Jan Píšala (Hogan) (* 1943)

Mgr. Jan Píšala – Hogan

 

„Když jsem se narodil, můj otec už byl v koncentráku.“

 

Dětství a zatčení otce

 

Mgr. Jan Píšala – Hogan se narodil v roce 1943 v Radvanicích u Ostravy. Jeho otec byl v té době již pět měsíců v koncentračním táboře. Hogan pochází ze tří bratrů, kteří se narodili v letech 1935, 1943 a 1946. Oba rodiče Jana Píšaly byli zanícení členové Sokola, zúčastnili se například předválečného sokolského sletu. Jan Píšala st., Hoganův otec, se narodil 6. září 1906 v Opavě-Kateřinkách a byl také jedním ze zakládajících členů skautingu v Opavě. Vystudoval učitelský ústav a matka studovala školu Vesna (škola pro dívky).

 

Zajímavě píše o své rodině v životopise otec Hogana, Jan Píšala st.: „Narodil jsem se 6. 9. 1906 v Opavě-Kateřinkách. Otec byl dělníkem a pracoval na různých pracovištích, kde se dalo něco vydělat. Pracoviště však neměnil svévolně. Matka byla zemědělskou dělnicí. Celkem bylo pět dětí, z nichž dva bratři zemřeli před mým narozením a mladší sestra zemřela v r. 1949 na tbc po útrapách za okupace. Od r. 1906 do r. 1910 pracoval otec v Americe, kam matka za ním se mnou odejela. Vrátili jsme se proto, že otec nesnášel vnitrozemské podnebí a v období prezidentských voleb byl 1 1/2 roku bez práce. Za 1. sv. války otec utrpěl těžký otřes nervů a vrátil se r. 1918. Potom pracoval na různých pracovištích. Matka byla zaměstnána jako zemědělská dělnice v Kateřinkách až do roku r. 1929, kdy po zánětu plic dlouho byla nemocna a zemřela…“

 

Své válečné útrapy mj. popisuje Jan Píšala st. ve svém životopise, který napsal v souvislosti se svým zvolením do funkce předsedy Okresního výboru SPB v Opavě. „Od r. 1941 začala se organisovat ilegální skupina v Ostravě-Radvanicích. (Kolem škol. inspektora Vlad. Menšíka a trafikanta Ant. Vítkovského). Do aktivity vstoupila tato skupina v r. 1942, kdy bylo třeba podporovat pozůstalé po uvězněných občanech a kdy se navazovaly styky s partyzánskými skupinami v Beskydách. Pro neschopnost vedoucích došlo k zatýkání koncem r.1942 a začátkem r. 1943. Byl jsem zatčen až 13. 1. 1943, u kraj. soudu v Ostravě vězněn do 18. 1. 1943, kdy jsme byli transportováni do konc. tábora Osvětim. Byl jsem u křížového výslechu s Ant. Vítkovským, po mně nikdo zatčen více nebyl. V Osvětimě jsem pracoval v ,Mauerschule‘, kde jsem od 23. 3. 1943 byl písařem a mohl jsem zmírnit osud židovských chlapců, kteří tvořili většinu pracovního komanda. 19. 8. 1943 byl jsem odtransportován do K. L. Buchenwald. Na karanténě byl jsem pro české spoluvězně tlumočníkem u Blockälteste německého komunisty Gustava Pfeifera. Protože jsem nebyl členem strany, nepodařilo se německým soudruhům, aby mne udrželi v Buchenwaldu, a 10. září 1943 jsem byl odvezen do K. L. Dora u Nordhausenu, kde jsem byl do evakuace tábora 5. 4. 1945. V září 1943 jsem onemocněl (1. úplavici jsem prodělal již v Osvětimě) a po uzdravení zůstal jsem ve vězeňské nemocnici jako písař v ambulanci, později v ,Schonungu‘ a od 22. 4. 1944 písař v nemocnici, kde jsem vedl stav. Včasným hlášením stavu (2000 nemocných a personálu) zabránil jsem panice při večerních apelech a tím i utrpení tisíců spoluvězňů při čekání. Vědomě jsem sloužil vězňům. Do ilegální skupiny v Doře jsem nevstoupil, protože byla předem odsouzena k zániku. Pro nedostatečné utajení na podzim 1944 došlo k hromadnému zatýkání a většina byla na jaře 1945 popravena. Zatím v té době mohl jsem pečovat o nemocné z různých národů, jak tomu poměry dovolovaly. (Zachránil se pouze chirurg MUDr. Jan Čespiva, komunista, kterého bylo třeba na operace bombardovaných SS. (Praha, Janovského 5, nebo Ústřední ústav národ. zdraví v Praze)). Od 5. do 14. 4. 1945 jsem byl na transportu po Německu a 14. 4. 1945 jsem se dostal do K. L. Ravensbrück, kde jsem organisoval mezi našimi vězni, kteří došli, nemocnici. Od 26. 4. 1945 byli jsme na transportu do záp. Německa a 3. 5. jsem utekl a dostal se do sovětského pásma v Tarchimu. Od 5. 5. 1945 jsem organisoval skupinu býv. polit. vězňů ve sběrném punktu v Pitzwalku a od 20. 5. 1945 v Prenzlau u Štětína, odkud po navázání spojení se spojovacími důstojníky čsl. jsem odesílal transporty československých občanů do ČSR za pomoci správy sovětské armády v Prenzlau. Do Československa jsem odejel s posledním transportem 21. 6. 1945.“

 

Hoganův otec po válce také popisoval běsnění na ženách-vězeňkyních ruskými vojáky. Tehdy se zastal jedné ženy, kterou se pokoušel znásilnit sovětský voják. Dotyčný voják ho chtěl zastřelit, ale otec se nedal a zachránil ho sovětský důstojník, který vojáka sám okamžitě zastřelil. Jeho otec si pamatoval každý den, který prožil v koncentráku, den za dnem, co zrovna děla, a byl to pro něho obrovský stres. Otec se například setkal s ruskými zajatci-komunisty. Němci je likvidovali, jak to šlo. To byli největší chudáci, roztrhané cáry na sobě, ale i ti nejubožejší říkali: „My bolševici stejně vyhrajeme a pak vám všem ukážeme.“ Ten fanatismus ho mrazil a věděl, že by bylo zle, kdyby do té strany nevstoupil.

