišla zpátky, ty děti nemohla uživit. Nás dva si tady nechala a Erich a Jenda se měli dobře, byli u babičky na Moravě. V tom pětačtyřicátým, vím, že jsme tam jeli vlakem, to tam všichni byli. Jeli jsme tam podruhé, tak už babička s dědou tam nebyli, ani kluci. Ptali jsme se lidí a oni říkali, že je všechny odsunuli. Pak, když jsme toho bratra našli, když mi bylo šestnáct, tak říkal, že šli ten pochod, že to bylo hrozné, a babička a děda, ti umřeli.“

  • „Pamatuji si to velice dobře, přijeli Rusové. Ve Vratislavicích máme lékárnu, kostel, Dům svobody. To je taková hlavní ulice. Když přijeli Rusové, já jsem měla takovou růžovou kabelku, do ní mi dali čokoládu a nějaké mlsy. Brácha byl o dva roky starší, ten jim skočil na tank a ten s nimi jel až skoro do Jablonce a pak šel zpátky pěšky. Na tu událost si takto pamatuji. Bylo to veselé, ty tanky a Rusové. Maminka potom vařila a pomáhala tam. Tady byli Poláci i Rusové.“

  • „Tak ti lidi jeli do Německa, kde byl můj brácha, bydlel tam v Essenu. On povídal: ,Já jsem měl maminku, Inku a Pavla a Jendu, bydleli jsme ve Vratislavicích, ale už nemám na světě nikoho, protože oni zemřeli.‘ Oni říkali: ,Jak zemřeli? Paní Stará tam je, Inka a Pavel taky.‘ – ,To není možný, já jim píšu dopisy, ty mně chodí zpátky, že umřeli. Tak už jsem přestal psát.‘ Tak si ti lidi vzali adresu, dali ji mamince, pak jsme se ozvali a on taky. Když mně bylo šestnáct, tak jsme se sešli na nádraží, tam jsme se zase po dlouhé době setkali. Od té doby jsme se pak navštěvovali pořád.“

  • „Maminka byla docela pěkná ženská, temperamentní, vedle bydlel vdovec Jaroslav Starý. Maminku si už asi namlouval, pak mu bylo líto, že se máme odsunout a on tady zůstane. Takže šel na výbor, že si maminku vezme, že ji má rád. Tím pádem, protože on byl Čech, tak my tady zůstaneme. Tak jsme tady zůstali. On měl veliké postavení, on byl komunista, takže jsme tu mohli zůstat.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 27.11.2014

    (audio)
    duration: 01:37:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Bratři se ztratili při divokém odsunu

IMG_3674.JPG (historic)
Ingrid Petříková
photo: dobová archiv pamětnice, současná A. Jelínková

Paní Ingrid Petříková, rozená Hübnerová, se narodila 11. dubna 1940 v Liberci-Vratislavicích německým rodičům jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Otec padl za války na východní frontě. Matka samoživitelka poté poslala z finančních důvodů své dva starší syny, Jana a Ericha, k prarodičům na Moravu, Ingrid a její starší bratr Pavel žili s matkou ve Vratislavicích. V rodině se mluvilo německy. V létě 1945 byli Ingrid s bratrem a matkou zařazeni do odsunu německého obyvatelstva. Český soused nabídl matce sňatek a vyřídil jí i dvěma dětem povolení zůstat ve Vratislavicích. Oba starší bratři pamětnice Jan a Erich i prarodiče na Moravě byli v létě 1945 odsunuti - prarodiče během odsunu zahynuli, bratři se dostali do Německa, ale ztratili kontakt s matkou a sourozenci. Matka se v zoufalství pokusila o sebevraždu. Rodině se podařilo spojit se s Erichem více než deset let po válce, bratra Jana přes různé snahy nikdy nevypátrali. Po ukončení školní docházky Ingrid pracovala ve vratislavickém Bytexu, později se vdala. S manželem, důstojníkem letectva, vychovala dvě děti. Paní Ingrid Petříková je vdova, stále jako penzistka pracuje v libereckém divadle F. X. Šaldy. Žije v Liberci-Vratislavicích.