The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Zdeněk Pinc (* 1945)

• narodil se 10. února 1945 v Příbrami

• ve čtyřech letech onemocněl dětskou obrnou

• 1963–1968 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• činný ve studentském hnutí

• 1968–1969 redaktorem Literárních listů a později Listů

• od roku 1969 mu byl zakázán vstup na FFUK

• 1969–1989 přednášel na bytových seminářích

• v 70. letech pracoval jako romský kurátor, založil turistický oddíl pro romské děti

• podepsal Chartu 77

• pracoval pro družstvo Meta pod Svazem invalidů

• v roce 1990 začal vyučovat na katedře filozofie Pedagogické fakulty

• ředitelem Ústavu filozofie a religionistiky FFUK

• ředitelem Institutu základů vzdělanosti UK

• proděkanem Fakulty humanitních studií, která vznikla z Institutu základů vzdělanosti

• celý život psal do různých periodik a přednášel, je stále velmi aktivní

Zdeněk Pinc byl celý život nesmírně aktivní v mnoha směrech. Skoro jako by chtěl dokázat, že i se svým zdravotním omezením dokáže víc, než ostatní.

Narodil se v únoru 1945 v Příbrami. V té době velmi obávaná nemoc obrna, ho dostihla coby čtyřletého chlapce, a že se mu podařilo těžké onemocnění přežít, považovali lékaři za zázrak. Následovaly roky rehabilitací a ozdravných pobytů v Jánských lázních. „Jako dítě jsem se rozhodl, že nebudu žít život invalidy. Někdy v páté třídě jsem se vzbouřil a odmítl jsem se nechat dál léčit a jezdit do lázní.“ Víc než snížená hybnost mu vadil nepravidelný přístup ke vzdělávání, které bylo vždy přerušeno měsíčními pobyty mimo domov. Dnes své onemocnění vnímá jako určitou výhodu. „Na Příbramsku bych se jako zdravý nejspíše vyučil a skončil někde v dole.“ Místo toho se ale zabral do knih a samostudia, podařilo se mu vyhnout předem nalinkovanému osudu a maturoval na příbramském gymnáziu. „Rodiče měli hrůzu, co budu vzhledem ke svému fyzickému omezení v životě dělat.“ V polovině šedesátých let měl už Zdeněk Pinc o svém budoucím životě mnohem jasnější představu a v roce 1963 byl přijat ke studiu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Následky obrny ho provázejí celý život,  za tu dobu ale změnil na onemocnění svůj úhel pohledu. „Dneska  si bez obrny život neumím představit. Dokonce už teď asi nějakých třicet let nemám sny, ve kterých bych byl zdravý.“ Když bylo Zdeňku Pincovi třicet let, lékaři vyslovili prognózu, že nebude žít déle, než do svých šedesáti let. Zdravotní péče ale mezitím pokročila. „Já jsem si uvědomil, že život, který mám po šedesátce, mám jako takový přidaný život.“

Dost ale o obrně, příběh pana Pince se ve skutečnosti odvíjí od úplně jiných příhod. Když v šedesátých letech studoval vysokou školu, zapojil se hned do několika studentských aktivit. Velmi důležité pro něj byly události, které vedly k Pražskému jaru 1968, tedy době, kdy se dalo nejsvobodněji vyjadřovat od nástupu komunistů k moci. Zdeněk Pinc krátkého období svobody využil a psal články do několika populárních periodik, například do Literárních listů a Lidových novin. Byl členem ARS (Akademická rada studentů), přispíval do studentských časopisů a pořádal tzv. „pincárnu“, což bylo pravidelné diskuzní setkání studentů a filozofů. Po promoci v roce 1969 působil jako aspirant profesora Patočky, který se pro něj stal mentorem a vzorem. Po jeho smrti, napsal Zdeněk Pinc velmi oceňovaný nekrolog.

Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nastalo postupné utahování šroubů. Zdeněk Pinc byl postupně odklízen do ústraní, podobně jako další lidé, kteří byli během krátkého nádechu Pražského jara slyšet hlasitěji, než ostatní. „S nastupující normalizací jsme si mysleli, že heslo ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘ je nezvratitelná pravda.“

V prvních letech normalizace zprvu působil jako romský kurátor. Pro romské děti organizoval, spolu s manželkou, oddíl a práce je naplňovala. Zlom přišel v lednu 1977, kdy vznikla Charta 77. „U přípravy jsem nebyl, panoval tehdy takový názor, že my, co děláme něco užitečného, bychom neměli být vystaveni přímým dopadům, protože bychom tu činnost ohrozili.“ Chartu pořádně zaznamenal až po mocné odezvě vládnoucí strany. „Státní moc se tentokrát, jak se vždycky chovala hnusně, zachovala super hnusně a podnikla na těch 242 signatářů lov, jak na divokou zvěř.“ Jedním z mluvčích a signatářů Charty byl i profesor Patočka. „On mě od podpisu zrazoval, ale já to bral jako věc principu a souznění s kamarády, kteří byli součástí Charty. Tehdy jsem netušil, že Patočka po jednom z výslechů zemře. Kdybych nepodepsal a on umřel, tak nevím, jak bych žil.“ Nekrolog, který následně Zdeněk Pinc sepsal, byl otištěn v časopise Svědectví. „Je to můj asi nejslavnější text.“

Následky po podpisu Charty byly pro Zdeňka Pince podobné jako pro ostatní signatáře. Výslechy, perzekuce, výpověď ze zaměstnání a ukončení činnosti dětského oddílu. Jelikož tehdy musel být každý zaměstnán, skončil Zdeněk Pinc jako jeden z pracovníků ve výrobním podniku META, který sdružoval zdravotně hendikepované. „Dostávali jsme práci domů, třeba technické překlady, ale pokud nebyla taková práce a neplnily se normy, tak to byl problém. To jsme potom dostávali práce jako kompletování knížek po stránkách, tzv. snášení.“ V družstvu META pracoval až do konce osmdesátých let, postupem času se mu podařilo vypracovat na programátorskou pozici.

V osmdesátých letech pořádal Zdeněk Pinc tzv. bytové semináře. Potřebné texty, nejen pro semináře, se šířily strojovými opisy. „Těch pár xeroxů nebo jiných kopírovacích strojů bylo pod dohledem. Jediné, co nebylo hlídané, byly psací stroje. Kopie vznikaly pomocí tzv. kopíráků. Při jednom opisu vznikalo přibližně deset až patnáct kopií.“ Později se Zdeňku Pincovi a jeho přátelům podařilo sehnat xerox – ze zahraničí se někomu podařilo ilegálně přivézt stroj po součástkách a následně ho sestavit a uvést v provoz. „Nebo jeden kamarád sestrojil přístroj, který přepisoval text z magnetofonových pásek.“ Podobných historek má Zdeněk Pinc mnoho. „S humorem na to vzpomínám, ale neměl jsem to rád.“

Zdánlivě nekonečná osmdesátá léta naštěstí uzavřel listopad 1989. Zdeněk Pinc byl po roce 1990 jmenován docentem filozofie, stal se vedoucím Katedry filozofie na Pedagogické fakultě UK. Vedl Ústav filozofie a religionistiky na FF UK. Spolu s Janem Sokolem zakládal Fakultu humanitních studií UK a stal se zde i proděkanem.

Zdeněk Pinc se na důchod odstěhoval do malé vesnice za Prahu, je stále aktivní, píše, přednáší a publikuje i v online světě. Spolu s manželkou vychovali pět synů.