 

O Janu Píšalovi st. se zmiňuje také synovec E. Beneše, novinář Jiří Beneš v knize V německém zajetí, který byl také v Doře. Takto popisuje chování Němců: „Vypravoval mi Jan Píšala, odborný učitel z Radvanic u Moravské Ostravy:  ,V prosinci 1942, když byly veliké mrazy, zdálo se blokovému z bloku 7a, že několik Židů se neumývalo dost pečlivě. Na tomto bloku byla zednická škola, kde já byl šrajbrem. Blokový Alfred Olszewski vybral proto 80 vězňů. Nařídil jim svléknout se do naha, odvedl je na půdu, kde všechna okna byla vytlučena. Tam musilo si všech osmdesát vězňů lehnout na beton a blokový je poléval studenou vodou. Musili tam zůstat mokří a nazí v mrazu až do druhého dne do rána. Druhého dne dopoledne je odnesli všechny do nemocnice. Většina z nich v několika dnech zemřela.‘“ Dále v knize Jiří Beneš popisuje situaci v nemocnici v Doře: „Zvláštní náhodou jeden kápo v nemocnici v Doře byl také klempíř. Ale nebylo náhodou, nýbrž zcela přirozenou skutečností, že i on rozhodoval o operacích a léčení a že sám prováděl operace, kdykoli se mu zachtělo. Jan Píšala, učitel z Radvanic u Ostravy, který tam byl hlavním písařem, Václav Polák, úředník nemocenské pojišťovny z Poděbrad, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, Lumír Zapletal ze Zlína, Josef Gross, farář z Brna, kteří tam byli ošetřovateli, a mnoho jiných Čechů by mohli vyprávět o operacích slepého střeva, o amputacích údů, o odřezání veškerého svalstva z nohy bez jakékoli narkosy a o podobných věcech prováděných mužem, jenž byl vyučeným klempířem a jenž o lékařství nikdy nic neslyšel, dokud se nestal vrchním ošetřovatelem. A pak o tom slyšel jen tolik, co o tom řekl sám, neboť názory lékařů ke slovu nepřipustil.“

 

V další části knihy V německém zajetí je Píšalovo jméno spojováno s nemocí Jiřího Beneše. „Nemocnice byla přeplněna, nemocní plní vředů leželi po dvou na jednom sedmdesát centimetrů širokém lůžku a francouzský lékař řekl našemu Píšalovi, českému písaři v nemocnici: ,Tady mu nebude dobře. Má-li v kanceláři teplo a dá-li se to zařídit, aby seděl, bude pro něj snad lépe, aby tady ani nezůstával.‘ A dodal: ,On to vydrží. Vždyť je to kůň a ne člověk, když s tímhle mohl běhat osmnáct dnů.‘ Ale kamarádi mi pomohli. Když se od Píšaly dověděli, že jsem nemocen, sháněli, až sehnali pro mne Cibazol. Úředně to má hrozně dlouhé jméno, musel bych se učit to jen vyslovit, natož abych si to pamatoval. Ale je to zázračný lék. Snědl jsem toho dvacet pilulek ve třech dnech, a ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem tyto tři dny zůstat na bloku, protože můj mozek po tu dobu přestal fungovat. Ale čtvrtého dne bylo mi velmi lehko, horečka se hodně snížila a také nervový stav, kdy jsem se stále obával, zda v tunelu něco nenajdou, zcela zmizel. Musím však říci, že oněch předchozích osmnáct dnů jsem zkusil jako pes. Ale nyní to bylo za námi, válka zřejmě vydrží nejvýše pár měsíců a bylo třeba starati se, jak to pak v německém zajetí bude s námi. Zabýval jsem se stále myšlenkou, že bychom mohli naložit na dva vagony jednu tu raketovou bombu a odvézt pak s sebou do Prahy. Nechtěl jsem stále věřit, že Němci budou bojovat až do konce, domníval jsem se, že budou kapitulovat dříve, než Američané projdou až k nám, a představoval jsem si náš transport domů sice ve zmatcích a s obtížemi, ale přece jen jako transport. A ten by mohl vzít raketu k nám. Teď to nosí bomby, ale dá se to přece zdokonalit a může to nosit třeba poštu do Moskvy či New Yorku.“

 

Otec se domů vrátil až 6. června 1945, neboť cítil jako skaut a zpravodajský důstojník potřebu pomoci dezorientovaným vězňům vrátit se domů, a sám se vrátil jako poslední. Pro Beneše přijelo auto a mělo ho odvézt. Beneš chtěl, aby jel i Jan Píšala st., ale ten odmítl. Po válce otci nabízeli, že když zůstane v armádě, tak mu dají okamžitě hodnost majora, avšak odmítl, protože asi tušil, že by musel sloužit režimu. Otec jezdil po školách a mluvil o prožitých věcech za války. Dělal osvětovou činnost. Hodně se angažoval ve Svazu protifašistických bojovníků. Hogan má doma po otci seznamy vězňů, které napsal v Doře, je to psáno i azbukou. Dokonce jsou tam seznamy lidických žen, které se vrátily z Ravensbrücku, a taky mundúr, vězeňský kabát a čepice, které nosil jeho otec v Doře.

Otec byl původně národní socialista a benešovec. Po roce 1948 vstoupil do KSČ, protože chtěl přežít a cítil velkou odpovědnost vůči své rodině. Po návratu z koncentráku působil jako osvětový inspektor, po únorovém převratu učil na gymnáziu a pak na základní škole matematiku, fyziku, dílny. Otcova vášeň se jmenovala astronomie. Ve dvacátých letech vycházel časopis Říše hvězd, do kterého přispíval. Otec se specializoval především na pozorování meteorů. Syn Jana Píšaly – Hogana se také věnuje astronomii, i když vystudoval jadernou chemii. Doktor Jiří Grygar byl žákem otce Jana Píšaly a chodil do jeho kroužku. Tehdy bydleli na Kylešovském kopci u paloučku, kousek od Sovího hrádku v Opavě, kde byly dobré pozorovací podmínky. Jednou se Hoganův otec velmi naštval, když tajemnice OV KSČ převedla již slíbené peníze na vybudování opavské hvězdárny do Krnova na vybavení důstojnického klubu pro sovětské vojáky.

