The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Picura (* 1923  †︎ 2004)

• narodil se 30. dubna 1923 ve městečku Rachov

• v polovině roku 1940 nastoupil na nucené práce do lesního tábora u Kobylecké Polany

• podařilo se mu utéct k partyzánům, dělal spojku

• vstoupil do československého armádního sboru v Rymanówě

• od Rymanówa jeho jednotka postupovala přes Duklu, Svidník, Stropkov, Levoču a Prešov až k Liptovskému Mikuláši

• po válce vstoupil do služeb SNB

• později přešel k vězeňské službě

• hlídal i nechvalně proslulého velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jöckela

• po bolševickém převratu v roce 1948 odešel z vězeňské služby

• vyučil se elektrotechnikem

• s ženou Věrou má dceru a dva syny

• zemřel v roce 2004

Ivan Picura se narodil 30. dubna 1923 ve městečku Rachov na nejvýchodnějším cípu tehdejšího Československa. Měl sedm sourozenců, čtyři sestry a tři bratry. Rodina byla chudá, což bohužel nebylo tehdy nic výjimečného. Ivan dostal své první boty, až když šel poprvé do školy. Již od deseti let musel pravidelně pracovat, aby mohl zůstat ve škole. Plavil tehdy dřevo na výrobu papíru. Za vydělané peníze si kupoval školní potřeby. I když měl na dnešní poměry těžké dětství, na život v předmnichovské republice vzpomíná rád.

Říká: „Vzpomínám s láskou na republiku, na pana prezidenta Masaryka, na Beneše. Za první republiky jsme se měli dobře.“ Otec byl zemědělec, matka zůstala v domácnosti. Ivan se učil cukrářem u firmy Purma u mistra Jaroslava Glose z Čech, po válce u něho mohl vyučení dokončit, ale již neměl zájem, protože soukromou živnost by mu stejně brzy zabrali. Na Ukrajině, odkud Ivan pochází, žilo mnoho Židů. „Židé byli nenáviděni, protože okrádali lidi. Ale že bysme jim ubližovali, to ne.“ Vztahy s Čechy byly o mnoho lepší: „S Čechama jsme se snášeli moc dobře. Měli jsme přátelské vztahy. Češi nám postavili i školu.“ Ve městečku byl na návštěvě jednou i prezident Masaryk a Beneš. Ivan je jediný, kdo po válce odešel do Československa, zbytek jeho rodiny – sourozenci i rodiče – zůstali na Ukrajině. 

Po rozbití republiky těžké časy brzo dolehly i na československé Rusíny. Maďarští okupanti krutě potlačovali jakýkoliv odpor a zavedli povinné „dobrovolné“ odvody do armády. Etničtí Němci (tzv. Švábové – Deutsche Schwaben) začali dobrovolně rukovat na frontu. Mladému Ivanovi se ale na frontu nechtělo ani povinně, ani „dobrovolně“. Musel proto společně s otcem, strýcem a bratrancem asi v polovině roku 1940 za trest na nucené práce do lesního tábora u Kobylecké Polany. Zde kácel mohutné buky, které se potom odvážely do Německa na stavbu lodí a ponorek. Jednoho dne se mu stal nepříjemný úraz. „Poráželi jsme stromy, já osekával větve, spadl druhý strom, mě to vyhodilo a hlavou jsem dopadl na strom a vylezlo mi oko. Krvácelo to, měl jsem jen kapesník, odvedli mě do koliby a tam mě nechali.“

Protože uměl trochu maďarsky, rozuměl tomu, jak se o něm domlouvají strážní. Jeden z nich navrhoval, že nejjednodušší by bylo ho zastřelit. Ale jiný, vousatý starší muž, se nad ním slitoval. „Nejdřív jsem slyšel, jak řekl ,segen gyerek – chudák dítě‘. Pak mi říká po maďarsky: ,Vykašli se na to a touhle roklinou utíkej nahoru, tam se už někam dostaneš mezi lidi. Utíkej pomalu, aby tě nezastřelili.‘ “

Ivan Picura neměl na vybranou. Udělal přesně to, co mu poradil strážný. Sám v hlubokém lese a s krvácející ránou v obličeji se šťastnou shodou okolností setkal s partyzánskou skupinou. „Partyzáni mě přijali s láskou, ale zároveň i s podezřením.“ Ve skupině byli Rusíni, Poláci i Rumuni. Polský doktor vyléčil Ivanovi zranění. Proti zánětu v oblasti oka a horečce mohl bojovat jen studenými obklady. Pacient byl však mladý a odolný a brzo se mu dařilo lépe. Kvůli jeho subtilní postavě a nevinnému vzezření, které nevzbuzovalo podezření, z něj poté partyzáni udělali spojku. Pan Ivan popisuje, jak probíhalo předávání zpráv: „To jsem si vždycky někam nacpal ty příkazy a rozkazy. Například za košili, mezi nohy nebo tak. Často se šlo za druhou skupinou někam daleko sněhem. U druhé skupiny jsem musel říct heslo v ruštině. Heslo bylo pokaždé jiné – třeba sekera, pilka, kobylka… Obsah zpráv jsem neznal. Byla napsaná na papírku a sbalená do trojúhelníku. Zprávy jsem nesměl číst, protože kdyby mě chytli a mučili, tak bych to určitě řekl a prozradil celou skupinu.“

