The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Petr Pilný (* 1939  †︎ 2024)

• narodil se 17. února 1939 v Praze

• otec Žid, matka katolického vyznání

• roku 1942 otcovi příbuzní deportováni do Terezína, většina z nich zahynula

• v únoru 1945 se rodiče formálně rozvedli kvůli hrozbě deportace syna Petra

• 11. února 1945 otec deportován do Terezína

• matka s Petrem se skrývali do konce války v Malešově

• v květnu 1945 se otec vrátil z Terezína

• roku 1946 si rodina změnila příjmení na Pilný

• Petr Pilný vystudoval průmyslovou školu a pedagogickou fakultu

• pracoval jako učitel

• vychovával dceru s Downovým syndromem

• v roce 2001 mu zemřela žena, v roce 2002 dcera

• zemřel 17. března 2024

„Ve dvaačtyřicátém roce šla do transportu babička, dvě tety a bratranec. Já jsem se večer modlíval Andělíčku, můj strážníčku, a Pámbíčku, ať se nám vrátí teta Malva, teta Elsa, babička a bratranec,“ vypráví Petr Pilný. Pochází ze smíšené česko-židovské rodiny. Židovský původ měl jeho tatínek Adolf, bankovní úředník. Manželství s katoličkou Marií pravděpodobně zachránilo život jemu i samotnému Petrovi.

„Komické na tom je, že kdybyste tu rodinu pozoroval, připadala by vám jako Židovka spíš máma. Z lásky k tátovi respektovala židovské svátky, vařila šoulet. Ale jinak rodiče žili sekulárně, neoddávali se svým náboženstvím. Za svobodna k tomu snad byli vedeni, ale když pak byli spolu, tak už ne.“

Tety a babička zahynuly ve vyhlazovacích táborech

Petr se narodil 17. února 1939 v Praze jako Petr Pick – teprve po válce si rodina židovské jméno Pick změnila na Pilný. Vyrůstal v Obloukové ulici ve Vršovicích, kde v patře nad nimi bydlela i babička z otcovy strany a neprovdaná teta Malvína. Druhá otcova sestra, Elsa Daňková, byla zubařka. Po ovdovění žila se synem Ottou, Petrovým bratrancem, v Uhlířských Janovicích v krásné vile, v níž měla i svou zubařskou ordinaci. Scéna z roku 1942, kdy Elsa s Ottou dostali předvolání do Terezína, patří k nejranějším Petrovým vzpomínkám:

„Vzpomínám si, že teta Elsa, když už měla před transportem, byla u nás ve Vršovicích. Seděla u nás v mámině pestrém županu a říkala mně: ‚Petříčku, jednou zase se k tobě vrátíme s tetou Malvou a s babičkou. Pojedeme všichni do Janovic a tam půjdeme a řekneme paní Provazníkové: Paní Provazníková, koukejte tetě Else vrátit zahradu a trpaslíky!‘“ Provazníkovi byli „arizátoři“ – po odsouvaných Židech zabrali vilu s bytem a ordinací i zahradu s trpaslíky, kteří utkvěli tehdy tříletému Petrovi v paměti.

Navzdory nadějím na šťastný návrat se Elsa do Uhlířských Janovic už nevrátila. V říjnu 1942 byla zavražděna v Osvětimi. A ve vyhlazovacích táborech zahynuly i babička a teta Malvína. Jediný z příbuzných z otcovy strany, kdo válku přežil, byl Petrův bratranec Otto. A také samotný tatínek Adolf – toho po většinu války chránilo smíšené manželství.

Rodiče se formálně rozvedli

„Samozřejmě musel nosit hvězdu. Pracoval na Židovské obci na Starém Městě v truhlárně, kde renovovali nábytek zabavený po Židech. Ten se pulíroval, opravoval a odvážel do Reichu. Smrdělo to tam všelijakým klihem,“ popisuje Petr Pilný, jak rodina žila poté, co otec pro svůj židovský původ musel odejít z banky.