 

 

Studium a zaměstnání

 

Na základní škole odmítal vstoupit Hogan do Pionýru. Říkali mu, že když nebude v Pionýru, tak ho nevezmou ani na střední školu. Avšak při přijímacích zkouškách na gymnázium rozhodovalo také to, že jeho otec byl v KSČ a v posudku se dále psalo, že byl vězněn v koncentráku. Na gymnázium chodil do Opavy. Pak si prosadil, že půjde studovat architekturu do Brna na stavební fakultu, avšak nepodařilo se mu školu dodělat a přešel do Ostravy na pedagogickou fakultu, kam ho vzali hned do 2. ročníku a uznali mu některé zkoušky z Brna. Promoval v roce 1967. A pak šel na vojnu.

 

Okupaci vojsk 21. srpna 1968 prožil na vojně v Jincích u Berouna. Prodloužili jim vojnu kvůli tomu o dva měsíce. Do Jinců přijeli Rusové až za měsíc a sovětští velitelé tam chtěli hrát „přátelský“ fotbal. Velitel jim řekl, ať jdou „někam“, a tak velitele vyhodili z armády za to, že se postavil proti okupaci.

 

Po vojně učil Hogan na základní škole, v 70. letech ho přemlouvali ke vstupu do KSČ, proto ze školství odešel. Tehdejší krok hodnotí těmito slovy: „Někdy by měl člověk na čas ze školství vypadnout, protože občas ty žabomyší války, co se tam řeší…“ Ze školství tedy odešel do „Početky,“ což byl podnik racionalizace řízení výpočetní techniky ministerstva zemědělství. Po čtyřech letech práce v tomto oboru odešel a nastoupil do stanice mladých turistů a přírodovědců. To byla pro něho velmi zajímavá práce, neboť plánoval a hledal vhodná tábořiště a chystal tábory, pracoval jako pedagogický pracovník. Po letech se chtěl vrátit zpátky do školství, i když mu tehdejší šéf odboru říkal: „Učitelů máme dost, těmi můžeme rovnou dláždit silnice.“ Šel učit do Raduně, kde to bylo se mu velmi líbilo, „protože na dědině se jinak učí než ve městě“. Po revoluci v roce 1989 byl nedostatek ředitelů – nekomunistů, nejdříve zastával v základní škole TGM na Riegrově ulici v Opavě funkci zástupce ředitele a pak 14 let tuto školu řídil.

 

V roce 1994 vstoupil Jan Píšala do komunální politiky a předal tehdy středisko. V zastupitelstvu byl 16 let, do roku 2010, z toho 12 let byl členem rady města. Stále je členem komise pro vzdělávání a mládež a také členem ČSSD. V současné době je Hogan v dozorčí radě opavského basketbalu. V prvé řadě se ale vždycky věnoval dětem.

 

 

Vstup do Junáka a léta šedesátá

 

Staršímu bratrovi vždy záviděl, neboť stihl skautovat po druhé světové válce a byl členem již od roku 1945. Také záviděl svému kamarádovi a skautu Janu Petrželovi, který byl na táboře již ve svých čtyřech letech. U Píšalů na půdě měli po zákazu Junáka v roce 1950 schované vůdcovské hole, zakončení žerdí na prapory s liliemi a obrazy zakladatelů skautingu.

 

Do skautu se dostal skrze svého otce. Když byli malí, tak každý týden jezdili buď do Hradce, do údolí řeky Moravice, Dubové a také na Vikštejn. Táta je učil rozdělávat oheň, vařit. Brácha odebíral časopisy Junák a Vpřed, proto je Hogan v dětství četl, a to i v době, kdy byl Junák zakázaný. V té době četl také mayovky, Hochy od Bobří řeky a další knihy od Jaroslava Foglara – Jestřába. A při lovení bobříků si přišívali barevné knoflíky.

 

V padesátých letech děti houfně vstupovaly do Pionýra. Hogan se však vstupu do Pionýra bránil. S kamarády si založili Klub stříbrné lišky a snažili se žít ve skautském duchu. V tomto klubu byl také Honza Petržela, dohromady byli čtyři. Jako odznak měli lišku, kterou si vyrobil lupénkovou pilkou, nosil ji na klopě. K tomu se váže tato příhoda: „Měli jsme ředitelku Jandoušovou a ta mi říkala: ,Jak to, že nejsi v Pionýru, to jako budeš spíš nosit nějakou kočku na klopě? Nebo co!‘“ Tenkrát na „nepionýry“ byli hodně naštvaní, protože se soutěžilo o to, která škola bude mít nejvíce pionýrů. Avšak Hogan Pionýru odolal.

 

 

Již na gymnáziu vedl turistický oddíl

 

V době roční praxe na vysoké škole, v letech 1966–1967, založili se svým bratrem Miroslavem oddíl Lesních hochů. Nosili hnědé šátky a zelené košile. Klubovnu měli v bývalé prádelně. Jako jejich učitel s nimi často jezdil na výlety a výpravy, kde hráli skautské hry. Jeden člen tohoto oddílu po letech vzpomínal, že na výpravách Hoganovi tykali, při bojových hrách ho vůbec nešetřili, ale ve škole vykali a měli z něho respekt.

 

V roce 1967 odešel Hogan na roční základní vojenskou službu a oddíl Lesních hochů vedl jeho bratr Miroslav Píšala. Po návratu z vojny, v září 1968, se stal již vedoucím 9. oddílu skautů Opava, zástupcem výchovného zpravodaje na ORJ Opava a také učitelem. Jeho oddíl měl číslo devět proto, že se okresní rada Junáka snažila obnovit oddíly, které byly do roku 1950. Z 9. oddílu posléze udělal po roce 1989 vodní skauty. 28. října 1968 šly všechny opavské oddíly na Otickou sopku u Opavy, kde všichni slibovali a on měl tu čest za všechny přítomné skauty a skutky slib přednést. Na závěr všichni řekli: „Tak slibujeme!“ Zde tedy si udělal skautský slib.

