Mgr. MgA. Ivana Angelika Pintířová

„A my jsme se na té lodi sešli, Martin Věchet tam zůstal, přiběhla jedna studentka, na lodi byla [původně] paní Havlová, Ivan Havel, bratr, ti ji ale doprovázeli jenom do Podbaby, a pak najednou všichni vystoupili. A přišel Michael Kocáb a říkal: ‚Jé, tady nikdo nezůstal, kdo bude vítat ty starosty? Tak já vás jmenuji ceremoniářem.‘ A do toho přijela jedna studentka tramvají a ještě jsme zjistili, že nastoupil pán, který pocházel z Německa a vzal si ženu Češku a žil tady. Tak jsme tam byli takový vítací a mávající výbor, protože ostatek byla posádka lodi Lužnice, ti se museli starat o přistávání, odplouvání. Na Nový rok v poledne v Roudnici stál vlak, houkal tam všude, plno lidí přistupovalo, vystupovalo. V Děčíně, kdy už byl všední den, bylo dva a půl tisíce lidí. A co mi přišlo opravdu odpovídající Václavu Havlovi, že se vlastně nevědělo, jestli někdo přijde, nebo nepřijde. A bylo potřeba všechny květiny a věnce naskládané na pontonu odmontovat, aby opravdu zůstal jen přírodní materiál. Město Děčín poslalo nezaměstnané v oranžových vestách, do toho přistoupily paní, které tam chtěly být, pak tam byl Ivo Mathé, který mi krátce předtím dával při promoci diplom jako tehdy rektor DAMU, šéf lodní společnosti, Michael Kocáb, řádová sestra, nějaký místostarosta. Bylo to třicet lidí včetně nezaměstnaných Romů na městském úřadě, opravdu celá skladba společnosti. On byl [Václav Havel] opravdu prezidentem všech.“

„Uvědomuji si, jak to ta Anežka zařídila, protože původně měla být už v sobotu osmnáctého [18. 11. 1989] děkovná mše svatá za svatořečení. Ale protože pan kardinál Tomášek zůstal déle v Římě a počítalo se s tím, děkovná mše byla až o týden později. A ještě tomu soudruzi pomohli, protože pan kardinál, když v úterý přiletěl, tak soudruh Štěpán si ho volal okamžitě z letiště a on vlastně nevěděl, co se tu děje, nicméně se dostalo do zpráv, že mu říkal, že by se to mělo zrušit, že v Praze není úplně bezpečno. A on jasně řekl, že se to nezruší. A já vím, že jsem někdy ve čtvrtek přišla na fakultu a tam byly cedule: Žádné letáky nikam nenoste, přijede kvantum lidí v sobotu, všecko do katedrály, aby se to dostalo ven. Ty autobusy nešlo zrušit, nešlo. Ta Letná by nebyla taková, kdyby tam nebyla ta děkovná bohoslužba, kdy ty autobusy byly sjednané a kdy lidé přijeli. Já jsem přišla někdy v půl osmé, ve tři čtvrtě na osm už jsme byly s jednou sestrou na mši svaté a dostaly jsme se do půlky katedrály. Takže ti, co přijeli na půl desátou, stáli venku na Hradčanském náměstí, vůbec se nedalo nikam dostat. A vedle mě byli studenti, kteří vůbec nebyli věřící, a jenom se ptali: ‚Nejste zvenku? Tady máte letáky.‘ A pak, když jsme vycházeli z katedrály, tak už tam byly cedule: Letná.“

„Myslím si, že i spoustu věcí náš primář Fabián přikryl, jakkoli někdo měl pocit, že je v KSČ. On nám tam často poslal pacienty, zasloužilé členy KSČ, kteří byli zasloužilí tak, že je poslali do nejobyčejnějšího špitálu, když byli těžce rakovinou nemocní. To byli podle mě lidé, kteří zažili těžké sociální podmínky, a byli to zdravě přesvědčení, poctiví lidé, a pak je samozřejmě poslali do toho úplně nejobyčejnějšího špitálu, byť to byl třeba zasloužilý člen KSČ. Primář Fabián je posílal k nám, protože věděl, že se o ně postaráme, že je to nemocný člověk, velmi často vnitřně poctivý. Když tam byl nějaký tlak, [primář] řekl: ‚Já jsem rád, že mám ošetřené pacienty a do jejich soukromého života mi nic není.‘ Samozřejmě to museli vědět, ono člověk nenosí náušnice, nemaluje se, nechodí tancovat. Pracovala jsem tam sedm let, řada věcí prostě těm lidem dojde.“