The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Pilka (* 1930  †︎ 2018)

• narozen 20. února 1930 v Praze

• 1936–1949 žil s rodinou v Písku

• 1945 – zapojuje se do odboje a účastní se aktivně píseckého květnového povstání

• 1945–1948 členem Junáka, od roku 1947 vedoucím 1. oddílu

• 1947 se účastní skautského Jamboree ve Francii

• 1948 – účastní se tzv. šumavské borůvkové brigády

• 1948–1951 aktivně se podílí na činnosti Kruhu, organizace přátel kolem Dr. Pavla Křivského

• 1949–1956 studium muzikologie na FF UK

• od října roku 1952 do dubna 1953 vězněn za údajnou protistátní činnost Kruhu, po propuštění v různých profesích spojených s hudbou

• roku 1969 se stal šéfredaktorem hudebního vysílání Československé televize – posléze z politických důvodů vyhozen

• po roce 1989 se věnoval popularizaci hudby, hudební kritice a publicistice

• zemřel 7. července 2018

Příběh Jiřího Pilky se začíná psát 20. února 1930 v Praze. Jeho osobnost zformoval ale především život v jihočeském Písku, kam se rodina Pilkových v jeho šesti letech přestěhovala. Písek byl na svou velikost1 velice kulturním městem. “Nebyla televize, rozhlas byl nesmělej, gramodesky byly jen standardní, ty rozbitný, žádný elpíčka. Takže to město mělo často divadelní představení. Byl tam úžasnej pěveckej sbor, kam chodila maminka, tatínek i dědeček. Kvarteto tam bylo a trio tam bylo. A ty všichni dělali pravidelně koncerty... Takže jsem znal komořinu jako málokdo.” Možná někdy tehdy se zrodila jeho celoživotní láska k hudbě.

  Otec Jiří Pilka v Písku provozoval soukromou účetní a daňovou kancelář, pamětník na něj vzpomíná jako na šikovného organizátora a oblíbeného zaměstnavatele. Na místním humanitním gymnáziu se Jiří ml. setkal s řadou podnětných osobností, ať již kantorů, či kamarádů z budoucího skautského oddílu.“Měl jsem to štěstí, že jsem osm let seděl v lavici s Václavem Břicháčkem,” vzpomíná Jiří Pilka na svého budoucího letitého přítele a slavného skauta zvaného Gigant. Ale nepředbíhejme.

A pak jsme chodili v noci přeřezávat telefonní dráty německejch jednotek

Během války založil Jiří Pilka se svým starším bratrem Ivem skupinu Mušketýrů. Šlo o spolek podobně starých kluků a holek, který podnikal romantické výpravy do okolní přírody. “Pro mě byla inspirace z Foglarových knížek, dokonce jsem opsal celé Hochy od Bobří řeky, nebyli za války dostání,” vysvětluje Jiří Pilka svou prvotní motivaci. Atmosféru protektorátu dobře vystihuje i tato vzpomínka: ”Bydleli jsme v domě, proti kterýmu byla plakátovací plocha, a tam jsme denně četli česko-německou vyhlášku. Za narušování pořádku byli odsouzeni... Teď tam byl seznam a leckerý ty lidi jsme znali.”

V lednu 1945 se parta kluků kolem Jiřího Pilky seznámila s Františkem Lukešem, o sedm let starším skautem zvaným Bengál. Ten byl součástí protinacistického odboje. Na jeho popud se do něj kluci také zapojili: “Bylo nám patnáct, ale nadšeně jsme souhlasili. Nesměli jsme vědět nic než jeho jako spojku. A pak jsme chodili v noci přeřezávat telefonní dráty německejch jednotek. Protože poblíž Písku bylo asi tři až čtyři kilometry skladiště munice a oni tam měli natažený polní telefony,“ popisuje pamětník. K přetrhnutí ve výšce používali protipožární bidla, která tehdy byla na každé půdě. Vše bylo nutné připravit dopředu, bidla vynést z města, aby pak nebyli v noci nápadní. Při orientaci v noční krajině využívali kluci své zkušenosti z četných výletů. Tento čin několikrát zopakovali. Nešlo však o žádnou nevinnou klukovinu. Uvědomme si, že by je při přistižení pravděpodobně čekala smrt.