 

Stačili uskutečnit dva tábory s 9. oddílem Opava, a to v roce 1969 a 1970. Vzpomíná na Ivančenu v roce 1969, kde bylo velké množství skautů a náčelník Rudolf Plajner tam měl proslov na Hradové. Vzpomíná také na to, že na Ivančeně viděl poprvé vodního skauta. Z Opavy tam jeho oddíl nesl šutr „jak blázen“. Na Hradové při proslovu br. Plajnera také stáli vlajkonoši, kteří měli zachráněné a schovávané vlajky svých oddílů. V době normalizace pak na Ivančenu chodili tajně jako bývalá okresní rada. Avšak chodili tam jindy než kolem 24. dubna.

 

Pak přišel rok 1970 a oni měli splynout s Pionýrem nebo ukončit svoji činnost. Samozřejmě skončili. Ještě že neměli žádný velký majetek. Neboť to vybavení, co se odevzdalo, tak se ztratilo během jedné noci ze sklepa na Marxově ulici (dnes Mařádkova ulice, dle známého opavského skauta). Jeho oddílu naštěstí zbyly jen peníze, a tak za ně nakoupili nože, vázačky a knihy a podobné věci pro kluky, které jim rozdali na posledním táboře.

 

Během předávání klubovny se 9. oddílu Opava stala nepříjemná věc. Klubovna byla na nábřeží za učilištěm Ostroje. Hogan byl v té době na stavbě domu a nemohl do celé záležitosti zasáhnout. Členové oddílu udělali v klubovně strašlivý nepořádek a zničili pár kusů nábytku, které ale byly stejně majetkem oddílu. Pionýr pak vše nahlásil (jistou dávku zodpovědnosti zde měli také dřívější skauti, manželé Fuksovi) a jen díky intervenci ředitelky školy, na které Píšala učil, se podařilo celou záležitost smést se stolu bez postihu a vyhazovu z práce. Blíže se o tomto můžeme dočíst v almanachu od Borise Beinhauera: „Počátkem sedmdesátého roku tlak funkcionářů SSM na aktivní skautské oddíly se stále stupňoval a pokračoval i v roce následujícím, kdy oddíly musely veškerý svůj majetek odevzdávat Socialistickému svazu mládeže, potažmo pionýrské organizaci. Když soudruh L. Neliba, opavský svazácký činovník a člen ÚV SSM, hlásil na svazáckém ústředí v Praze, že v Opavě junáci vypalují i klubovny, všichni skautští činovníci pochopili, že se tu začíná opět odehrávat něco, co v pozměněné režii prožívali v předchozích letech. Byli si vědomi toho, že pokud nepřejdou pod ochranná křídla Pionýru, budou muset svou činnost záhy ukončit. Zatímco v létě téhož roku tábořila většina opavských oddílů uprostřed lesa u Jakubčovic na ,Kamarádce‘, 9. chl. oddíl Opava tábořil tradičně na 18. km Moravice. Oddíl vedl tehdy Jan Píšala-Hogan, který po ukončení tábora dostal od tehdejšího okresního zpravodaje Jiřího Fuksy pokyn, aby svou oddílovou klubovnu nechal vyklidit a připravil k předání pionýrkám. Na pokojný průběh celé akce měl tehdy dohlížet spolehlivý rádce br. Salaški, jenž obdržel jasné instrukce: co se hodí, odnést, co se nehodí, zlikvidovat. Tehdejší oddílový vůdce vzpomíná na potrhlou komedii s rozpaky a říká: Jasnou instrukci vzali tenkrát kluci nějak zhurta, ale to jsem se dozvěděl mnohem později, až když do celého případu začalo zasahovat stranické vedení. Netušil jsem, že když mi následující sobotní odpoledne chlapci z oddílu přinesli uřezaný visací zámek, zabezpečující ještě donedávna dveře naší klubovny, a hlásili, že se tam již zabydlely pionýrky s pí. Fuksovou, která tam dala již zámek svůj, že případ bude mít pokračování jako v napínavém filmu. Celou událost jsem nato pustil z hlavy a dál se věnoval svým učitelským povinnostem. Nestačily uplynout ani dva týdny, když ředitelka i předsedkyně KSČ školy, na níž jsem tehdy učil, dostaly dopis z Okresního výboru KSČ s nařízením prošetřit případ, kdy vůdce a členové 9. skautského oddílu raději zničili nábytek a veškeré vybavení klubovny, než by jej předali pionýrské organizaci. Žádost o vyšetření a z toho plynoucího potrestání požadoval tehdy zást. ved. tajemníka KSČ školského odboru. Naštěstí obě kolegyně byly velmi rozumné a po mém vysvětlení, kdy jsem přesně popsal situaci, odpověděly na příslušná místa, a tím mě zachránily od dalších problémů stávající ,normalizace‘ – v té době to byl opravdu záslužný čin. A co se vlastně stalo? Chlapci sice do klubovny s dobrým úmyslem vešli, ale Verdon, jinak oddílový řečník, uspořádal okamžitě mítink na jediné téma, vyslovil otázky i odpovědi, které napadly snad všechny členy oddílu: Dáme pionýrům naše věci? Nedáme! Dáme jim naši klubovnu? Nedáme! Potom chlapci snesli na jednu velkou hromadu náš táborový nábytek, vyrobený z březových větví, sedačky, křesílka, prostě vše, co bylo zrovna po ruce, a své dílo přikryli kobercem. Na tuto improvizovanou tribunu pak slavnostně vystoupil Verdon a úspěšně napodoboval Gustáva Husáka. Musela to být děsná legrace, protože u toho vydrželi dost dlouho. Než odešli, posypali sádrou na odlévání stop snad všechno, co jim bujná fantazie nabídla. Dokonce ani okna neunikla útoku bílého poprašku. Pak klubovnu zamkli a domluvili se na sobotu, že vše dají do pořádku. Jenže v sobotu se už zámek klubovny válel v prachu a klubovna už byla uklizena. Hned nato podali rozhořčení noví majitelé oznámení na tehdy nejmocnější a nejobávanější složku – na Okresní výbor KSČ. Tak skončila jedna historka o nábytku, který nedal spát soudruhovi Neliboví, jenž se v Opavě proslavil jako funkcionář SSM i v jiných případech, ale to už jsou historky, které sem nepatří. K definitivní likvidaci skautingu docházelo počátkem ledna 1971. Všem činovníkům JUNÁKA bylo shora nabídnuto, aby se přihlásili k další spolupráci s mládeží v rámci Svazu mládeže. Všichni jsme tehdy odmítli a věděli jsme proč. Netrvalo dlouho a všichni vůdci oddílů i ostatní činovníci byli vyzváni, aby odevzdali veškerý nemovitý majetek, včetně pokladní hotovosti, který od nynějška náležel organizaci Pionýr. Vzpomínám si na to odpoledne, kdy jsem předložil ke kontrole veškeré účetní doklady, odevzdal materiál – a nebylo ho věru málo – a nechal potvrdit odevzdanou hotovost. Bylo mi najednou všeho líto. Uvědomil jsem si, že každou korunou, kterou jsme si společně vydělali sběrem papíru, kovového šrotu, prací v lese za Kajlovcem a vybavovali náš oddíl, odevzdáváme lidem, kteří naši organizaci opětovně zničili a my ostatní se stáváme obyčejnými psanci. Nejhorší na tom bylo středisko br. Hradilíka, jehož táborová základna byla v té době jednou z nejlépe vybavených: stany, lukostřelecké soupravy, desítky vzduchovek, herní soupravy pro míčové hry, konstrukční materiály, stany, plachty, vybavení táb. kuchyní, vysílací stanice spolu s ostatním majetkem tvořilo pouze část tehdejšího majetku, nehledě na poslední hotovost. Výsledky téměř čtyřleté práce, na které se podílely stovky dětí, v jednom dnu zmizely v útrobách  »pokrokové organizace«. Závěrem bych k oněm událostem dodal malou poznámku. Veškerý materiál, i přesto, že jsme trvali na jeho přesném zaevidování a uložení, byl odvezen do jednoho domu na tehdejší Marxovu ulici (ta ironie!), a poněvadž bylo mnoho mlsných soudruhů, kteří si oficiálně nemohli z tučného sousta okamžitě ukrojit pořádný krajíc, byl sklad za několik dnů nato hlášen jako vykradený.“

