„To byla opravdu velice smutná doba. Vzala jsem si s sebou fotografii, která je zdánlivě úplně jednoduchá a obyčejná fotka jedné školní třídy, a sice z reálky z Prahy 7. Karel Pokorný už tu není – ten už byl popravený. Standa Cais už tu taky není, ten byl v internaci ve Svatobořicích. Židovští spolužáci už tu nejsou, ti už jsou pryč. A tady v tom koutě sedí Franta Kneidl a na něj ten krutý osud teprve čekal. V květnových dnech na konci války ho chytili Němci, svázali ho ještě s jedním klukem dohromady a hodili do Vltavy.“
„Bydleli jsme v Heřmanově ulici a u Veletržního paláce z druhé strany, kde je teď Parkhotel, býval takzvaný Radiotrh. To byly takové dřevěné pavilonky, které patřily do areálu výstaviště. Za války tam ale soustřeďovali před odvozem Židy. A ti všichni chodili kolem nás na ten Radiotrh. Tam odtud je pak vedli na bubenské nádraží. A pak jeli do Lodže a do různých koncentračních táborů. Protože jsme bydleli na Letné a na Letné bydlelo hodně židovských rodin, tak jsem tam měla hodně svých spolužaček. A z nich se vrátila jedna... To bylo hrozné, opravdu. Oni je povolávali po skupinách a pak je odváděli na bubenské nádraží dolů. Teď jsou tam ty schody jako památník. A to jste viděli rodiny s dětmi, rance v rukou, to bylo opravdu hrozné.“
„Takže totální nasazení. Já jsem měla mimořádnou kliku, že jsem se dostala do zeměměřického úřadu. Mělo to německé velení, ale ti co s námi bezprostředně pracovali, ti co nás přeškolovali, tak to byli Češi. Přeškolovali nás na kresličky na topografii. Bylo nás padesát holek. Musela to být perfektní, přesná kresba. Šlo to do tisku a pak na frontu. Takže jsme byly opravdu přeškolené a někdo to vůbec nezvládl, takovou přesnou kresbu. Ale těm mládencům, co byli nad námi, těm bylo úplně fuk, jestli kreslíme souřadnice pro wehrmacht, nebo jestli se chodíme opalovat nahoru na Veletržní palác. Protože velice často byly letecké poplachy a šlo se do krytu. My jsme místo do krytu chodily se opalovat na střechu Veletržního paláce... Já jsem se tedy naučila přesnou kresbu. Byl to úplně jiný styl kreslení. Ve škole jsme kreslily volně, ale tady po malinkých kousíčcích malinké čárečky, které musely být všechny přesně stejné.“
„Letná je spojena i s tragickými událostmi. V roce 1942 na podzim se Radiotrh stal místem sběrného tábora pro transporty židovského obyvatelstva do Lodže a Terezína. Viděla jsem, jak se sem vlečou s ranci a po dvou až třech dnech jdou pěšky na bubenské nádraží. Nežidovští příbuzní zahraničních vojáků byli odváženi do Kounicových kolejí v Brně a následně do tábora ve Svatobořicích. Ztratila jsem několik svých židovských kamarádek a spolužaček, se kterými jsem seděla v lavici od první třídy. Některé se vrátily a dodnes se s jednou z nich přátelím. Restrikce vůči židovským spoluobčanům se stupňovaly. Pamatuji si, jak na Letné nahoře, tam v místech, kde je teďka vnitro, to bylo právě ještě před vyhořelou Slavií, byl takový starý strom, nevím, jestli to byl kaštan, nebo platan, a tam sedávali Židi, protože nesměli do parku. Ale byl tam stín a bylo horko, tak tam posedávali pod tím stromem.“
„Strávila jsem své dětství a mládí na Letné, bydleli jsme v Heřmanově ulici naproti Veletržnímu paláci. Letenská pláň skýtala nekonečné možnosti ke hrám a sportům. Bylo na ní velké fotbalové hřiště Slavie, třicet šest tenisových kurtů, které se v zimě polévaly a na přírodním ledu se bruslilo, LTC Urban, Sporting Club atd. Slavia potom vyhořela. Za bolševika se Letenská pláň zplanýrovala, aby se tam mohly předvádět vojenské přehlídky. Dodnes je to tam neupravené, jen sady zůstaly.“
