The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Picka (* 1923  †︎ 2012)

• narozen v Plzni 1923

• jako člen Rudé armády bojoval u Stalingradu

• 1944 vstoupil do československé armádní jednotky

• bojoval na Dukle, dále po trase Branisko, Liptovský Mikuláš, Malá Fatra, Fryšták, Pivín u Prostějova

• po válce zůstal v armádě

• absolvoval topografickou školu a dělostřelecké učiliště

• po službě v řadě posádek odešel 1978 do důchodu

• zemřel 29. ledna 2012

Dětství

Eduard Picka se narodil 1923 v Plzni, kde také prožil dětství. Ve čtyřech letech mu zemřela matka a vychovávali jej příbuzní. Když navštěvoval druhou třídu základní školy, otec s ním odešel do SSSR. Jeho otec (škodovák) tam šel za prací – působil na Donbasu, v Kyjevě ve strojírenství. V SSSR absolvoval Eduard střední školu.

Válka, evakuace

Válka ho zastihla v Sovětském svazu, kde žil spolu se svým otcem. Musel nastoupit k tzv. evakuaci. „Řekli nám, ať si toho s sebou moc nebereme, že to bude trvat tak tři měsíce.“ Válka zaskočila Eduarda i lidi z jeho okolí. „Bylo to něco, co nikdo nepředpokládal.“ Válečné utrpení země bylo „nezměrné“.

Za evakuace tak stovky mladých lidí odcházely vždy v noci, v tichu, potmě. Aniž by věděli, kam jdou a kdy to skončí. Protloukali se a živili, jak se dalo. „Potýkali jsme se s nedostatkem stravy, nedostatkem výstroje, a nejvíc, co nás tížilo, byly ty přírodní podmínky, které nás obklopovaly. Když jsme se ocitli v zimě bez šatstva, bez výstroje, … tak jsme si připadali jako bezprizorní.“ Z Kyjeva se evakuovali až k Volze: „Každou noc z městských obvodů vycházely jednotky. Ty byly organizovány důstojníky v záloze. … Vždycky takový ten jeden prapor v počtu asi tak 300–400 jinochů odcházel každou noc jeden za druhým.“ Byla dodržována přísná kázeň, přesuny byly vedeny potmě po vedlejších a polních cestách, poněvadž Němci se na kolony snažili útočit. Cestou, v Donbasu, pomáhali s evakuací dalších lidí, strojů, obilí...

Při cestě na východ se prapor evakuovaných rozprchl během německého leteckého ostřelování. Četa, ve které zůstal Eduard Picka, zamýšlela přejít do Taškentu, ale místní lidé je zrazovali před přechodem Karakumské pouště, neboť na podobný podnik nebyli vybaveni. Zůstali tedy ve městě Urjupinsk, kde pomáhali mimo jiné i na jatkách – „tam, kde byla možnost dostat i něco k snědku“.

Přišla krutá zima 1941/1942. „Velkou událostí bylo, když se podařilo získat nějakou tu prošívanou bundu…“

Stalingrad

Když posléze v létě 1942 Eduard Picka narukoval do armády, těšil se, protože toužil bojovat proti Němcům, a zároveň doufal, že o něj bude postaráno. „Skutečnost ale byla jiná.“ U Stalingradu totiž zažil podmínky ještě horší, než na jaké byl zvyklý dříve. Jelikož byl u ženistů, tak od svítání do setmění kopal zákopy (norma pro příděl jídla byla čtyři kubíky vykopané hlíny). Celá rota bydlela v jedné zemljance. Hloubení zemljanky pro 100 lidí ve zmrzlé půdě bylo velmi náročné, zmrzlá země se navrtávala a odstřelovala výbušninami. Potom se hned hloubilo v „teplé“ vrstvě dnem i nocí, aby nestihla opět zmrznout. Zemljanka se často překrývala jen plachtami, poněvadž řeziva se nedostávalo. „Když se to podařilo, tak zase byl problém s topením. Byla tam taková kamínka, nebylo čím topit, tak jsme sbírali suchou trávu a tou jsme topili.“

Hlad byl takový, že chodili na zimní pole hledat nesklizené klasy obilí, které pak smažili na kamnech, a zima tam byla nejkrutější za poslední dobu. Často měl myšlenky na to, že by odtamtud utekl – buď do první linie, aby mohl konečně bojovat, anebo prostě pryč. „Nebylo ale kam, všude byla nekonečná, zmrzlá a zasněžená step.“ V krutých mrazech přineslo velkou vzpruhu úspěšné obklíčení Paulusovy armády. Vysilující dřina a tvrdé podmínky vzaly vojákům zbytky smyslu pro humor. Náladu na nějaké vtipkování na úkor Němců absolutně ztratili. Opravdu krutý hlad viděl Eduard Picka u zajatých německých vojáků, kteří by dali cokoli i za kousek soli. Situace Němců, u kterých z hladu docházelo i ke kanibalismu, ovšem sovětské vojáky spíše posilovala. A radost z porážky Němců u Stalingradu byla nezměrná. Na jaře 1943 zůstal pan Picka u Stalingradu na likvidaci následků bojové činnosti. Nebezpečí hrozilo nejen z epidemií, ale také od podminovaných německých mrtvol, jejichž pohřbívání někteří vojáci zaplatili životem.