 

Kam jezdil Hogan s 9. oddílem tábořit? V roce 1969 a 1970 tábořili v údolí řeky Moravice na 18. km řeky pod Weishunovým splavem, kde využili pohostinnosti skautského střediska, které tam mělo postavenou stanovou základnu. Na táboře v roce 1970 tenkrát hodně pršelo. Voda tehdy rychle stoupala a oni se ocitli na ostrově. Chodili tam v bahně a už tam měli připravené nad táborem nachystané bivakovací místo, kam se chtěli přestěhovat, naštěstí voda začala opadávat. Všude kolem bylo hrozné bahno. Kluků se zeptal, zda chtějí jet domů, ale nikdo nechtěl odjet, což ho hodně potěšilo. Velkým zážitkem pro Hogana byly také skautské sliby členů skautských oddílů, které vedl. Někteří skauti, které Hogan vychoval v oddíle, později konstatovali, že díky výcviku ve skautském oddílu bez větších problémů absolvovali základní vojenskou službu.

 

 

Normalizace

 

V období normalizace mj. trénoval chlapce ve škole volejbal. Dr. Rudolf Plajner se tehdy obracel na činovníky se slovy: „Neopusťte naše děti!“ A učil, což ho bavilo. Avšak byl nucen odejít ze školství, protože ho tlačili ke vstupu do strany, a nastoupil do „Početky“, což byl podnik racionalizace řízení výpočetní techniky ministerstva zemědělství, kde pracoval asi čtyři roky. Jako matematik v „Početce“ programoval. Poté odešel do Stanice mladých turistů a přírodovědců, kde dělal profesionálně táborovou letní činnost. To ho jako skauta velmi bavilo. Hledal v okrese Opava vhodná tábořiště, louky atd. Tato stanice stále existuje na Husově ulici v Opavě. Stal se profesionálním turistickým pracovníkem a měl na starosti turistiku. Táborová činnost v Opavě pokračovala, proto se tomu musel usmívat, když skauti, kteří přestali úplně s mládeží pracovat, si mysleli, že se nic v době po třetím zákazu skautingu nedělalo. Stanice pravidelně organizovala okresní táborové školy, což bylo něco jako dnešní lesní školy. Shora je tlačili k pionýrským šátkům, ale oni nosili zelené košile. Jistá skautská výchova se zde dala provádět, např. bojové hry atd.

 

Hogan také vzpomíná, že za normalizace měli dostatek vybavení, neboť na vybavení platilo heslo: branná výchova, třeba si tímto obstarali nové kánoe, stany a další potřebné vybavení.

Ostatní mu říkali: „Co blbneš, ty jako kantor celý rok učíš a pak si s nimi ještě celé prázdniny?“ – „Mě to baví,“ odpovídal.

 

Za normalizace vedl oddíl při Stanici mladých turistů a přírodovědců jménem Černý čáp. Název byl odvozen od toho, že na oblíbeném tábořišti tohoto oddílu hnízdí čáp černý. V tomto oddíle si vychoval kluky, kteří mají dnes kolem 40 let a vedou přístav vodních skautů Poseidon v Opavě.

 

Měl pocit, že si po roce 1989 tehdejší staří skauti mysleli, že se nic za normalizace nedělo, a přehlíželi, že byla turistika a Stanice mladých turistů a přírodovědců. V této stanici dětem tehdejší komunistickou ideologii nevtloukali do hlav, nebyli jako pionýrská skupina, ale byli turistický oddíl. Další takový oddíl byl Mirka Solnického jménem Šlápoty a Mirek Píšala vedl Tomíky v Komárově a další.