Ještě předtím, v roce 1944, byl za poslouchání zahraničního rozhlasu Jiří Pilka starší poslán do koncentračního tábora Bernau nedaleko Berlína, což byl tzv. pobočný tábor nechvalně proslulého KT Sachsenhausen.2 Štěstím v neštěstí se stal jeho transport do vězení na pražské Pankráci. Během nejtěžších bojů Pražského povstání bylo vězení 5. května 1945 bombardováno a posléze Pražané vyjednali propuštění všech politických vězňů. Otec se tedy dostal na svobodu, ale čekala jej ještě dlouhá cesta zpět domů.

My jsme každej kluk měli dvě tři pistole. Protože to leželo normálně u cest

V Písku zatím rovněž vypuklo povstání a nově ustanovený revoluční národní výbor3 se dohodl s německou vojenskou posádkou, že odejde bez boje, za předpokladu, že jí nebude kladen nikde žádný odpor. Jiří Pilka tehdy společně s dalšími pracoval v rámci Odboje československé mládeže: “A benzin nebyl nebo jen na příděl. A tak jsme jezdili na kolech s klukama a převáželi zprávy mezi různejma těma úřadama, někdy i mimo Písek.” Jindy hlídkoval u domů místních kolaborantů, kteří se postupně vytratili, a čekal, kdy se vrátí, aby mohli být zatčeni. Jeho kamarád Jan Prušák zase doprovázel transporty Němců, kteří putovali do sběrných táborů. “My jsme každej kluk měli dvě tři pistole. Protože to leželo normálně u cest,” vzpomíná na divokou dobu těsně po válce.

Písek ležel ve východním demarkačním pásmu a jako takový měl být osvobozen Rudou armádou. Ta však nepřijížděla: “Tak ten náš národní výbor se rozumně sebral a odjel na motorkách do Strakonic ukecat Američany, aby aspoň načas přijeli do Písku. Kdyby šli další Němci, aby tam nebyl nějakej konflikt.” K Písku dorazila americká skupina Task Force, vedená kapitánem Kermitem Bernardem 6. května.4 Domluvila kapitulaci místní posádky wehrmachtu a poté slavnostně vjela do města. Teprve o čtyři dny později přijela i posádka ruská.5 “A pak přišli Rusové. To přišel jinej svět. To byli velmi primitivní kluci. To vždycky vyhrnul košili a tam měl osmero hodinek. Časy, že jo.“ Na chvíli zde tedy obě osvoboditelské armády spolupracovaly a došlo tak v měřítku celého Československa k unikátní situaci. Kromě společné radosti přibylo bohužel i několik incidentů. Jiří Pilka vzpomíná: “Američani udělali tancovačku v hotelu. Měli tam nějaký desky a přišly holky z celýho města. Rusové žárlili. Přijeli. Bylo léto, votevřený vokna a oni vzali samopaly a rozstříleli lustry v tom sále na maděru. A my jsme stáli u těch voken!” Za své působení během války a květnových událostí dostal Jiří Pilka později vyznamenání. “S tím já se moc nechlubím,” uzavírá pamětník.