Jak protižidovských opatření přibývalo, tatínek Adolf nesměl do tramvaje, do biografu, do parku. O nedělích proto rodiče s Petrem chodívali z Vršovic na Olšany na židovský hřbitov nebo na sousední Hagibor, jedno z posledních míst, kde židovské děti mohly sportovat nebo si hrát. Když se pak odpoledne společně vraceli do Vršovic, dávali si limonádu v hospodě U Miloše v Kodaňské ulici. „Já s tátou jsme zůstali stát na chodníku, máma šla do hospody a přinesla ven limonádu, které jsme se napili. Netušil jsem tehdy, že kdyby býval šel do hospody táta, s hvězdou, hostinský by ho vykopal. Protože Žida tam nesměl pustit. Tohle všechno mi došlo až později,“ říká Petr Pilný a přidává vzpomínku na „hodného strejdu Lévyho“, otcova přítele, který pamětníka nosil na Hagiboru na ramenou a dával mu chleba s brambory, octem a cibulí – za tehdejších okolností prý úžasnou pochoutku.

O mnoho let později, když bylo Petrovi asi pětadvacet let, se s otcem vypravili do Terezína. Otec ho vodil po bývalém ghettu a ukázal mu Hannoverské kasárny, kde za války bydlel. „Taky jsem uviděl tu pověstnou kolej, tamtudy prošla babička, dvě tety a bratranec... Když se tam dostal můj táta, už se nenastupovalo. Táta byl z těch, kteří pomáhali odklízet. ‚Pamatuješ na Pepíka Lévyho?‘ zeptal se mě tenkrát. Jak bych nepamatoval! ‚Tady jsem ho vytahoval z vagonu mrtvýho.‘“

Tatínek Adolf obdržel jako manžel Nežidovky předvolání do terezínského transportu až počátkem roku 1945. „Když byl na řadě otec, já jsem měl jít s ním. Máma s tátou, aby mě zachránili, se formálně rozvedli.“ Tatínek tedy odjel do Terezína, zatímco Petr s maminkou se ukryli ve vsi Malešov, poblíž Kutné Hory. Místo příjmení Pick tam začali používat počeštělé Picka a tehdy šestiletému Petrovi řekli, že jeho otec je na práci v Reichu. „Žili jsme na vsi tři měsíce u nějaké paní, hrál jsem si s dětmi a měl jsem se dobře.“

Příbuzné prohlásili za mrtvé

V dubnu 1945, když už bylo jasné, že válka se chýlí ke konci, se vrátili do Prahy. Dne 24. dubna u nich zaklepal Petrův bratranec Otto Daněk. Tomu se v Pardubicích podařilo uprchnout z transportu smrti z Osvětimi do Buchenwaldu. Spolu s dalším bývalým vězněm Aloisem Nislem potom bydleli u Pickových ve Vršovicích, a jakmile vypuklo Pražské povstání, zapojili se do bojů na barikádách.

Petr prožil bouřlivé poslední dny války u matčiny matky na Břevnově. Dne 9. května tam pro něho přišel Otto a odvedl ho do Vršovic, takže byl doma, když se v noci z 9. na 10. května vrátil i jeho otec z Terezína. „Už jsem byl v posteli uložený ke spánku a najednou slyším šílený řev z kuchyně, protože se vrátil táta. Oni ho takhle bouřlivě vítali, čímž mě vzbudili. A pochopitelně táta běžel hned ke mně a vzal mě do náruče.“

Po válce čekali, zda se vrátí ještě další z otcových příbuzných. „Nevrátili se. Pak probíhala nějaká řízení, kde je písemně prohlásili za mrtvé.“ Adolf potom na své sestry a matku chodil vzpomínat na židovský hřbitov, jejich jména nechal připsat na hrob svého otce. „Těžko říct, co se tátovi událo v duši. Byla to fatální záležitost. Ale musel to nějak přežít.“ Ani bratranec Otto nikdy nemluvil o tom, co prožil v Osvětimi, a rodina si změnila příjmení na Pilný.