 

 

Obnova skautingu v Opavě

 

V roce 1989, když bylo jasné, že se mění politická situace, šel Hogan za členy oddílu Černý čáp, při Stanici mladých turistů a přírodovědců, s dotazem, zda s ním někdo půjde dělat skauting. Okamžitě se všichni přihlásili ke skautské činnosti. Ing. Boris Beinhauer mu tehdy poradil, ať založí oddíl vodních skautů, když dlouho vedl veskrze turistický vodácký oddíl. Tak tedy udělal nábor. Chodil ve skautském kroji po školách a sháněl skauty. Díky tomu, že se jim podařilo založit i dívčí oddíl a že se k nim přidal vodácký oddíl z Krnova, tak měli zanedlouho dokonce přístav vodních skautů s názvem Poseidon.

 

O obnově Junáka v Opavě zajímavě píše Boris Beinhauer v almanachu 80 let skautingu na Opavsku (1921-2001): „V sedmdesátých letech, kdy vedoucí činitelé JUNÁKA věděli nebo tušili, že hnutí čeká brzká likvidace, tak jako tomu bylo již podvakrát v dřívějších dobách, vydalo naše ústředí celostátní adresář všech skautských činovníků celého tehdejšího Československa. Považujme celou záležitost za diskutabilní, pokud máme na mysli její snadné zneužití tehdejšími mocipány. Snadnost, s jakou poskytovala jména všech nespolehlivých nebo podezřelých osob stávajícímu režimu nepohodlných, je až příliš evidentní. Patrně proto v říjnu 1989, kdy o sametové revoluci neměl ještě nikdo ani tušení, obdržel bývalý vůdce střediska Opava-jih br. Radomír Žídek zajímavý dopis z Plzně, vyzývající ho, aby svolal skautské činovníky a zahájil akci na opětné znovuzřízení skautské organizace v Opavě. Spojil se telefonicky se mnou a ptal se, zda o něčem podobném nevím. Začalo nám vrtat hlavou, proč ten dopis dostal on, a ne br. Večerek, bývalý zemský náčelník. Domluvili jsme ihned spolu s br. Píšalou schůzku u br. Večerka v jeho bytě, abychom se společně poradili na dalším postupu – psal se říjen 1989. Bratr Večerek na poradě radil k opatrnosti a načrtl systém možných přípravných prací k znovuzahájení činnosti na Opavsku. Po sametové revoluci jsme pak stáli již připraveni nastartovat naše náborové akce, které jsme s předstihem mohli realizovat. Prvním počinem bylo ustavení okresní rady a vedení středisek, jak to dokládají řádně vedené zápisy z té doby. Poprvé v historii opavského skautingu vzniklo středisko vodáků – přístav Poseidon, vedený br. Mgr. Janem Píšalou.“

 

Po revoluci byl velký boom v členské základně. Dnes po letech stagnace se počet členů v okrese Opava opět zvyšuje. Po obnově měli za cíl ve vodním skautingu naučit děti jezdit na divoké vodě, což někteří uměli ještě z dob, kdy Hogan vedl oddíl v době normalizace. Jejich snahou bylo naučit je jezdit na kajaku, kánoi, pramičkách, to byl základ, a pak také plachtit, kluci mají v současné době oplachtěné pramice.

 

Hogan také vyprávěl, jak skauti dostali náhradou za Soví hrádek nynější skautský dům Na nábřeží č. 4. Soví hrádek dostali opavští skauti darem po 2. světové válce a sloužil jim v letech 1945–1949. Tato významná vila v Opavě je dílem architekta Viktora Bartela, který je asi nejvýznamnějším stavitelem v hlavním městě Slezska. Objekt se nachází v Opavě na Tyršově ulici č. 40. Tato jedinečná stavba má podobu drobné opevněné stavby a více než obytný dům připomíná letohrádek. V knize Slavné vily Moravskoslezského kraje se dočteme: „Bartelové obývali vilu jen deset let. V roce 1916 ji prodali a odstěhovali se z Opavy do Šternberka. Nový majitel dům pronajímal, takže v adresáři z roku 1924 je uvedeno devět různých obyvatel. Po válce byla poškozená stavba sídlem opavské pobočky Junáka a posléze přešla do soukromého majetku. Vila je zapsána jako kulturní nemovitá památka…“

 