Tábor jako pomoc republice, protože nebyli lidi

Hned na jaře 1945 vstoupil Jiří Pilka do znovuobnovené organizace Junák, konkrétně do jejího 1. píseckého oddílu pod vedením Vladimíra Štěrby. Rádcem v jeho družině se stal zmiňovaný Bengál, tedy František Lukeš. Jiří ve Skautu dostal přezdívku Jip. Skauty brzy čekal první a hned šestitýdenní tábor na řece Otavě u Sv. Anny.6 “Ten tábor byl organizován vlastně jako pomoc republice, protože nebyli lidi,” vysvětluje pamětník, jak tábor fungoval – dva turnusy dětí se střídaly a měly vždy jeden den žňovou brigádu a druhý den skautský program. Dále vzpomíná i na značný materiální nedostatek a improvizace s táborem spojené. Po válce stále platil na veškeré zboží včetně jídla přídělový systém: “My jsme měli po německý armádě maskáče a stany. Ty byly promokavý. Neexistovaly spací pytle. Šťastlivci je vydyndali od americký armády. Mně maminka sešila dvě deky.” Následovaly tábory u Židovy strouhy u Bechyně7 roku 1946 a u Bieleho Potoka na Slovensku 1947. To už byl ovšem Jiří Pilka spolu s Janem Prušákem vedoucím 1. oddílu a zástupcem vůdce píseckého střediska. “Sám se divím, že s námi, tehdy sedmnáctiletými, poslali rodiče třicet mladých kluků do takové dálky. Vše jsme stavěli sami, kuchyni, jídelnu, sklep, bránu, stožár s vlajkou. Na Slovensku jsme nesměli dělat večer ohně, protože v okolí se ještě potulovaly zbytky tzv. benderovců.”8

Z tohoto tábora ovšem Jiří Pilka odjel dříve, neboť se v létě 1947 měl zúčasnit slavného celosvětového skautského setkání Jamboree ve Francii.9 Tam vyrazil společně se svým spolužákem Václavem Břicháčkem-Gigantem, vedoucím 2. oddílu.  “Je to něco nesmírně sugestivního, když celá ta skupina několika tisíc skautů z celého světa se navštěvuje, soutěží…” Na Jamboree je čekal bohatý program, setkání s “bratry a sestrami”, jak se skauti oslovují, z celého světa. Čeští skauti rovněž absolvovali cestu po místech, kde bojovaly československé jednotky. Jiří Pilka vzpomíná i na příhodu, kdy jeho a Václava Břicháčka jeden den hostil český dělník původem z Písku.

 “V dalším životě se mi zkušenosti ze skautského života osvědčily. Například ve vězení jsem neprožíval tak výrazně jako ostatní trápení s hladem. Dokonce se mi tam hodila i morseovka, mohl jsem se jejím prostřednictvím dorozumívat přes zeď se sousedními celami,” uzavírá své rané skautské působení Jíří-Jip.

Ostnatý dráty ještě nebyly. Tak jsme si říkali: Šlápnem do Německa, šlápnem do Rakouska

“Bylo jasné, že skauting v komunistickém totalitním světě příliš dlouho nepřežije. Náš písecký 1. oddíl již v roce 1948 tábor nedělal, i jinde se začaly oddíly pomalu likvidovat… Řada činovníků Junáka byla zavřena či potrestána,” uvozuje Jiří Pilka další kapitolu svého života. Toho roku převzali komunisté v Československu moc a postupně utahovali kohoutky svobody. Pamětník tehdy napsal článek do skautského časopisu Činovník. Z ústředí Junáka mu v reakci napsal jistý Pavel Křivský a pozval jej na tzv. borůvkovou brigádu u Šerlova Dvoru na Šumavě,10 kterou v létě pořádal pro starší skauty, zvané rovery. “Moc jsme nevěděli, do čeho jdeme.” Šlo v podstatě o lesní kurz, plný venkovních aktivit, ale především přednášek. Navazoval na skautské tábory a onu zmíněnou borůvkovou brigádu, skauty pořádanou. Vlastní program kurzu se konal 3.-10. srpna 1948.11 Hlavním organizátorem byl Dr. Pavel Křivský, jako přednášející vypomáhaly i další skautské osobnosti, jako například Eduard Skřivan, zakladatel pražského 18. oddílu. “Byla to vlastně taková malá univerzita. Semináře o způsobu práce, o četbě, o filozofii. On přednášel. A ještě jsme měli skautský program, noční hry. Chodili jsme po hranicích. To byl rok 1948, ostnatý dráty ještě nebyly. Tak jsme si říkali: Šlápnem do Německa, šlápnem do Rakouska…”

