The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Pevný (* 1921  †︎ 2021)

• narozen 16. února 1921 ve Svatém Štěpánu na Zlínsku

• roku 1941 nastoupil do kněžského semináře v Olomouci

• totálně nasazen v Berlíně v roce 1942

• v roce 1949 zatčen a odsouzen za rozšiřování protikomunistických letáků na čtrnáct let

• vězněn na Jáchymovsku, na Borech, Mírově, ve Valdicích a Leopoldově

• propuštěn v roce 1960, následně působil jako pomocný dělník, údržbář a později ve farnostech ve Vítkově, Kolíně a v Brně

• má zásluhy na vybudování duchovního centra a vzniku nové farnosti v Brně na Lesné

• zemřel 26. března 2021

František Pevný se narodil 16. února 1921 v osadě Svatý Štěpán do rodiny vesnického obchodníka. Vyrůstal ve skromných poměrech a spolu se třemi sourozenci byl nenásilnou cestou, zejména vlastním příkladem rodičů, veden ke křesťanské víře.

Jeho život zásadně ovlivnila nehoda, která se mu přihodila v létě před začátkem základní školní docházky. Při sekání dřeva si nedopatřením poranil levé oko do takové míry, že ani včasná a odborná péče nedovedla jeho zrak zachránit. 

„Měli jsme špalek, na kterém se sekalo dříví, a ten už měl vyhloubený vršek. Takže když se na něj dala suchá větev a seklo se, tak se větev vymrštila. Poprvé to vylétlo a podruhé rovnou do levého oka. Tak tatínek šel naproti do hutě sehnat povoz – kočár, protože auta tam tehdy ještě nebyly. Byl to rok 1927, auto bylo řídký případ. Odvezli mne k lékaři do Brumova. Lékař se na to podíval, vyčistil, zalepil a řekl, že musím do nemocnice. Nejbližší byla v Uherském Hradišti, to je přibližně sto dvacet kilometrů. Během cesty se ale tatínek při rozhovoru ve vlaku dozvěděl, že lepší oční oddělení je v Olomouci. Tak jsme přesedli do vlaku, který jel na sever. Tam v té době lékaři asi ještě neměli zkušenosti nebo zkrátka nevěděli, co by mohli dělat. Takže zranění jen zakonzervovali. Antibiotika ještě neexistovala. A tak místo nich jsme dostávali velkou mléčnou injekci do svalstva. Ta byla jednak bolestivá a jednak vyvolala velmi vysokou horečku. A ta horečka byla ochrana, aby se zánět náhodou nepřenesl z jednoho oka na druhé.“

Po doléčení nastoupil František Pevný základní školní docházku a poté klasické gymnázium v Kroměříži. Mezitím došlo k rozhodování cizích velmocí o osudu naší země a následně německá okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Pamětník později vzpomínal, že lidé, kteří tehdy nevěřili v dlouhé trvání německé nadvlády, protektorátu přezdívali „protentokrát“. 

V roce 1941 pamětník odmaturoval na kroměřížském gymnáziu a přihlásil se na kněžský seminář olomoucké arcidiecéze. Protože však budova byla tehdy již zabraná pro aktivity organizace Hitlerjugend, přesunulo se vyučování i ubytování studentů na kapitulní děkanství vedle katedrály.

Hned v prvním ročníku semináře se František Pevný seznámil s osobností sv. Ignáce prostřednictvím jeho životopisu od anglického historika Thompsona. Cítil, že ho jeho osudy a skutky velmi oslovily, ale než mohl s řádem jezuitů navázat spojení, přišlo povolání k totálnímu nasazení v německé říši. 
Pamětník pracoval v Berlíně v továrně na motory k ponorným čerpadlům. Zde zažil několik náletů, k žádné úhoně však naštěstí nepřišel. Vánoce roku 1943 strávil doma a díky shodě okolností se už do Německa nevrátil. V Berlíně totiž mezitím došlo k dalšímu náletu a továrnu, kde byl František Pevný nuceně nasazen, zasáhla bomba. Spolupracovníci mu proto domů poslali zprávu o tom, že kanceláře jsou zničené společně s evidencí pracovníků. Pamětník tedy této shody okolností využil, zůstal ve vlasti a vrátil se do semináře, který před více než rokem opustil. Zde pobýval až do konce války, kdy byl seminář kvůli blížící se frontě rozpuštěn.
V rodné osadě prožil společně se svou rodinou poslední dny druhé světové války. Rumunská armáda tudy prošla již 1. května 1945, což se obešlo bez větších incidentů.

Během léta téhož roku byli členové semináře svoláni zpět, aby dokončili přerušené studium. Někteří z nich se bohužel míru nedožili. 5. července 1947 vysvětil biskup a kapitulní vikář Mons. Stanislav Zela Františka Pevného na kněze. Službu pamětník nastoupil v obci Drahotuše u Hranic na Moravě.

Zde se věnoval mládeži a dobré vztahy pěstoval zejména s místní skupinou orlů. Ti jednoho dne přinesli několik protikomunistických letáčků, které získali během zdejší náboženské pouti. Psalo se v nich o plánech komunistické strany proti církvi u nás. (Později se všechny tyto body uskutečnily.) Kněz František Pevný tyto letáčky s pomocí dalších rozmnožil a jejich distribuci svěřil mladým příslušníkům Orla. Ti však z mladické nerozvážnosti roznášeli tiskoviny do každé místní poštovní schránky a přitáhli tak na sebe nechtěnou pozornost.

V noci z 11. na 12. února 1949 se uskutečnilo zatčení celé skupiny „pachatelů“ včetně Františka Pevného. Následoval soudní proces plný manipulací a popírání základních právních principů.