O peripetiích se skautským domem v Opavě napsal Boris Beinhauer: „Když v roce 1949 museli skauti definitivně opustit svůj Soví hrádek, který počínaje druhou polovinou roku 1945 trvale opravovali a jenž byl jedinou skautskou základnou na Opavsku, nebylo už v moci nikoho, aby se policejní konfiskaci vzepřel. Oficiálně stvrzená a prioritně vyřizovaná žádost o přidělení tehdy tzv. spolkového domu do vlastnictví skautské 33. opavské pohraniční oblasti P. Bezruče JUNÁKA Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v Praze (viz přípis č. j. 107. 699/47-IV/3 Dr. Kož. Praha) z 1. 7. 1947 byla pozdržena tak dlouho, až zlikvidovaná organizace neměla již právo cokoli žádat, natož namítat. Peníze složené na zaplacení domu byly policejně zabaveny za asistence policajta zv. Černý Petr) a historie se znovu začala opakovat pouze se změněným hereckým obsazením. Historie se nám všem najednou začala vysmívat –  co k tomu dodat – nacisté zabavili peníze na Skautský domov, komunisté na skautský Soví hrádek. Movitý majetek, pokud nebyl zkonfiskován, tak byl novými hospodáři rozkraden. Začala nová éra diktatury proletariátu, jak to komunističtí mocipáni nazývali. Majetek, který nakonec začal patřit městu, byl pak po více než dvaceti letech převeden za neúměrně nízkou cenu do soukromých rukou, takže po roce 1989, kdy jsme se začali o náš bývalý majetek zajímat, vystřídá již třetího majitele. Požadovali jsme v rámci nových zákonných předpisů o vrácení movitého i nemovitého majetku naší skautské organizace zpět, i když řada originálních smluv již nebyla k dispozici – byla buď skartována, nebo, což je pravděpodobnější, úmyslně zničena. Ve spolupráci s bratry Sedlákem (starosta čtvrti Komárov) a P. Mališem jsem po poradě s náměstkem tehd. předsedy MNV procházel budovy, které byly ,volné‘ a přicházely do úvahy jako budoucí skautská základna v Opavě. Ovšem než jsme do­spěli do tohoto stadia, chodili jsme téměř denně s br. Jar. Večerkem na Hlásku a naši žádost předkládali různým institucím a odborům. Následovalo dlouhé čekání, stále jsme předkládali doklady, písemná místopřísežná vyjádření svědků, kontrolovali finanční možnosti, jimiž jsme museli podpořit naši argumentaci. Posléze jsme si směli z navržených budov vybrat a podat konkrétní (kolikátou už?) žádost o přidělení do vlastnictví za pův. zkonfiskovanou nemovitost. Soví hrádek již nepřicházel v úvahu – soudní spor by trval celou věčnost a výsledek by mohl dopadnout všelijak, jak nám sdělil náš příznivec p. dr. Berka na magistrátu, ,poohlédněte se po něčem jiném a my zde uděláme všechno pro to, aby křivda, kterou jste v letech 1948-49 a 1968-70 utrpěli, byla alespoň z větší části smazána‘. Věděli jsme, že v něm máme nevšedního příznivce a přítele, který nám drží palce, a tak jsme procházeli různé budovy a kriticky hodnotili předložené návrhy. Rozhodující pro nás bylo i umístění budovy v městě, možnost napojení na dopravní síť a řada dalších faktorů. Posléze padlo rozhodnutí – vybrali jsme budovu Na nábřeží, která se jevila za stávající situace z nabízených jako nejvhodnější. Tušili jsme, že to nebude snadné. Budova byla dlouhá léta neopravovaná a v posledním roce trvale devastovaná romskou komunitou, sklepení se stalo úkrytem skupiny narkomanů, obě podlaží budovy sloužila svými dubovými parketami jako zásobárna dříví na zimu, na půdu zatékalo. Nezbytné úpravy, čištění a odvoz odpadků započal společnou rukou 6. října 1990 v 9 hod. dopoledne a od té doby pokračoval téměř nepřetržitě po dobu několika dalších let. Úpravy místností dovolily, aby některé oddíly po rekonstrukci se mohly již v závěru roku 1990 scházet, byť v omezené míře. Tehdejší skautské oddíly se scházely většinou v soukromých objektech na Olomoucké ul, v budově býv. OSP na Hradecké ul, v domě Dětí a mládeže, v Domě pionýrů apod. Schůzky okresní rady se konaly až do února 1991 v mém bytě. Významná schůze se konala 14. února 1991, kdy na rozšířeném zasedání ORJ byla schválena žádost skautského střediska Dvojka z Nového Jičína o převedení do našeho okresu a tím i pod naši ORJ v Opavě. Od té doby se zmíněné středisko registruje trvale u nás. Brzy nato jsme pořádali naše schůze a porady v Domě mladých přírodovědců na Husově ul. , od září 1991 nám umožnil schůzky konat na Masarykově škole bratr Mgr. Píšala, ředitel školy. Již počátkem roku 1992 jsme se začali scházet na Lidické ul. č. 7., která nám svou atmosférou neustále připomínala dávné časy a milé vzpomínky. Všichni starší činovníci pociťovali jakési zadostiučinění v tom, že se opět scházíme v budově, kde měl br. B. Hradilík svůj byt a dílnu, vedle pak klubovnu střediska, které vedl, a kde jsme se scházeli již několik málo let po druhé svět. válce. Místnosti sloužily skautské organizaci až do rozpuštění 1949, později opět při znovuzahájení v roce 1968 až do zániku v lednu 1971 a opět nyní při další obnově (místnosti byly využívány stranou ČSSD). Mezitím renovace Skautského domu pokročila natolik úspěšně, že 24. září 1992 jsme se mohli všichni sejít na prvním rozšířeném zasedání Okresní rady JUNÁKA v Opavě již ve vlastní budově. Památná schůze se konala v 15,30 h v přízemí, kde se tenkrát nacházely kanceláře okresní rady, za účasti všech střediskových a oddílových vůdců. Brzy nato provedli nástěnnou výzdobu krásnými kresbami ze skautského prostředí bratři Jar. Štencel a Pavel Mališ st., čímž prostředí budovy začalo dýchat ,po skautsku‘. I přes řadu překážek nelze nevzpomenout i katastrofální povodeň v červenci 1997, která naši více než pětiletou práci vrátila zpět na prvopočátek. Opět jsme se dali do práce a opavští skauti tak po mnoha letech mají díky podpoře našeho skautského ústředí a opavského magistrátu svůj Skautský dům, za jehož existenci bojovali již naši předchůdci od dob založení naší organizace.“

 

Hogan v souvislosti s rekonstrukcí Skautského domu vzpomíná především na neskutečný nepořádek, zanesené odpady, shnilé podlahy. Tenkrát se ze Skautského domu vyvezlo šest velkých kontejnerů odpadu a dva roky tento dům dávali do pořádku. Dnes dům vypadá vskutku hezky a je vidět, že je skauty náležitě udržován. V jeho prostorách mají klubovnu i místní zahrádkáři.

 

Ihned od roku 1989 Jan Píšala – Hogan pracoval jako výchovný zpravodaj v Okresní radě Junáka. Zároveň si také musel udělat vůdcovské zkoušky, neboť na ně nebyl v letech 1968–1970 vůbec čas. Složil také kapitánské zkoušky, aby mohl vést přístav vodních skautů. 17. listopadu 1989 hlavně sledoval televizi. Hogan měl averzi proti fangličkování a proti lidem, kteří chodili na demonstrace, i když měli samotní máslo na hlavě. Z těchto důvodů se demonstrací nezúčastnil. Tehdejší dění Hogan sledoval především v televizi a šel mu mráz po zádech a koulely se mu slzy štěstí, když viděl revoluci v televizi.