Mladí lidé se s tímto bývalým knězem, skautem, doktorem filozofie a historie potkávali i po ukončení letního kurzu. Ve svých rodných městech pak zakládali své vlastní „kruhy“, inspirované myšlenkami Pavla Křivského, jeho akcentem výchovy a sebepoznávání. Skupiny kružanů tak vznikaly po celé republice. Všichni pak společně jezdili na brigády, výjezdní semináře a jiné společné akce. Jiřímu Pilkovi scházel rok do maturity a v Písku také inicioval společně s Janem Prušákem a Václavem Břicháčkem setkávání na základě myšlenek Dr. Křivského. Ten je i pravidelně navštěvoval a dával úkoly v četbě, podněty k přemýšlení: “A se strašným nadšením do toho šli. Až teprve pak začalo zavírání, propouštění kantorů ze škol. To bylo tvrdý a začal takovej ten strach, s kým mluvit, s kým nemluvit…”Nejen Jiří Pilka, ale i další pamětníci se shodují, že šlo o jakousi “ideovou nadstavbu na tehdejší, především prakticky zaměřený skauting”. To sice odpovídalo potřebám tehdejších dvacátníků, ale nemohlo zůstat bez povšimnutí nového režimu.

Osvěžení v poušti marxistické tuposti

V roce 1949 Jiří Pilka maturoval a začal studovat muzikologii na Karlově univerzitě. Jeho hlavní inspirací se stal populární, leč velmi přísný pedagog Mirko Očadlík.12 “Oni byli úžasný rétorové, to byla radost. Logický tříbení textů, patos, přirovnání. Oni byli někdy velmi patetický, ale my to brali, protože ta marxistická rovina byla tak tuponosá, že tihle lidi by úplný občerstvení,” vzpomíná. V červnu 1951 se Jiří Pilka oženil se Zdenkou Volbrachtovou, jednou z účastnic někdejší borůvkové brigády a rovněž studentkou muzikologie. S ní pak měl dvě děti.

Jdu ze školy a najednou na mě vyskočí čtyři lidi s revolvery

Jiří Pilka se s kružany vídával intenzivně i v Praze. Až do své svatby navíc bydlel ještě s Václavem Makovičkou a kamarádem Bohuslavem Vinšem v podnájmu u Pavla Křivského,13 což se jim mělo stát osudným - Křivský byl totiž v únoru 1952 zatčen. Jak napovídá spis Jiřího Pilky z Archivu bezpečnostních složek, mračna se nad ním stahovala také, již v červnu jeho samotného i jeho nejbližší podrobně prolustrovala Státní bezpečnost.14 Dokonce vydala návrh na jeho zatčení. V odůvodnění se píše, že mimo jiné proto, že “skautskou ideologií a náboženským mysticismem“ odvracel mládež od “budovatelského úsilí” a plánoval obnovu zakázané skautské organizace.15

14. října 1952 Krajské velitelství StB vydalo rozkaz k zatčení. Došlo k němu kolem deváté hodiny večerní. “To byla taky kovbojka. Já jdu ze školy a najednou na mě vyskočí čtyři lidi s revolverama. Posadili mě do tatraplánu, zavázali oči a vezli mě do Bartolomějský... Můj paragraf byl spiknutí proti republice. Ilegální skauting, že jsme chtěli rozvracet mládež. Říkali: Nám zbraně tolik nevadí, ty chytíme. Ale ideová fronta je pro nás nebezpečná.” Od doby Křivského zatčení se chystal monstrproces, který měl ukázat společnosti zločinnost skautské výchovy a Junáka jako organizace. Pavel Křivský byl uměle spojen s jihočeskými skauty – převaděči přes hranice – a obviněn z velezrady; spolu s ním byl souzen například i českobudějovický kružan Jaromír Marek-Markýz. Soud se konal 15.–17. října a jeho dílčí části přenášel i rozhlas. Jiří Pilka byl již z vyšetřovací vazby16 předvolán coby svědek obžaloby: “To bylo takový… Tam se nesmělo mluvit. Jenom odpovídat na otázku ano, ne. ‘Byl jste na tom táboře?’ ‘Ano’. ‘Zakazoval vám číst marxistickou literaturu?’ ‘Ne’!” Jiří Pilka se, seč mohl, snažil svou výpovědí Pavlu Křivskému, který vše vzal na sebe, pomoci. Snad i proto byl Křivskému změněn trest z absolutního na doživotí. Jelikož se na něj jako na myšlenkami režimu nepřátelský živel nevztahovaly žádné amnestie, odseděl si nakonec po zkráceních trestu třináct let v Leopoldově a Valdicích.17 

