Marie Pištěková

„Byli jsme tady hlídáni. Dívali se na nás jako mikroskopem. Struktury měli perfektní jako pavučiny. Spolupracovníky měli asi všude. Dokázali si je získat strachem. Strach jim svazoval srdce, hlavu i ruce. Dodnes nevím, kdo konkrétně třeba hlídal nás, ale vím, že jsme hlídáni byli.“

„První představení v Paříži, to bylo ještě v češtině pro emigranty, jsem odehrála asi v roce 1993. Mé přátelství s emigranty, kteří byli Johankou nadšeni, se posléze prohlubovalo a oni mi tu hru přeložili do francouzštiny s tím, že když se to naučím hrát ve francouzštině, uspořádají mi turné po Francii. Byla jsem pro. Byla to šílenost naučit se hru zpaměti bez znalosti jazyka a hodinu a půl to prožívat na scéně se vším všudy. Jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla. A vydrželo to až do roku 2012. Ve Francii jsme to hráli všude, kde se dalo.“

„Když jsem studovala na JAMU, hra pro jednoho herce o Johance už byla připravená, uměla jsem ji zpaměti. Ale řešila jsem otázku, kde ji mám hrát. Mým snem bylo založit si vlastní divadlo. To se mi pak podařilo až ve Francii. Tenkrát za totality to byl můj největší sen. Mít vlastní divadlo pro jednoho herce, nebýt vázána na nic a nikoho, jen na sebe, popřípadě mít nějakého technika, který mi bude pouštět hudbu a dělat světla.“