 

Hned v listopadu 1989 se sešli bývalí činovníci Junáka a řekli si, že obnoví skauting v Opavě, byli to jmenovitě Radek Židek, Ing. Boris Beinhauer, Mgr. Jan Píšala a Jaromír Večerek, a okamžitě zahájili přípravy k obnovení činnosti skautské organizace na Opavsku. Hogan také vzpomíná, jaké nadšení bylo pro skauting ve společnosti v porevolučních letech.

 

V roce 1989 Hogan tábořil s turistickým oddílem a měli už poloskautský tábor. Pak přišla revoluce a v roce 1990 tábořili zase v údolí řeky Moravice a na tábořišti střediska Nový Jičín v Anině údolí, v dalším roce na 19. km Moravice, kde mělo dříve základnu ROH Galeny (dnešní Teva). Pak tábořili, díky Otakaru Fischerovi, který byl podplukovník z povolání, ve vojenském prostoru Libavá. Na Libavé tábořili asi tři roky na místě u brodu, kde vojáci cvičili brodění. Toto tábořiště se jmenovalo Barnov. Tábořili v krásné přírodě, avšak kolem byla i munice, hlavně ve vodní nádrži, což tehdy nevěděli. Pak si našli tábořiště u Slezské Harty, kde táboří dosud.

 

Hogan nikdy nebyl na mezinárodním Jamboree, ale účastnil se Slezského Jamboree na Hlučínské štěrkovně, byl také na Intercampu v roce 1994 v Boru u Tachova. Absolvoval lesní instruktorskou školu v roce 1993 v Lačnovské zátoce u Vranovské přehrady. V létě příštího roku vedl čekatelský lesní kurz vodních skautů na břehu Slezského moře – Slezské Harty. Od roku 2001 je Hogan předsedou ORJ Opava. Pod toto ORJ spadají tato střediska: středisko Zvon Opava, Přístav vodních skautů Poseidon, středisko Jih, středisko Nový Jičín, středisko Háj ve Slezsku a středisko Salvator Dolní Životice. V roce 2011 bylo v okrese Opava registrováno 420 skautů.

 

 

Závěrem

 

Dne 17. dubna 2004 byl Hogan vyznamenán Bronzovým bobrem. Toto vyznamenání je udělováno členům Junáka za soustavnou aktivní činnost, přinášející rozvoj českého vodního skautingu a zejména úspěšné vedení oddílů VS a přístavů. Za svoje zásluhy o skauting byl také v roce 2010 přijat do Slezské družiny Petra Bezruče Svojsíkova oddílu. V této družině je z Opavy pouze on a Magda Grimová. Ostatní členové již nežijí.

 

Hoganova přezdívka má prapůvod v komiksovém seriálu, jenž se jmenoval Družina Lišek a vycházel v letech 1946–1947 v časopise Junák. Autorem tohoto seriálu byl Jaroslav Foglar. Jeden z vůdců družiny Lišek se jmenoval Hogan a po něm má Jan Píšala přezdívku. Dal si ji v podstatě sám, protože to bylo již v době, kdy spíše dával přezdívky druhým.

 

Důležitou osobou v Hoganově životě byl Ing. Jan Petržela – Číňan. Br. Číňan stačil skautovat po druhé světové válce, protože ho jeho rodiče pustili jako čtyřletého na skautský tábor, do skautského hnutí vstoupil krátce před táborem. Takto Hogan vzpomínal na br.Číňana: „Chodili jsme spolu do základní školy. Byli jsme dva z mála nepionýrů na škole. Absolvovali jsme základní školu v roce 1957, pak jsme byli na stejném gymnáziu, ale v jiné třídě. Jednou jsme spolu tábořili jako kluci. Tam bylo vidět, že má skautskou výchovu, protože stan musel být vypnutý, všechno muselo být v pořádku, torna sbalená atd., takže rád na něho vzpomínám a doufám, že jsem mu byl i já oporou v těch posledních letech.“ V roce 1968 se stal Ing.Jan Petržela členem ORJ Opava. Po roce 1989 byl dlouholetým hospodářem ORJ Opava a Hogan ho hodnotí jako velmi svědomitého a pracovitého člověka. Ing. Jan Petržela pracoval jako ekonom v Braneckých železárnách. Zemřel 6. března 2011 na rakovinu.

 

Hogan by chtěl vzkázat skautům: „Současní skauti vědí, co chtějí, a vědí, proč v tom skautingu jsou. Vzkázat bych jim chtěl, aby v tom vytrvali, v té skautské filozofii, a aby neopustili své oddíly a i v dospělosti jim pomáhali. Činovníků je potřeba, pokud nebudou činovníci, tak nám nepoběží oddílová činnost. A až budou rodiči, aby vedli své děti ke skautingu.“

 

Vzory ve skautingu byli Hoganovi – jeho otec a bratr, se kterými prvně objevoval skautskou stezku. Dále to jsou Hoši od Bobří řeky a Rikitan, potažmo Jaroslav Foglar

 

 

Literatura a prameny

deník prof. Jana Píšaly st.

Beinhauer, Boris, 1930-2007. Skauti děkují magistrátu.  Boris Beinhauer, Hláska, 2001, Roč. 6, č. 9, s. 8.

Beinhauer, Jan, 1921. Vzpomínky na dětství a život v Jakubčovicích. Jan Beinhauer.  Hradec nad Moravicí: Městský úřad, 2007. 71 s.

BEINHAUER, Boris. 80 let skautingu na Opavsku 1921-2001. 1. vyd. Opava: Boris Beinhauer, 2002.

BENEŠ, Jiří. V německém zajetí. I. vydání. V Praze: Melantrich, 1945. 307-[II] s.

VOJÁČEK, Ondřej. Skauting na Opavsku [online]. 2009 [cit. 2012-06-28]. Bakalářská práce. OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Radim Kofránek. Dostupné z: <http://theses.cz/id/vem4k0/>.

 

 

Pro potřeby projektu Skautského století natočil a zpracoval Jakub Foldyna – Elf, text byl ověřen narátorem.