Najednou se ozvalo klepání. Tak jsem odpověděl morseovkou ano

Jiří Pilka byl po soudu s Pavlem Křivským převezen z Bartolomějské do tzv. soudní vazby. Paradoxně se tak coby politický vězeň ocitl na Pankráci, kde seděl před sedmi lety jeho otec. Oproti podzemní temnici v Bartolomějské zde již byly podmínky o něco lidštější: splachovací záchod, možnost jíst z vlastního ešusu u stolu, o trochu pohodlnější slamníky. Většinu času trávil na cele s Alexanderem Kováčem,18 elitním parašutistou, původem z Podkarpatské Rusi. Kováče zlikvidovalo armádní vedení v rámci stalinistické protižidovské kampaně. Od něj se Pilka učil maďarsky, hráli spolu šachy vytlačené z drobků chleba a vedli různé diskuse, čímž se stal pobyt snesitelnějším. “Najednou se ozvalo klepání. Tak jsem odpověděl morseovkou ano. A druhý, co ten vedle vyťukal, bylo: Křivský, znáš?” vzpomíná Jiří Pilka, jak mu pomohla skautská průprava.

To už se ale blížil soud a rozsudek 4. dubna 1953. Pilka, Vinš i Trejbal byli souzeni se skupinou dalších skautů. Všichni byli shledáni vinnými podle paragrafu 80, odst. 1 trestního zákona, sdružování proti republice. Trejbal dostal devět měsíců, Pilka s Vinšem pouze šest. Hlavní vinu totiž vzal na sebe Pavel Křivský a tím je od vyšších trestů zachránil. Soud měl rovněž za to, že jejich údajná protistátní činnost byla ukončena v momentě, kdy se od Křivského v roce 1951 odstěhovali, což bylo vzato jako polehčující okolnost. Jelikož byla do trestu započítána i vazba, zbývalo Jiřímu Pilkovi pouze deset dní vězení. Ty prožil v tzv. transportní cele, kde noví vězni čekali na rozvoz do kriminálů po celé republice. “Tam odsouzený esesáci, vrazi, kteří přepadli poštovní vagon vlaku, prastarej vyslanec, bejvalej ministr výživy. Taková společnost, to bylo jak do absurdního filmu.” Jiří Pilka vyšel ven 14. dubna 1953, přesně půl roku od svého zatčení.

Kádrovák mi řekl: Neblbni, starej se o fotbal a svůj obor a ať tě tady už nevidím

“Nikde za rohem bachař, povely, šedá prostora cely. Krása barevné přírody! Bylo to nádherné,”19 vzpomíná Jiří Pilka na své první pocity na svobodě. Zároveň mu začala ovšem řada těžkostí a nejistot. V první rovině existenční. Ozval se mu pracovní úřad, že má do týdne nastoupit na práci do dolů. Pamětník měl naštěstí ještě stále platný vysokoškolský index, a tak se rozhodl, že se pokusí vrátit na školu. Než začal nový akademický rok, živil se jako kopáč při stavbě pražské vodárny. Jeho tchán Karel Volbracht se dobře znal z období války s prezidentem Antonínem Zápotockým, díky čemuž se mu podařilo získat pro Jiřího Pilku a Bohuslava Vinše prezidentskou milost a tím zpětně výmaz trestu. Vedoucí katedry Mirko Očadlík pak souhlasil, aby pamětník studia dokončil. “Zavolal mě kádrovák a řekl: ‘Hele, neblbni, starej se vo fotbal a vo svůj vobor a ať tě tady už nevidím.’”