Tehdy osmnáctiletému Ottovi podle tehdejších zákonů chyběly do plnoletosti tři roky, takže zůstal žít s Pilnými a Adolf mu dělal poručníka. Petr proto o něm hovoří jako o bratrovi. „Můj brácha byl přesvědčený komunista. V tom koncentráku byl nějaký odpor a vyrozuměl jsem z různých hovorů, že nějaká levicově organizovaná skupina, zřejmě komunisti, jemu, mladému klukovi, zachránila život. A on se stal přesvědčeným komunistou. Zatímco můj táta, ten byl bytostný ‚socan‘. Takže si mnohokrát vjeli do vlasů,“ vypráví pamětník s tím, že i přes rozdílné politické přesvědčení se s bratrancem měli velmi rádi.

Vztah k židovství nenalezl

Petr v září 1945 nastoupil ve Vršovicích do 1. obecné chlapecké školy – šlo ještě o nekoedukované vzdělávání, teprve ve druhé třídě nahradila polovinu chlapců děvčata. Koncem čtyřicátých let také pobýval v židovské ozdravovně Ohel David v Novém Meste nad Váhom. Pobyt mu zprostředkoval Ottův přítel Alois Nisl, toho času představený bratislavské židovské obce. Šlo o ortodoxně vedený domov pro přeživší holokaustu, Petr tu poprvé v životě docházel denně do synagogy, naučil se číst hebrejsky a rozmlouval s místním rabínem.

„Jednou mi tam rabín promlouval do duše a já jsem na základě toho napsal domů dopis: Drazí rodiče, přijeďte si pro mě, protože mě tu chtějí ‚překřtít‘ na Žida. Bylo tam ale kamarádské prostředí, hráli jsme tam ping-pong, čutali jsme.“

Byť se v domově měl dobře, vztah k židovské víře nenalezl a i nadále žil sekulárně. Maturoval v roce 1957 na strojní průmyslové škole. Stal se učitelem, učil nejprve odborné strojírenské předměty a poté i fyziku, kterou následně vystudoval na pedagogické fakultě.

Ještě předtím se ale v roce 1960 oženil a o tři roky později se z manželství narodila dcera Jiřina, postižená Downovým syndromem. S péčí o dceru jim pomáhala Petrova tchyně a poté i Petrovi rodiče. Po jejich smrti situaci již nezvládali a dcera pak pobývala v celoročním ústavu ve Zvíkovci, kde byla spokojená. Další dítě si mít netroufali.

Život nemá jen jednu stránku

Do komunistické strany Petr Pilný nikdy nevstoupil, ačkoliv ho do ní několikrát lákali. Nekompromisní politické názory, které jeho otce a bratrance vháněly do ostrých vzájemných hádek, mu byly protivné. „Tíhnul jsem k tátovi, k jeho ‚socanskému‘ přemýšlení. A i když jsem bráchu měl rád, jeho komunistická agresivita – byť zároveň ho člověk chápal, rozuměl, proč to tak bylo – mě odrazovala. Takže jsem se od toho držel dál a do politiky jsem se nehrnul.“

Přesto se počátkem sedmdesátých let nechal jako nestraník zvolit zastupitelem místního národního výboru ve Slivenci, kde tehdy rodina bydlela. Stal se tajemníkem školské komise a staral se o místní kulturní život. Ve funkci se prý postavil třeba za oblíbenou učitelku, kterou měla nahradit prominentní manželka důstojníka, nebo prosadil potřebnou opravu tělocvičny. „Z titulu své funkce jsem přišel na krajský národní výbor, tam jsem bouchl do stolu a řekl: ‚Já jsem tady zástupce lidosprávy a trváme na tom, abychom dostali tuhle přednostní dodávku!‘ O takové věci jsem se staral a za to se nemusím stydět. Byla to politická činnost, nebo to nebyla politická činnost?“ táže se Petr Pilný.

Jeho otec Adolf zemřel na jaře 1989, maminka Marie odešla již koncem sedmdesátých let. Svou ženu výrazně přežil i pamětník – jeho manželka Jiřina zesnula v roce 2001. Rok poté ji následovala i dcera Jiřina, která zemřela v ústavu v nedožitých čtyřiceti letech.

Na stará kolena má prý ke svému židovství emotivnější vztah, častěji vzpomíná na minulost, sleduje dokumentární filmy z války a o holokaustu a citlivěji prožívá utrpení lidí. „Nenaříkám si na život. Život nemá jenom jednu stránku,“ dodává na závěr Petr Pilný.