Walter Pilz

"Otec nám zmizel. Uslyšeli jsme o něm teprve o dva roky později a navázali s ním kontakt. Během těch dvou let ho Rusové odvezli do Ratiboru, tedy Horního Slezska, věznili ho několik měsíců, aniž by s ním cokoliv dělali. Zjevně ho nevyslýchali, ani nijak netrestali, nebyl jediný takový, prostě ho jen věznili. Po několika měsících byl propuštěn, opět bez vysvětlení, a pěšky, tedy pokusil se jít pěšky domů. Došel však jen do Opavy. V Opavě byl zatčen českými četníky a strčili ho do internačního tábora. V tomhle táboře pak zůstal až do konce roku 1946 a pak byl s ostatními vězni vyhoštěn do Bavorska. Teprve rok nato, v roce 1947, oklikami přes známé a přátele, s nimiž jsme obnovili kontakt, jsme se dozvěděli, kde je."

"Ráno 11. července 1945 stáli před dveřmi dva ozbrojení vojáci a řekli nám, že si máme zabalit pár věcí, jídlo na tři dny, trochu oblečení a pak se postavit před dům. Během jedné hodiny jsme měli opustit byt. Nesměli jsme si vzít nic kromě dokladů, žádné vkladní knížky, šperky, cennosti, nic. Jen to jídlo na tři dny a něco na sebe, jedno zavazadlo na osobu, kufr nebo batoh, nic víc. Nojo, to mělo samozřejmě za následek, že byla moje matka úplně mimo sebe a nevěděla, co všechno má ve spěchu pobalit. Nikdo nám totiž neodpověděl na otázku, co se s námi pak má stát. Netušili jsme tedy absolutně nic a za hodinu jsme stáli na ulici před domem. Byty měly být zamčené, klíče ponechané v zámku. To bylo vše. Pak jsme čekali. Celý den jsme stáli před domem samozřejmě se všemi sousedy, ze všech okolních domů byli lidé vyhnáni úplně stejným způsobem, a až pozdě odpoledne nás vyzvali, abychom pochodovali směrem k nádraží. Tam stála jedna továrna, bývalá tkalcovna firmy Machold. V této továrně byla velká skladovací hala a tam nás všechny shromáždili na noc. Strávili jsme tedy noc v tovární hale, museli jsme tam odevzdávat nějaký doklad s osobními údaji, které se zjevně evidovaly. V průběhu noci jsme dostali ty průkazy zpátky. Druhý den ráno nás z haly vyhnali a na place před továrnou probíhala kontrola zavazadel, osobní prohlídka, prošacovali znova úplně všechno. Matce sebrali poslední cennost, kterou ještě u sebe měla, její snubní prstýnek. Jakmile měli všichni tyto prohledávací procedury za sebou, postupně se přesunuli k nádraží, což znamenalo, že tam museli pochodovat pod dohledem. Na nádraží stál dlouhý nákladní vlak, a sice otevřené vagóny s železnou podlahou, ve kterých se očividně předtím vozilo uhlí, neboť na podlaze stála ještě několikacentimetrová vrstva uhelného prachu. Tuším, že to byly všechno vagóny z ostravského uhelného revíru."

"Jakmile jsme byli uvnitř vagónů, což bylo asi kolem poledne, už jsme po zbytek dne nesměli ven, nedostali jsme tedy nic k jídlu ani pití, nic, ani jsme si nemohli dojít pro vodu. Asi až do šesti večer jsme už vagóny nesměli opustit. Vlak se tedy rozjel asi v šest večer. Strávili jsme v těch vagónech celý den nebo celý půlden na přímém slunci. Dokážete si tedy představit, jak asi lidem bylo. Vlak se rozjel, jak jsem řekl, kolem šesté hodiny směr Olomouc. To bylo takzvané rozloučení s naším městem. "

"Nikdo z nás všech neměl ani nejmenší ponětí, kam jedeme, co mají s námi v úmyslu. Fantazie jela na plné obrátky. Třeba jsme si mysleli, že jedeme do vnitrozemí k moravským sedlákům na sklizeň. Jiní zase tvrdili, ale kdepak, vezou nás do Ruska na Sibiř, takže se šířily opravdu různé poplašné zprávy. Nikdo nevěděl, co s námi bude. Když jsme minuli Olomouc, pomalu se stmívalo a v podstatě jsme nemohli zjistit, ani jakým směrem vlak jede. Pokusili jsme se tedy orientovat pomocí cedulí a místních názvů, které jsme četli v nádražích z projíždějícího vlaku, alespoň abychom zjistili směr. Nicméně poté, co jsme projeli Moravu a projížděli přes Čechy, to byly všechno docela malé české obce, které nikdo z nás neznal. Proto jsme se pořád orientovali hodně špatně. Teprve ráno, když jsme po rozednění dokázali určit, na jakou světovou stranu míříme, jsme zjistili, že nejedeme na jih ani na východ, ale že nás vezou na západ. Pak nám pomalu začínalo být jasné, že nás asi odsouvají do Německa. Jasné to bylo ale až k večeru, projížděli jsme totiž celý den českou krajinou, Prahu jsme minuli ze severu, neprojížděli jsme přímo Prahou. Poznávali jsme teprve až Labe kolem Litoměřic, Ústí a Děčínu. Když jsme jeli podél Labe směrem na sever, už nám bylo jasné, že nás chtějí dostat do Německa."

"Ti dva vojáci nebo partyzáni, zkrátka ti, kteří nám přikázali opustit dům, nám nařídili, že musíme při odchodu zamknout vstupní dveře a klíč nechat v zámku, aby se kdykoliv mohl zase někdo dostat dovnitř. Měli jsme víc klíčů od domu a samozřejmě jsme to tak udělali, jinak by nás stihl nějaký trest, ale jeden svazek klíčů, který jsem si schoval hluboko v kapse u kalhot, ten jsem propašoval z Československa ven, smím-li to tak říct, a dodnes ho mám doma na památku."