„Já bohužel nevím, kdy byl zajat a kdy vstoupil do legií, ale s jistotou vím, že zažil začátek revoluce 1917 v Rostově na Donu. Ležel v místní nemocnici, ale když slyšel, že ve městě jsou rudí, utekl. To mu zachránilo život. Rudí přišli druhý den do nemocnice, postříleli všechny Čechy a všechny carské důstojníky a mimo toho postříleli v Rostově na Donu taky kadetku. Češi a Slováci v ruských legiích představovali dobře vycvičenou a vyzbrojenou armádu. Spojenci se tudíž nijak zvlášť nesnažili, aby jim umožnili včasný odjezd do vlasti.“
„Můj otec se narodil v Rakousku, ale českým rodičům. V naší rodině z otcovy strany byli snad všichni mužští předkové zahradníci. A to ne ledajací – většinou ve službách šlechticů: u Fürstenbergů, v Schönbrunnu, v Oděse, u barona Konopky v Glogočově, v Kosovu u dr. Tarnowského. Prababička byla Polka a babička vychovatelkou u hraběte Pálffyho. S polskou babičkou s krásným jménem Viktorie Vladislava z Badoušků měl tatínek za protektorátu problémy: nebylo snadné doložit její árijský původ přes hranice v době války. Můj tatínek mluvil o svém tatínkovi takto: ‚Pouštěl se do lecčeho. Byl to prostě podnikavý člověk. Dokonce podal nějaký patent do Vídně, který mu samozřejmě neuznali, neboť už to vymyslel někdo jiný.‘“
„Tatínek pocházel z devíti dětí, a když mu bylo šestnáct let (a nejmladšímu bratrovi dva roky), zemřel mu nenadále otec. Stěhování muselo přestat a matka si za stálý domov pro sebe a své děti vybrala Prahu. Můj tatínek v té době pracoval jako zahradnický pomocník na Olšanech, ale mířil výš: odjel do Berlína, aby získal lepší vzdělání v pěstování květin. Přijel zpátky těsně před vypuknutím první světové války, ve svých dvaceti letech narukoval a do Prahy se vrátil za šest let. Během války maminka zemřela a nejstarší sestra se stala pěstounkou svých malých sourozenců. Z té doby se zachoval doklad, že Česká zemská komise dává příkaz Chudinskému ředitelství, aby jí poskytovalo měsíčně 5 Kč na každé dítě. A musela se zavázat, že bude pilně s dohledem posílat děti do školy, že o ně bude pečovat atd., na což bude dohlížet nějaký vrchní opatrovník.“
Akademická malířka Libuše Pilařová-Kverková se narodila 8. července 1928 v Praze. Jak říká, její rodinu nepostihly žádné tragické dějinné události 20. století, nicméně ona sama byla jejich citlivým pozorovatelem a svědkem. Otec, legionář, byl po návratu z Ruska silně zasažen několikanásobnou smrtí svých nejbližších tak, že vystoupil z církve a ani jedno ze svých dětí nenechal pokřtít. Rodina Libuše Pilařové patřila ke střední třídě. Bydleli vedle Veletržního paláce, a tak pamětnice byla svědkem násilného shromažďování Židů a toho, jak museli pochodovat ulicemi k bubenskému nádraží. Totální nasazení na konci války pro ni už neznamenalo práci v Německu, ale v Praze. Po válce vystudovala Akademii výtvarných umění se specializací na figurální a krajinářskou malbu u prof. Rady. Jelikož se velmi brzy vdala a měla dvě děti, studentský život ji minul a 50. léta prožívala s jinými starostmi a radostmi než její spolužáci. Měla silný emocionální vztah k Praze a ke krajině jižních Čech, která je po léta její inspirací. Zemřela 7. června 2021.
Libušin bratr s kamarádem Karlem Pokorným, 1941. Celá rodina Pokorných byla vyvražděna: Karel s matkou popraveni za údajné přechovávání Žida, 1942. Židovský otec a babička zavražděni v koncentračním táboře.
Libušin bratr s kamarádem Karlem Pokorným, 1941. Celá rodina Pokorných byla vyvražděna: Karel s matkou popraveni za údajné přechovávání Žida, 1942. Židovský otec a babička zavražděni v koncentračním táboře.