Rudoarmějci měli přísný zákaz jakékoli dokumentace včetně vedení deníku.

Vztahy se sovětskými vojáky? „Ten punc, že nejsem ruské národnosti, tak to jsem pociťoval. Vesměs to bylo dáváno najevo… Když o něco šlo, tak jsem byl Čech a neměl jsem takovou důvěru jako každý jiný občan, jako Rus.“

Ve Svobodově armádě

Po Stalingradu byl jako Čech poslán ke Svobodově armádě. Z nástupu k československé jednotce měl pan Picka zpočátku poněkud obavy, jelikož již neuměl nejlépe česky. Vojáci cvičili a přes Rovno a Černovice postupovali směrem na západ a pan Picka vzpomíná, jak rychle se mu oživovala mateřština při styku s českými vojáky.

Do boje se dostal na Dukle. Dělostřelecké jednotky měly postupovat do průlomového pásma dvěma pochodovými osami. Jedna byla zabezpečená, druhá (východní) vedla přes Krosno. Velitel major Vilém Sacher dostal hlášení, že ta druhá je neprůchozí, a tak se to spolu s pátračem Eduardem Pickou a řidičem vydali ověřit. „Přestože nás od toho strážní a ‚regulerovščici‘ zrazovali, tak se velitel rozhodl vyjet na nejbližší výšinu. Naštěstí měl řidič v úpatí nějakou závadu a vozidlo nechtělo pokračovat. Velitel tedy nařídil, že půjdeme pěšky a aby nás řidič dojel. Popošli jsme asi dvě stě metrů, vylezli jsme na výšinu. Byla to taková divná situace, hrobové ticho, vpravo vlevo nikde nic, žádný voják. Velitel vzal dalekohled, já jsem řekl, že blízko před námi se po polní cestě pohybují nějací dva vojáci. Načež on, když to zjistil, tak mu hrůzou vstaly vlasy na hlavě, protože přišel na to, že to jsou Němci. V tu ránu začala palba a my začali ustupovat. Zjistili jsme, že jsme v prostoru nikoho, mezi prvním zákopovým pásem Němců a prvním zákopovým pásem Sovětů. Nebýt toho, že se to auto podařilo nahodit, tak jsme tam nakonec i zůstali a velmi pravděpodobně upadli do zajetí.“

Porovnání sovětské a československé armády

„Kázeň v sovětské armádě byla nesmlouvavá a přísnější… Pro mě to byla u našich jednotek procházka růžovou zahradou.“

Do vlasti

Němci byli při postupu na Slovensko předmětem upřímné nenávisti. Na Malé Fatře Němci v obranném postavení ve sněhu a nepříznivém počasí urputně bojovali. Na Hitlerovy narozeniny pak na Grúni vyvěsili vlajku s hákovým křížem. Každá jednotka se pak ze všech sil snažila ten prapor zničit. Nakonec se jej rozstřílet podařilo.

„Během druhé světové války byla Dukla jedinou operací na evropském kontinentu, která se odehrála v horském terénu. Tím je zvláštní. Přitom nebyla vojska na boj v horách připravena – proto se taky nevydařila. Velitel dělostřelectva III. brigády ji ale shrnul takto: ‚Ať se o dukelské operaci budou historici přít tak či onak, tak pro oba naše národy zůstane památka těch, kteří byli ochotni i v nesmírně obtížných podmínkách riskovat svoje životy pro svobodu své země, stále živá,‘“ říká pan Picka s dojetím.

Tvrdé boje probíhaly zvláště v hornatém terénu, kde Němci, jako na Dukle, měli výhodu opevněných postavení na kopcích.

Důstojníci z Anglie

Ve svém vyprávění pak ještě Eduard Picka pokračuje ve výčtu „veselých“ historek. Během operace dostávali tzv. doplňky – především důstojníky, kteří bojovali v Anglii, protože důstojníků bylo málo. „Byli jsme na pozorovatelně, někde v prostoru výšiny Jáma, a tam přišel jeden důstojník – doplněk. Chtěl se hlásit, ale neuvědomil si, že musí být dodržována přísná kázeň a že se musí schovávat. Proto normálně vyšel na výšinu, aniž by vstoupil do zákopu. Šel směrem k nám za hrozného povyku všech, kteří mu dávali znamení, aby zalehl nebo zmizel. Než to pochopil, tak už jsme byli pod těžkou dělostřeleckou palbou. Zaplaťpánbůh se nikomu noc nestalo. Pak jsme se stáhli.“

Jako na nejšťastnější okamžik vzpomíná Eduard Picka se smíchem na závěr války, kdy se je ve Vrútkách podařilo definitivně odvšivit. Předtím se o to již několikrát pokoušeli, existovalo dokonce dezinfekční družstvo, ale stejně vždycky vzápětí, pokud si nevyměnili úplně všechno oblečení a přikrývky, měli vši zase. Nejhůře to snášeli hlavně noví vojíni a pak právě důstojníci z Anglie. Ve Vrútkách se tedy definitivně drbat přestali a byl to slastný pocit.