„Soud jsme měli v roce 1949 na svatého Petra a Pavla. Tresty byly oproti normálním poměrům neuvěřitelné. Za těch pár lístků jsme dostávali roky. Tak například já dostal dvanáct let. Chlapec, který byl jakousi hlavou toho společenství, dostal patnáct. Mně potom ještě další dva roky přidali – čili čtrnáct let za tenhle letáček. Podle dřívějších předpisů jsme všichni museli samozřejmě dostat advokáta ex offo. To byl starý pán. Řekl mi: ‚My máme za úkol ne vás hájit, nýbrž spíš ještě dokázat, že jste vinni.‘ Říkal také, že na takový přestupek, jako je rozmnožování letáků, existoval podle zákona České republiky jedině trest pokuty. Stálo by to třeba pět set korun pokuty, a oni nám dali celá léta vězení. Můj advokát ještě říkal: ‚Aspoň se odvolejte anebo chtějte písemný rozsudek.‘ Ale oni na to vůbec nereagovali, já jsem ten rozsudek nikdy nedostal. Protože hned druhý den nás odváželi na Jáchymovsko do dolů.“

29. června 1949 padl rozsudek a hned po něm byli odsouzení převezeni do pracovního tábora. Následoval pobyt v různých věznicích (Bory, Valdice-Kartouzy, Mírov, Leopoldov) a pracovních táborech (šachta Barbora u Horního Slavkova, Karlov – Plzeň, Škodovka, Horní Bříza, třídírna uranové rudy – tábor L). Režim zde byl velmi přísný po všech stránkách.

„Měli jsme myslím povolen jednou za měsíc jeden dopis, ale to vám byla hrůza. Všechny dopisy šly přes nějakou kontrolu, kterou dělaly nějaké ženské. Nejprve začerňovaly to, co se jim nezdálo. Potom se jim zdálo, že začernění nestačí, tak to místo začernění vystříhaly. Takže jsem místo dopisu dostal jen takové... To bylo skutečně strašně hloupé. Návštěvu jsem měl akorát jedenkrát a to pro mě bylo dost bolestivé. Tatínek s maminkou jeli od slovenských hranic, kde jsme bydleli, přes celou republiku až do Plzně. My jsme zrovna kopali trasu, kolem nás byli bachaři se samopaly. A najednou jsem viděl tatínka s maminkou a bylo zjevné, že pro ně to byl dost tristní pohled. A návštěva trvala snad jen čtvrt hodiny. Tak oni přijeli z takové dálky na návštěvu čtvrt hodiny přes mříže. Maminka mi například chtěla dát jen bonbon, ale nemohla. To byly takové velmi těžké a trapné věci. Takže jsem jim myslím řekl, ať už ani nejezdí, protože to nemělo smysl.“

Pokud měl pobyt v pracovním táboře nějakou výhodu, byla to jistě vybraná společnost některých spoluvězňů, mnohdy velmi vzdělaných. A přestože šíření informací a studium se potíralo velmi důsledně, zcela se mu zabránit nepodařilo.

„Já jsem se několikrát dostal do takzvané korekce, například kvůli zápisům. Já jsem si psal nějaké věci, pokud bylo možné se setkat s lidmi, kteří třeba dříve byli vysokoškolskými profesory – například při drhnutí peří nebo podobně, kdy jsme seděli za stolem a bavili jsme se o různých věcech. Takže jsem se třeba dozvěděl nějaké definice a ty jsem si zapsal. Ale to bylo trestné. Trestné. Skutečně. Něco napsat, když na to bachaři přišli, tak šup. Oni chtěli, abychom zblbli. Nesměli jsme se ničemu učit. Nic.“

V roce 1960, po jedenácti letech věznění, přišla velká amnestie. Po propuštění měli trestanci již určena pracovní místa. František Pevný pracoval čtyři roky jako dělník Pozemních staveb na Vsetíně a následně pět let jako topič a údržbář v ÚSP Měděnec v Krušných horách.

V době uvolnění po Pražském jaru 1968 byl poslán P. Šilhanem do Innsbrucku, aby se blíže seznámil s jezuitským životem. Následně působil v pohraničí, v městečku Vítkov, v Kolíně, na Velehradě i v Brně. 

Zde žije dodnes, v rámci svých fyzických možností je stále společensky aktivní a snaží se plnit své duchovní povolání. Zraková indispozice – slepota levého oka a slábnoucí zrak pravého – ho sice do jisté míry izoluje, jezuitské společenství se však velmi zasazuje o to, aby tento handicap pocítil co možná nejméně.

František Pevný se ohlíží za svým životem s klidem, vyrovnaností a určitou „pevností“ ducha. 

„Nechtěl bych to prožívat znova, ale Pánbůh zaplať za to. Protože život může být dobrý, i když je těžký. Nikdo si nemůže naplánovat, že bude mít život takový a takový. Protože do života může vždycky zasáhnout nějaká událost, ve které člověk žije. Může se stát, že ta událost člověka úplně zdeptá. Anebo ho to pozvedne. Zjistí, že se nedá dělat nic. Já jsem také té povahy, že nejsem žádný bouřlivák, a nikdy jsem nebyl. Ale také jsem nebyl člověk, který by byl zdeptaný. Prostě jsem to snášel jako věc, která mne postihla a postihla i moji rodinu. A nejen mou rodinu, bylo to všeobecné.

Tak – žijte svůj život tak, abyste jím dělali radost. Sobě, svému okolí a také aby to bylo ke cti a chvále Boží.“