V druhé rovině následovaly jisté nepříjemnosti společenské: “Jednak na vás všichni koukaj jak na konfidenta a zadruhý se všichni bojej s tebou mluvit. Takže chodili na druhej chodník, když tě maj potkat. A my jsme se nikam taky nehrnuli, abychom nikoho neuvrhli v podezření, že obnovujeme staré styky.” Toto téma dodnes vzbuzuje kontroverze, neboť mnoho kružanů, kteří nebyli přímo zatčeni, bylo vyslýcháno dost nevybíravým způsobem a někteří zřejmě pod nátlakem podepsali spolupráci se Státní bezpečností. Mezi nimi měl být i Jiří Pilka – v Archivu bezpečnostních složek se dochoval záznam o jeho registraci v kategorii Agent. Protože však byl jeho svazek v prosinci 1989 skartován, nic bližšího není známo. Samotného Jiřího Pilku jsme bohužel nestihli během rozhovoru s touto skutečností konfrontovat, a nedostal tak příležitost se ke své evidenci vyjádřit. O této problematice však otevřeně hovoří třeba Jan Pfeiffer – rovněž v rozhovoru pro Paměť národa – a odkázat můžeme také na knihu Svědectví o Kruhu, kde se tomuto problému věnuje několik stran.

V 60. letech kružané nicméně pozvolna obnovují styky, dokonce společně kupují tzv. Bönischovu boudu v Černém Dole, kde pak pořádají četné akce. Od té doby již aktivita kružanů neustala – a to ani přes nastupující normalizaci a třetí zákaz Junáka, který mnohé z nich zastihl v roli čelných funkcionářů skautské organizace.

Psát knížky, to byl můj sen

I přes udělenou prezidentskou milost a oficiální výmaz trestu se s Jiřím Pilkou stále táhla jeho vězeňská minulost a nemohl sehnat adekvátní zaměstnání. Po studiích začal jako šofér v Archivu Českého hudebního fondu. Postupně se ale dokázal vypracovat jako faktor a archivář. Na začátku 60. let nastoupil jako dramaturg hudebního vysílání Čsl. televize. V roce 1969 se stal jeho šéfredaktorem, po necelém půl roce ale musel skončit: “V roce 69 mě sesadili, pak níž a níž a níž, až mě vyhodili pro členství ve výboru nestraníků a tak.”20 Těžkosti bere pamětník zpětně s nadhledem: “To, co povídám, není nářek, ale konstatování některejch situací. A život byl rozhodně pěknej a zajímavej. A poučnej.” Vedle své oficiální práce se věnoval i své vášni - spisovatelství. První kniha Filmová hudba Jiřího Srnky mu vyšla již v roce 1957.21 Za minulého režimu ovšem často nemohl publikovat pod svým pravým jménem, a tak mu vyšlo několik knih pod záštitou jeho kolegů z oboru. “Mě bavilo psát knížky, to byl můj sen, popularizovat muziku a psát knížky. To mě bavilo, spojovat ji s určitým životním názorem, učitým mravním kodexem a kategorií hodnot...”

Sametová revoluce zastihla Jiřího Pilku v pozici šéfa vedoucího hudebního oddělení Divadelního ústavu v Praze. Poté se na krátký čas vrátil do televize, pracoval jako ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Kromě toho také vyučoval, na prahu nového tisíciletí moderoval rozhlasový pořad Jak to vidí... a dál psal knížky. Zatím poslední jeRozcuchaná kniha.

Po revoluci se Jiří Pilka podílel s mnoha dalšími kružany na organizaci kurzů FONS pro starší skauty. Jejich koncepci vymysleli na základě myšlenek Pavla Křivského.22 “Snažili jsme se spojit skauting s celou škálou kategorií hodnot, které potřebuje normální člověk k životu. Aby to nebylo jen pro pubertální věk, ale i další věková období, kdy se člověk musí vypořádat s celou řadou otázek.” Jiří Pilka zde přibližoval hudbu nejmladší generaci. Kurzy v různých úrovních a obměnách pokračují dodnes a prošly jimi již tisíce lidí.

V duchu svého učitele Pavla Křivského zakončuje povídání o svém životě i Jiří Pilka: “Já bych doporučil, aby každý z nás hledal kontakt s nějakou mimořádnou osobností, z které se může nadechnout a dostat ty duchovní živiny. A mimoto, že by bylo dobré, aby si každý z nás v životě zařídil setkání s nějakou nadčasovou dimenzí. S nějakou duchovní hodnotou a nežil jen ten utilitární život ze dne na den. Jen tu ekonomickou, tu praktickou, tu pragmatickou složku. Něco, co nám otevře dveře do nebe nebo sebe samotného.”