Později, když se přiblížila fronta zpět, nabídli mu jeho spolubojovníci vstup do Rudé armády. To odmítl, protože jako československý občan chtěl vstoupit do československého armádního sboru. Vydal se proto za našimi vojáky, které dostihl u polského Rymanówa. Tam se připojil k 8. baterii 5. dělostřeleckého pluku, kde vykonával zároveň funkci kuchaře a obsluhy děla (nabíječe a střelce). „Potkal jsem tam svoje kamarády Ukrajince, kteří už byli zacvičení. Já jsem šel bez výcviku hned do bojů. Na výcvik prostě nebyl čas, protože začala ofenziva.“ Pan Ivan dostal anglickou vycházkovou uniformu a polobotky. Všude ale byla spousta sněhu až po kolena, tak to nebylo moc praktické oblečení. Od Rymanówa jeho jednotka postupovala přes Duklu, Svidník, Stropkov, Levoču a Prešov až k Liptovskému Mikuláši, kde se dělostřelci zakopali u vesnice Jamník. Zde došlo k tragické události, kdy se vznítil prach, který byl uskladněný v místnosti, kde spali vojáci: 

„Já jsem zrovna vařil snídani. Najednou slyším strašnou ránu a vidím oslnivou záři. Kluci z obsluh 3. a 4. děla byli spáleni v křeči. Spali na slámě, ale po slámě ani památky. Strašně to smrdělo. Jeden ještě žil, Nikolaj Savljuk. Neměl vlasy, všechno spálené, kusy masa a kůže z něj visely. Byl to můj kamarád z dětství. Přišel za mnou a říká: ,Ivánku, prosím tě, smiluj se nade mnou, vem pušku a zastřel mě, vidíš, já stejně umřu!‘ – ,Nikolajku, nemůžu nic takového udělat!‘ Nemohl jsem ho poznat, měl i rty opálené. ,Ne, já tě nezastřelím, to radši zastřelím sám sebe.‘ Tak mi dal hodinky, abych je předal jeho mamince, až se dostanu domů. ,Já už za hodinu umřu a nebudu žít…‘ Naložili ho do auta, vezli ho pár kilometrů, a umřel.“

Během výbuchu zahynulo celkem šest lidí. Zachránil se jen voják Chrestykar, který utekl v okamžiku vznícení beden s prachem. Ve stejné obci byl Ivan Picura přepaden ve strážní službě slovenskými fašisty. Měl za úkol hlídat místní trafostanici, kde měli Čechoslováci uskladněnu munici:

„Najednou čtyři chlapi jak hory. Přišli ke mně. Měl jsem automat na krku. Povídají:

,Što ty, davaj zakuriť!‘

,Já nekouřím.‘

,Tak čo tu robíš?!‘

,Strážím.‘

,A čo tam máš?‘

,A co je ti po tom, co tam mám?‘

,Ty znáš Hlinku?‘

,Neznám, kdo to je?‘  

Kousek jsem couvnul a on, takovej udělanej sportovec, mi šáhnul na hlaveň automatu. Pustil jsem asi čtyři náboje. On zařval a já vidím ještě jednoho s nožem. Povídám si: ty svině šli na mě! Až se mi z toho udělalo špatně. Oni se dali nahoru ulicí a já jsem jim ještě vystřelil po nohách. Jeden se svalil na zem a ostatní ho popadli v podpaždí. Asi jsem ho zasáhl. Měl jsem z toho šok, tak mi nalili štamprdle a odvedli mě do kuchyně, abych si lehl.“ Před fyzickou likvidací ho zachránilo frontové pravidlo – chodit na stráži s nataženou závěrkou samopalu. 

Jako by toho nebylo dost, byl ještě v Jamníku okraden ve spánku. „Žulíci, ruští syčáci“ ho omámili éterem, a když se probudil, zjistil, že mu nechali jen spodní prádlo. Když o tom napsal matce, byl dopis zachycen, a ještě mu vyhrožovali trestní rotou, že pravdivě informoval o tom, co se mu stalo.

Po těžkých bojích u Mikuláše, kde dělostřelci pomáhali pěchotě s ostřelováním německých pozorovatelen na továrních komínech, se Ivan Picura dostal přes Vrútky do Žiliny. Tam si ve skalách u města vytvořili Němci množství kulometných postavení a kladli fanatický odpor. Muži a ženy u našich děl je museli likvidovat přesnou přímou palbou.

Konec války zastihl pana Picuru v Olomouci. Vojáci tehdy slyšeli volání Prahy o pomoc. Z politických důvodů však museli zůstat na místě, neboť Sověti si přáli být v hlavním městě první. V Olomouci byl také svědkem zoufalého pokusu vojáků SS, kteří se snažili dostat se do amerického zajetí. Během krátké noční přestřelky Čechoslováci zajali tři esesáky původem ze Sudet, kteří hovořili česky. To jim však nepomohlo a byli předáni Rusům. Jindy byl přítomen u jednoho z mnoha případů, kdy si po celou válku zalezlí zbabělci najednou hráli na hrdiny na úkor bezbranných Němců: „Byl tam takový koncentrační tábor ohrazený jako pro krávy. Tam byli soustředěni Němci. Říkali, že jsou to kolaboranti, nějací hajní a lesníci. Jednoho hrbáče tam zastřelili. Byl to takový chudák, mrzák s ruksakem. Lidé, co si říkali partyzáni, ho tam zastřelili před nějakou kapličkou, že byl udavač. Mně se to moc nezdálo. Stál klidně, ještě mu dali zakouřit cigaretu a nějakej tam na něj řval: ,Honem, honem dokuř, ať tě můžem vodprásknout!‘ “

Zimní boje v Polsku a na Slovensku musel absolvovat jen v lehčí anglické uniformě a polobotkách, a to i přesto, že byl mráz a sněhu nad kolena. Paradoxně na konci války v Olomouci, když by mohl v jarním teple konečně ocenit lehčí oděv, přiměli Rusové naše vojáky, aby se z politických důvodů převlékli do neforemných ruských vaťáků a válenek. V těch se pak museli zbytečně potit. „Na defilé v Praze jsem šel jen kus, ale pak jsem se styděl, protože jsem měl ,baranku‘, tu ruskou čepici, a ,kuchajku‘, prošívanou bundu, a kalhoty.“

Po válce využil Ivan Picura nabídky ministerstva obrany a vstoupil do služeb SNB, kde sloužil v uniformě i bez ní. V té době zatýkal různé kolaboranty a zloděje. Později, aby měl víc času na studia, přešel k vězeňské službě. Postupně sloužil ve věznicích na Pankráci, v Liberci, Ústí nad Labem a nakonec v Litoměřicích, kde hlídal i nechvalně proslulého velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jöckela. „Plival na nás a byl drzý. Říkal nám: ,Schweine, tschechishe Hunde.‘ a ,Všichni Češi jsou kolaboranti, všechny popravit!‘ Věděl, že ho stejně čeká provaz.“

Hlavním svědkem u soudního přelíčení s Jöckelem byl gestapák Theodor Hohaus, který se těšil oblibě mezi bývalými vězni, protože jim pomáhal. Hohaus byl nakonec propuštěn. „Ostatní svědkové křičeli: ,Ať žije Hohaus!‘ Zvedli ho na ruce a já musel hlídat, aby ho některý Němec neprobodl. On říkal: ,Prosím vás, nepouštějte mě, já chci ještě zpátky do basy, aby mi Němci něco neudělali.‘ Pak ho hlídali i doma v Mrázové ulici v Litoměřicích, kde bydlel. Nakonec šel dobrovolně do Západního Německa.“

Jiný osud čekal velitele Jöckela: „Tři jsme ho odvedli na litoměřický popravčí dvůr a tam ho popravili oběšením. Nakonec děkoval českým dozorcům a soudcům a říkal: ,Já si to nezasloužím, že se se mnou tak hezky zacházelo a nikdo mi neubližoval.‘ Sám vylezl na to stupátko a… Naopak byla tam jedna mrcha dozorkyně. Vylezla na to stupátko a řvala: ,Heil Hitler, všichni Češi kaput!‘ “

Po bolševickém převratu v roce 1948 se kobky litoměřické věznice začaly plnit politickými vězni. Jejich věznitelé se k nim paradoxně chovali daleko hůře než k esesáckým zločincům po válce. Ivan Picura těžko snášel křik mučených, jehož ozvěna se rozléhala po celé věznici. „Já jsem se třásl a musel se držet, abych nešel estébáky postřílet.“ Nakonec musel z vězeňské služby odejít, protože nechtěl vstoupit do KSČ ani StB.

Po vyučení elektrotechnikem pracoval nejdříve jako opravář rádií a televizorů, potom na vysílači na Bukové hoře. Se ženou Věrou, rozenou Rampouskovou, která je původem z Volyně, má dceru a dva syny.