Literatura k tématu Kruhu a výběr z knih Jiřího Pilky:

Filosofie za mřížemi – Leopoldov, léta padesátá, Zdeněk Pousta (ed.), Praha: Univerzita Karlova, 1995

Sborník Svědectví o Kruhu; Praha: Kruh, 2001

Čím to je, že jste tak klidný? Václav Dvořák, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 

Setkání s Hudbou, Jiří Pilka, Praha: X - egem, 2003

A je to zas on, Písek..., Jiří Pilka a Zdeněk Javůrek, Písek: Praam, 2004

Výpravy proti času, Jiří Pilka, Praha: 2005

Rozcuchaná kniha, Jiří Pilka, Praha: 2009

[1] Populace čítala kolem 17 tisíc obyvatel. Pozn. autora.

[2] V originále Außenlager des KZ Sachsenhausen Bernau bei Berlin. Zřízen byl v roce 1943.

[3] Šlo o poválečnou obdobu obecního úřadu. Soustava národních výborů fungovala až do roku 1990.

[4] Zde vycházím z článku Osvobození Československa a města Písku na webu: http://www.buddies-pisek.wbs.cz/Osvobozeni.html, citováno 23. 3. 2014

[5] Tamtéž.

[6] Jde o místní část dnešní obce Oslov, nedaleko Zvíkova.

[7] Jiří Pilka mluví o “strouze Žitově” - to byla jedna z variant pomístního názvu. Oficiální pojmenování této přírodní památky je dnes Židova strouha.

[8] Citace z knihy Jiří PILKA: Výpravy proti času, Praha, 2005, s. 35

[9] VI. skautské Jamboree konané ve dnech 9.-20. srpna 1947 poblíž městačka Moissons ve Francii. Bylo označováno za Jamboree míru.

[10] Původně Schörlhof. Pohraniční vesnička zaniklá v 50. letech minulého století. Zdroj:www.zanikleobce.cz, citováno 19. 3. 2014.

[11] Zde vycházím z popisu Václava Břicháčka v knize Svědectví o Kruhu, 2001, s. 20

[12] Významný hudební vědec Mirko Očadlík (1904-1964), mezi lety 1952-59 byl vedoucím katedry muzikologie FF UK.

[13] Zde vycházím z knihy Svědectví o Kruhu, 2001, s. 47-48.

[14] Vydala na něj tzv. ustanovku, tedy dokument o tzv. zájmové osobě, dočíst jste se v ní mohli podrobně o charakteru a povaze sledované osoby, její rodině a stycích. Dále viz spis Jiřího Pilky a dalších č. 7084MV, přístupný v Archivu bezpečnostních složek.

[15] Viz spis Jiřího Pilky a dalších č. V587, přístupný v Archivu bezpečnostních složek.

[16] Spolu s ním byl zatčen i Vladimír Trejbal, spolupracovník Pavla Křivského, a zmíněný Bohuslav Vinš.

[17] O osobě Pavla Křivského, procesu a jeho filozofických přednáškách podrobně vypovídá publikaceFilosofie za mřížemi - Leopoldov, léta padesátá

[18]  Pplk. Alexander Kováč byl v letech 1950-1951 až do svého zatčení velitelem čsl. výsadkového vojska.

[19] Citace z knihy Výpravy proti času, s. 60.

[20] Míněn pravděpodobně KAN - Klub angažovaných nestraníků, založený r. 1968.

[21] Podrobnou biografii a bibliografii naleznete v již citované knize Výpravy proti času na str. 187.

[22] Kružané se mj. stali jedním z hnacích motorů obnovy Junáka jak v roce 1968, tak 1990. Podobně jako např. kružan Miloš Zapletal, zúročil i Pilkův spolužák Václav Břicháček odkaz Pavla Křivského v literatuře pro děti a vedoucí.